Psala Hitlerovi a bojovala za práva žen. Výstava tlumočí odkaz Františky Plamínkové

Nahrávám video

Politička. Učitelka. Vedoucí postava ženského hnutí. Odbojářka a oběť nacismu. Všechna tato slova vystihují Františku Plamínkovou, od jejíhož narození uplynulo letos sto padesát let. Národní muzeum její odkaz připomíná výstavou, která ale víc než o minulosti má být dialogem o současnosti.

Do výstavy návštěvníky uvádí majestátní mramorová busta Františky Plamínkové od jedné z prvních českých profesionálních sochařek Karly Vobišové. Jinak je tato socha součástí stálé expozice Dějiny 20. století, kam příběh Františky Plamínkové patří jako jedna sice z výrazných, ale možná ne dostatečně zvýrazňovaných kapitol.

„Její příběh ukazuje, že odvaha a odhodlání měnit svět jsou hodnoty, které nikdy neztrácejí význam,“ míní generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Přeje si, aby zejména mladou generaci interaktivní představení historické osobnosti přivedlo k zamyšlení, čím může být inspirativní dnes. Evokovat tento záměr má už název výstavy: Františka Plamínková a my.

Z výstavy Františka Plamínková a my v Národním muzeu
Zdroj: Národní muzeum

Postrachem nás všech

Do Národního muzea se zmíněná busta dostala darem od sestry Františky Plamínkové spolu s další pozůstalostí, přibližující její pracovní i osobní život. Mimo jiné je k vidění aktovka, se kterou Plamínková chodila do Národního shromáždění ČSR, kde v roce 1925 získala za národní socialisty senátorské křeslo a kde působila až do zlomového roku 1939, kdy nacističtí okupanti zřídili protektorát Čechy a Morava.

„Její nabitá aktovka je postrachem nás všech,“ vtipkoval o Františce Plamínkové její kolega ze Senátu Karel Riedl. Že byla ženou, která dovedla říct, co chce, naznačují i slova pražského primátora Karla Baxy, který Plamínkovou znal, protože působila na pražském zastupitelstvu, kde se věnovala především sociálním a školským věcem. „Když chcete něco prosadit, tak tam pošlete Plamínkovou,“ prohlásil Baxa.

Z výstavy Františka Plamínková a my v Národním muzeu
Zdroj: Národní muzeum

V aktovce Plamínková nosila zejména návrhy, které by napomohly k prosazení rovnosti žen. O toto téma se zajímala, ještě než naplno vstoupila do politiky.

Zrušila zasnoubení i celibát

Pražská rodačka (5. února 1875) z obuvnické rodiny původně vystudovala a následně se věnovala učitelství. Pokud chtěla učit, znamenalo to ale, že se nemohla vdát za svého snoubence, tehdy medika Vilém Feyrera, s nímž se seznámila v tanečních.

Rozešli se, nicméně jak důležitý pro ní byl člověk, naznačuje, že Plamínková se později podepisovala iniciálami F. F. místo křestního jména, přičemž druhé „F“ odkazovalo právě na jejího někdejšího snoubence.

Do manželství nevstoupila ani poté, co byl v počátcích první republiky právě s významným přispěním Františky Plamínkové celibát učitelek zrušen. Nucené staropanenství vycházelo z představ, že žena, která se stará o manžela a rodinu, už nemá čas a energii na výdělečnou činnost.

Učitelka inspirující i náročná

A Františka Plamínková byla – slovy kurátorky Jitky Gelnarové – „učitelkou velmi zapálenou a rozněcovala oheň i ve svých žačkách“.

Vzpomínky žaček na Františku Plamínkovou (z výstavy v Národním muzeu)
Zdroj: Národní muzeum

Výstava zmiňuje vzpomínky některých z těch, které se na dívčích měšťankách snažila naučit matematiku či krasopis: o tom, jak jim Plamínková půjčovala knížky či ukázala, že i dívky mohou potřebovat geometrii, a povzbudila je ke studiu na prvním dívčím gymnáziu Minerva. Do paměti školaček se ale – sama kdysi třídní premiantka – zapsala také jako náročná vyučující.

Ženy k volbám

Mladá učitelka chodila po práci bojovat za práva žen. Zinscenovaný koutek v Národním muzeu poodkrývá, jak taková setkání Plamínkové a podobně smýšlejících žen mohla vypadat.

K úsilí českých sufražetek Plamínková mimo jiné přispěla, když si povšimla, že volební řád do Českého zemského sněmu sice omezuje aktivní volební právo na muže, ale nikde výslovně neuvádí, že by žena nemohla být volena. V roce 1908 tak do zemského sněmu kandidovaly hned tři ženy. Neuspěly, ale to Plamínkovou a její souputnice neodradilo.

Takhle mohlo vypadat místo, kde se diskutovalo o volebním právu žen. Na stěně je vylepen plakát poutající na schůzi v Olomouci v roce 1911, kde bude referovat Františka Plamínková
Zdroj: Národní muzeum

Když se konaly v roce 1912 doplňující volby v obvodě Mladá Boleslav - Nymburk, kde se uvolnil mandát úmrtím poslance, podařilo se jí přesvědčit politické strany, aby kandidovaly jen ženy.

Zvolení spisovatelky a mladočeské političky Boženy Vikové-Kunětické se stalo senzací. Šlo o první ženu zvolenou do zákonodárného sboru v Evropě mimo Finsko, které zavedlo volební právo žen jako první v Evropě již v roce 1906.

Svého mandátu se však nakonec nemohla ujmout, protože jí místodržitel František Thun odmítl vydat příslušné osvědčení. Praktický význam však tato obstrukce neměla, zemský sněm se totiž z politických důvodů do vypuknutí války již vůbec nesešel.

Světový konflikt přispěl k emancipaci žen, které musely a mohly zastávat práce, které jim do té doby byly spíš odpírány. V nově vyhlášeném Československu se první parlamentní volby konaly v roce 1920, to už ústava deklarovala, že „výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají“. Češky tak mohly volit o desítky let dříve než Francouzky nebo Švýcarky, na druhé straně mladá republika převzala z rakouského zákonodárství normy, které ženy diskriminovaly.

Muž – hlava rodiny?

Šlo zejména o pracovní a o rodinné právo, které stále vycházelo z toho, že „hlavou rodiny“ je muž. „Žena byla podle zákona podřízena muži. Muž byl poručníkem dětí, a ani i ve chvíli, kdy muž zemřel, tak žena nebyla poručnicí svých dětí,“ vysvětluje kurátorka jedno z úskalí.

Plamínková proto v roce 1923 založila Ženskou národní radu, což bylo sdružení pokrokových ženských spolků a zájmových a hospodářských sdružení. Energie jejích členek se zaměřila na to, aby rovnost žen a mužů deklarovaná v ústavě první republiky přešla do praxe.

Snahy feministek podporoval morálně i finančně prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V dubnu 1925 přijal aktivistky Ženské národní rady na Hradě, vyslechl si jejich stížnosti a vyzval je, aby se snažily získávat pro své názory další.

Plamínková heslem o feminismu přispěla do Ottova slovníku naučného. „Feminismus pro ni znamenal, teď cituji, uznání nároku ženy na plné lidství, a důsledky, které z toho plynou,“ upřesnila kurátorka.

Mentorka Milady Horákové

Plamínková působila i v mezinárodních organizacích a měla kontakty v zahraničních hnutích. Zastupovala československé ženy ve Společnosti národů, kde na začátku třicátých let promluvila jako první Češka.

Na nástěnné velkoformátové fotografii v Národním muzeu lze mezi účastnicemi schůze Ženské národní rady rozpoznat další známou tvář, která měla odvahu postavit se za své zásady – Miladu Horákovou. O generaci starší Františku Plamínkovou považovala za svou mentorku. „K Ženské národní radě se připojila jako mladá právnička a podílela se významně na nových paragrafech rodinného práva,“ doplnila kurátorka.

Na reformu rodinného práva ale došlo až po roce 1948, tedy v době, kdy se moci v Československu ujímali komunisté. „Nový zákon o rodině byl z velké části postaven právě na práci aktivistek předválečného liberálního feministického hnutí, které nový režim umlčel,“ podotýká kurátorka.

Pravda zvítězí, psala Hitlerovi

To už Františka Plamínková nežila. Popravili ji nacisté. Vymezovala se proti nim už před válkou, kdy kromě jiné napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi. „Jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské převaze pravda zvítězí,“ zakončila své psaní.

V tomto textu z poloviny září 1938, tedy jen dva týdny před dojednáním Mnichovské dohody, upozorňuje říšského kancléře na historické a zeměpisné omyly týkající se československého národa, které zazněly v jeho projevu radikalizujícím henleinovce v českém pohraničí. „Zastává se prezidenta (Edvarda) Beneše a označuje Hitlera za diktátora,“ prozradila kurátorka.

Pas měla, ale chtěla zůstat doma

Cestovní pas Františky Plamínkové dokládá na výstavě dilema, před nímž v oněch napjatých dobách nejen ona stála: odejít, nebo zůstat? Pas získala už za protektorátu, možnost úniku jí dalo pozvání na akce mezinárodního ženského hnutí ve Skandinávii. „Odjela s ním, bylo tam dokonce vízum do Velké Británie, ale rozhodla se vrátit. Říkala i aktivistkám v zahraničí, že její místo je doma,“ uvádí kurátorka k rozhodnutí Plamínkové.

Pas Františky Plamínkové
Zdroj: Národní muzeum

Během pěti týdnů ve Švédsku, Norsku a Dánsku burcovala publikum svého řečnění proti Hitlerovi. „Dokonce si tehdy tajemník Edvarda Beneše Eduard Táborský napsal do deníku, že Plamínková píše ze Skandinávie, že Evropa musí zbrojit, protože s Hitlerem není žádná řeč,“ doplnila kurátorka.

Protinacistické názory Plamínkové se promítly i do aktivit domácího ženského hnutí. Dál fungující Ženská národní rada měla blízko k síti odboje, v Ženském klubu českém – jehož byla Plamínková rovněž zakladatelkou – nacházeli útočiště uprchlíci.

Odmítla slíbit věrnost Říši

A to přesto, že v den vypuknutí druhé světové války, v září 1939, byla Františka Plamínková poprvé zatčena a zhruba měsíc vězněna.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha pak odmítla složit slib věrnosti Říši. „Odmítla to jako předsedkyně Ženské národní rady, protože věděla, že to je pro ten režim důležité právě proto, kým ona je. A zároveň si byla vědoma toho, jaké to bude mít pravděpodobně důsledky,“ nepochybuje kurátorka.

Nahrávám video

Gestapo si pro Františku Plamínkovou došlo v červnu 1942, po krátkém věznění v Terezíně (kde v té době drželi i Miladu Horákovou) byla převezena do Prahy a 30. června popravena na Kobyliské střelnici. Bylo jí 67 let. Kde skončily její ostatky, není známo.

Národní muzeum dokresluje osobnost a názory Františky Plamínkové fotografiemi z různých etap jejího života, opisy dopisů či osobní knihovnou. Výstava zůstane otevřena do srpna příštího roku. Návštěvníci během přemýšlení nad odkazem Františky Plamínkové mohou posedět na lavičce, na které sedávala i ona. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zemřela francouzsko-íránská kreslířka a režisérka Satrapiová

Ve věku 56 let zemřela francouzsko-íránská kreslířka a režisérka Marjane Satrapiová. S odkazem na její okolí o tom informovala agentura AFP. Satrapiová se proslavila zejména svým režijním animovaným debutem Persepolis z roku 2007, který byl natočen podle jejího stejnojmenného komiksu. Za snímek dostala na filmovém festivalu v Cannes cenu poroty a vysloužila si i nominaci na Oscara.
před 1 hhodinou

VideoFilmové premiéry: Scary Movie, Tourettův syndrom i losí odysea

Po třinácti letech se na plátna vrací parodie na horory Scary Movie, dříve v české distribuci známý také jako Děsnej biják. Do kin míří rovněž snímek Přísahám, že za to nemůžu, který s nadhledem přibližuje skutečný příběh muže s Tourettovým syndromem. Nejen za práva menšiny, ale za celé planety bojuje He-Man ve snímku Vládci vesmíru. Franšíza původně vznikla jako rozšíření univerza kolem série akčních figurek v Americe v osmdesátých letech. K divákům v kinech se dostanou i dva tituly s festivalovými úspěchy: španělsko-německá Romería vypráví o pátrání v rodinné minulosti, český dokument AMOOSED: losí odysea natočila o losech etnozooložka Hana Nováková.
před 2 hhodinami

Současná interpretace vrací do barokní hudby život, těší Netopila

Tomáš Netopil je uznávaným dirigentem, několik koncertů pod jeho taktovkou zazní například v červnu na festivalu Smetanova Litomyšl. A to včetně barokní hudby, jíž se dlouhodobě věnuje, sám je hráčem na barokní housle. „Je to moje vášeň, vždycky to pro mě byl únik ze světa romantického velkého orchestru,“ přiznal v rozhovoru s Lukášem Dolanským pro Události, komentáře.
včera v 12:52

Život v 21. století neustále provází strach, míní autor Včelího bodnutí

S ekonomickými problémy, dysfunkčními vztahy, ale i klimatickou krizí se potýká fiktivní rodina Barnesových. Vypráví o ní román Včelí bodnutí irského prozaika Paula Murrayho. Kniha se dostala do užšího výběru Bookerovy ceny za rok 2023, koncem loňského roku vyšla také česky v překladu Lukáše Nováka. Autor román osobně představil na květnovém Světu knihy.
včera v 10:47

Hříšní lidé města pražského se dostali na jeviště

Podle populárních kriminálních povídek Jiřího Marka vznikl v časech Československa televizní seriál a nyní poprvé získali Hříšní lidé města pražského i jevištní podobu. Mordparta s radou Vacátkem v čele tak řeší případy z prvorepublikového podsvětí v pražském divadle ABC.
2. 6. 2026

Obrazem: Milostný dopis Bajkalu zachycuje krásu i ohrožení jezera

Bajkal je nejstarší, biologicky nejrozmanitější a nejhlubší jezero na světě. Gabriela Bulišová a Mark Isaac dokumentovali prostřednictvím fotografií, videa i zvuku jeho proměny v kontextu environmentálních změn. Svoje svědectví teď předkládají na výstavě The Second Fire: Milostný dopis Bajkalu v pražském Domě fotografie.
2. 6. 2026

Ve Varech budou soutěžit filmy s Tomicovou či Geislerovou

Hlavní soutěž šedesátého filmového festivalu v Karlových Varech porovná dvanáct snímků. Dva z nich vznikly v koprodukci České televize. Režisér Šimon Holý přiveze komediální drama Chica Checa s Pavlou Tomicovou a Janem Cinou v hlavních rolích. A slovenský filmař Ivan Ostrochovský natočil s Annou Geislerovou snímek ze socialistického Československa Pramen.
2. 6. 2026

McCartney na novém albu vzpomíná na dětství v Liverpoolu

Paul McCartney vydal nové studiové album The Boys of Dungeon Lane. Ve čtrnácti skladbách se podělil o vzpomínky na dětství a mládí v Liverpoolu.
2. 6. 2026
Načítání...