Publikace Revolver Revue – Out Of Ghetto Magazine (Jak se dělal samizdat) se ohlíží za čtrnácti samizdatovými čísly tohoto časopisu. Nabízí možnost seznámit se se vším, co se za vydáváním důležité předlistopadové revue skrývalo a co vše to vůbec obnášelo, zároveň připomíná jak dobový kontext, tak zcela normální odvahu, jíž bylo tehdy třeba.
Blíží se čtyřicáté výročí listopadu 1989 a je tak snadné zapomínat, přebarvovat vzpomínky či dávat vznikat různým mýtům. Pro Revolver Revue to nebylo pouze čtyřicet let existence, kdy první číslo, ještě pod názvem Jednou nohou, vyšlo v únoru 1985, bylo to také čtyřicet let bojů – a to, možná na první pohled paradoxně, i po roce 1989.
Čteme-li dnes vzpomínání na podobné ilegální aktivity, na výrobu a šíření samizdatů, na pořádání nepovolených koncertů, na všudypřítomnou a nutnou konspiraci a tak dále – záměrně z tohoto výčtu vyjímáme chartistická konání –, může to někoho svádět k tomu, vnímat to vše trochu jako něco vlastně dost romantického, vzrušujícího, správňáckého.
Takže, aby nebylo omylu, a to i s vědomím nostalgie a milostivé paměti: ne, žádná gymnaziální prča to nebyla a šlo o hodně. O kriminál, natvrdo.
Potřeba vymezit se
Prvotním motivem k vydávání byla potřeba vymezit se proti znormalizovanému časopisu Světová literatura, ale v podstatě i proti starším generacím v disentu. S trochou dobré vůle by se v tom dal vidět vyloženě punkový přístup, který lze vyčíst i z témat, kterým se RR věnovala, a z opomíjených osobností, na něž se zaměřovala, nesmíme zapomenout ani na každoročně udělovanou cenu RR.
O tom všem se v knize dočteme, zároveň, jak dlouholetá šéfredaktorka RR Terezie Pokorná v úvodu objemné a graficky nápaditě pojaté publikace vysvětluje, „tato kniha slovem i obrazem ukazuje, co obnášela především výrobní, organizační a konspirační práce v samizdatové kultuře, a to na příkladu časopisu Revolver Revue v letech 1985–1989“.
Informace o každém vydaném čísle doplňuje doprovodný komentář výtvarníka a redaktora Viktora Karlíka, vedle Ivana Lampera a Jáchyma Topola jednoho ze tří zakládajících vydavatelů tohoto časopisu.
Jednou nohou… v kriminále
Revolver Revue vycházela původně jako Jednou nohou, míněno „jednou nohou v kriminále“. První číslo z února 1985 byl spíše silnější sešitek o sedmdesáti sedmi listech papíru, dvou fotografiích a jednom dvoubarevném dřevořezu.
Číslo bylo věnované tehdy vězněnému Ivanu Martinovi Jirousovi a přinášelo například básně Jirouse, Víta Kremličky, Egona Bondyho, J. H. Krchovského či dopis Vladimíra Boudníka. Náklad byl mezi třiceti a padesáti výtisky, tisklo se „rámečkem“ přes cyklostylovou blánu, tato podomácká technologie je v knize i popsána. A prodávalo se za dvacet pět korun, což v té době odpovídalo deseti pivům v putyce.
Od pátého čísla ze září 1986 byl název rozšířen na Jednou nohou – Revolver Revue. Od příštího čísla z ledna/února 1987 již zněl pouze Revolver Revue, a tak to také zůstalo dodnes. Mimochodem, právě vyšlo číslo 141.
Vrátíme-li se ale do dávnějších dob, tak v závěrečné fázi samizdatového období se „obsáhlá revue tiskla – ilegálně – v tiskárně ofsetem v nákladu 500 kusů, kompletovala se ve speciálně vybavené podzemní dílně a redakční a externí spolupracovníky bylo možno počítat na desítky“.
Ostatně o rostoucím nákladu a „kynutí“ RR jasně vypovídá v aktuální publikaci dvoustrana s rozkreslenou šířkou hřbetu jednotlivých čísel. Zajímavá je i mapka Prahy s dvaceti sedmi místy, na nichž RR vznikala, označených A až Z, přičemž řada „písmen“ je ještě dál dělena.
Co představovalo tohle všechno uhlídat a také ohlídat, ví pouze ten, kdo něco takového někdy zkusil – bez mobilů, e-mailů a podobně. Odposlouchávané telefony, všudypřítomní fízlové a udavači.
Jak dělat něco pro změnu
RR vydávala i každoroční kalendáře, pohlednice s portréty zakazovaných „revolverových“ autorů, plakáty. A ze všeho byl cítit silně provokativní, nicméně nakažlivý humor. Jak říkal Ivan Martin Jirous, hlavně aby nezmizela radost.
První dvě čísla byla připravena v naprostém utajení, hoši nic neříkali „ani nejbližším“, a jak vysvětluje Karlík, „první číslo [Jednou nohou, únor 1985] vznikalo v období, kdy represe v disentu nebyly malé a atmosféra strachu byla poměrně velká. Například část redakce Vokna byla ještě ve vězení – Jednou nohou / Revolver Revue měla být proto režimu hozenou rukavicí svého druhu: Redaktoři Vokna sedí, ale je tady další cyklostylem šířený časopis!“
„Možnost kriminálu byla cítit všude“, nicméně, jak Karlík dodává, „režim jsme upřímně nesnášeli a toto byl jeden ze způsobů, jak dělat něco pro jeho změnu.“ Bylo to morální gesto i obrana před tím, aby člověk totálně nezblbnul či nezešílel, nepropadl malomyslnosti a pasivitě, neupíjel se po putykách.
Pravidla hry
Vedle literárních ukázek a rozhovorů (namátkou Witold Gombrowicz, Hannah Arendtová, Václav Havel, Charles Bukowski, Jiří Kolář, Jan Novák, I. M. Jirous, J. H. Krchovský, Tom Stopard, I. B. Singer, Jáchym Topol, H. P. Lovecraft, L. F. Céline, Anna Achmatovová, Harold Pinter, ale i třeba sžíravé vzpomínky Václava Baumana na mládí homosexuála Paci, paci, pacičky) redaktoři v čísle 9/1988 publikovali Poučení vyšetřovaným s mnoha praktickými radami.
Týkaly se toho, jak se chovat u výslechu, jakých nejčastějších chyb se vyvarovat („iluze, že právo je na straně vyšetřovaného“ či přesvědčení, že lze s vyšetřovateli hrát šachovou partii, eventuelně „vysvětlovací mánie“), jak předejít úspěšným domovním prohlídkám či jak se bránit před odposlechem. Redakce poučení tehdy opatřila poznámkou zakončenou větou: „Domníváme se, že tento text neztratil zatím nic na své aktuálnosti a že čtenáři jeho reprint jistě přivítají.“
Pravidla hry, jejichž přetisk je součástí knihy, jsou rozšířena o další části a shrnují přehledně celou problematiku. Geneze tohoto textu je hodně spletitá. Předcházelo mu Poučení vyšetřovaným, jehož autorem byl patrně Petr Uhl, a týkalo se jen chování při výslechu.
Autorství Pravidel hry se objasnilo teprve nedávno, v této podobě text vznikl na Slovensku s pravděpodobným použitím staršího českého textu. Hlavním autorem byl zřejmě Ján Budaj, který ho konzultoval s dalšími, jedním z nich byl i Ján Čarnogurský.
České vydání Pravidel hry vzniklo poněkud neobratným překladem ze slovenštiny, jak o tom svědčí několik slovakismů. Jistě je ocenili i sami tvůrci RR, jak si uvědomuje Karlík: „S přáteli jsme naplnili skutkovou podstatu několika tehdejších paragrafů. Byli jsme organizovaná skupina, která podvracela socialistické zřízení a šířila zakázanou literaturu. Nedovoleně jsme se obohacovali prodejem našich tiskovin a také jsme byli financováni z protikomunistických centrál.“
Raději nepočítat, kolik by mohli vyfasovat.
Lassie-Se-Vrací pod vlastním jménem
Samizdaty obsahovaly leckdy vtipné glosy, jako třeba: „Nikdo nechce být sám... Ani ty!!! Live in Revolver style!!!“. A například z třetího/čtvrtého čísla kniha mimo jiné cituje redakční omluvu: „Omlouváme se všem čtenářům za ‚strakatost‘ tohoto čísla. Je to důsledek katastrofálně nepředvídatelného zásobování trhu papírem.“ Podepsán Tonda Plíhal.
Přezdívky redaktorů byly vůbec kapitola sama o sobě. Tak třeba v tiráži pátého čísla ze září 1986 čteme: řídí Mladý Muž Který Se Vyzná, s redakční radou: Tonda Plíhal (ze Dvorců), Městská Chudina, Lassie-Se-Vrací, Kropiči, Sympatický Dareba, Nakonec Prima + Adam a Plavčíci Bontecoea. Zmíněné přezdívky mimochodem prozrazují čtenářský rozptyl jejich nositelů.
Ovšem již od šestého čísla jsou v tiráži uváděna skutečná jména členů redakce (Ivan Lamper, Jáchym Topol, Viktor Karlík, Alexandr Vondra, Ludvík Hradílek), od čísla 11 i jejich domácí adresy, což rozhodně nebylo samozřejmostí. Karlík v knize také poznamenává, že při tisku zanechávali redaktoři na řadě stran RR podpisy otisků prstů, takže „při dnešních technických možnostech by se dalo přesně určit, kdo to byl“.
Ještě před listopadem 1989 začali vydávat občasník Sport, zaměřený hodně na politickou publicistiku. Velkou devízou tohoto periodika byla aktuálnost a díky menšímu rozsahu také daleko jednodušší produkce – přesto ale estébáci nelenili a domek manželů Hochmanových v břevnovské Hošťálkově ulici, v němž byl Sport vyráběn, v červenci 1989 podpálili.
Stavěno na samizdatu
Po listopadu 1989 měl tým kolem RR velkou výhodu ve znalostech „staré dobré ruční práce“, zároveň čisté jméno a skvělý kredit. „Nikdy mezi nás nepronikl ani jediný agent,“ prohlásil kdysi Viktor Karlík, aby to pak po pár dnech smutně korigoval s tím, že v archivech jedno jméno našel.
Na závěrečných textových stranách knihy Revolver Revue – Out Of Ghetto Magazine odpovídá Karlík na otázky Jeana-Gasparda Páleníčka, jak probíhal přechod časopisu ze samizdatové éry do polistopadových dekád, a i zde dokládá, že samizdatová kultura je jedním ze základů, na němž může společnost stavět dál.
„Milí mladí lidé,“ říká mimo jiné, „nevěřte prosím novinářům, historikům či pedagogům, kteří vám tvrdí, jak to bylo před rokem 1989 v podstatě báječné a že disidenti tak trochu nevěděli, co vlastně dělají. Případně že nedělali nic moc, a hlavně si užívali nevázaného života. Nebo že bylo těžké se na paralelní aktivity napojit. Kolaborantů, ustrašených a pohodlných byla v této zemi od komunistického puče v roce 1948 do roku 1989 přesila, po něm si zachovali podstatný vliv a pohled na naši minulost je dodnes často v jejich režii. Také proto si vychovali řadu mladých následovníků a sympatizantů.“
Současné RR
Prakticky vzato je RR jediným samizdatovým periodikem, které přežilo do dnešních dnů. Všechny ostatní, a že jich nebylo málo, již dáno z různých důvodů skončily. Ani zmíněný časopis Vokno nevychází v původním rozsahu, ale jako Voknoviny, čítající kolem padesáti stránek a s čtvrtletní periodicitou, zatímco RR mívají při stejném rytmu vydávání kolem dvě stě padesáti stran, včetně barevných, a daleko širšího nejen kulturního záběru.
V současnosti vydává RR vedle vlastní revue i knihy, vyšlo jich již na sto padesát, často jsou oceňované nejen za objevný a kvalitní ediční počin jako takový, ale též za svou grafickou úpravu. RR také pořádá dvoudenní konference, věnované „svým“ lidem – zatím se uskutečnila například sympozia o Ivanu Martinu Jirousovi, Bedřichu Fučíkovi, Andreji Stankovičovi, Janu Lopatkovi či F. X. Šaldovi, na nichž vystupují významní teoretici a filozofové, zároveň z nich vycházejí cenné sborníky.
Součástí obsáhlého svazku jsou i věcné informace, všechna samizdatová čísla jsou podrobně popsána, a to i z hlediska bibliografického, včetně ukázek textů, fotografií, grafiky a typografie, reklam na různé samizdatové tituly. Bibliografické údaje o každém čísle pak doplnil Michael Špirit charakterizujícími fakty z oficiální i neoficiální kulturní scény, a tento sendvič je vskutku bizarním setkáním dvou nesouměřitelných a nekompatibilních realit.
Kniha obsahuje i podrobnou anotovanou bibliografii všech samizdatových čísel, kterou sestavily Nikola Dlabajová a Gabriela Romanová. Již to bylo naznačeno, ale podstatnou součástí svazku je jeho obrazová rovina v redakci a grafické úpravě Josefiny Karlíkové a Konráda Karlíka. Obrazové strany přibližují podobu a styl samizdatové RR, ukazují, jak mohl samizdat i při omezených a ztížených výrobních podmínkách podzemí a konspirace vypadat, zveřejňují unikátní archiválie a připomínají také společenství, v němž tato revue vznikala.
V knize je mnoho cenných fotografií, jejichž prohlížení vyvolává v pamětníkovi ambivalentní pocity, nicméně je i docela radostnou příležitostí nejen ke vzpomínání, ale i k opakovanému uvědomování si, jak to, navzdory všem a všemu, přesto šlo.
