Před pětasedmdesáti lety zlikvidovali komunisté soukromá knižní nakladatelství a s nimi tisíce výtisků. Československá vláda tehdy přijala zákon, který nakladatelům zakazoval činnost a nahradil je centrálně plánovaným monopolem kontrolovaným cenzurou. Odkaz umlčených nakladatelů připomíná nyní výstava v Muzeu literatury a dlouhodobě jejich potomci.
Knihy do rukou lidu, zavelel zákon, kterým komunisté zlikvidovali soukromá nakladatelství
Zákon o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací z března 1949 zrušil přes tři sta třicet soukromých nakladatelství. Přerušil tak tradici svobodného knižního podnikání, která ve středoevropském prostoru s jistými obměnami trvala od druhé poloviny devatenáctého století.
Končila nakladatelství, likvidovaly se knihy
Nově to byly instituce řízené ministerstvem informací a osvěty, kdo rozhodoval o vzniku nakladatelských podniků a také o jejich činnosti, protože ediční plány podléhaly schvalování. Kdo by bez oprávnění publikace vydával, riskoval podle zákona až půlroční vězení (a)nebo stotisícovou pokutu.
Literatura nesplývající s oficiálním proudem zůstávala v šuplíku, případně si hledala cestu přes samizdat a exil, i když tyto alternativy sílily až později, zejména za normalizace.
„Vedle vzniku nakladatelských monopolů, uplatnění centrálního modelu plánování a zavedení vícestupňového systému cenzury řízeného stalinistickými ideologickými kritérii šlo zejména o zákazy a likvidaci stovek soukromých podniků a likvidaci převážné části jejich produkce,“ upřesnili autoři výstavy v Muzeu literatury ironicky nazvané Knihy do rukou lidu.
Do 21. dubna představuje dobovou knižní produkci z doby před a po zestátnění nakladatelských podniků po „Vítězném únoru“. Už v prvních měsících plošných postihů konfiskace dopadla na více než dva tisíce knižních titulů, drtivá většina z nich byla později zlikvidována.
Na výstavě jsou k vidění obálky nikdy nevydaných knih či korektury titulů, které se nestihly vydat, například knižní prvotiny Bohumila Hrabala – básnické sbírky Ztracená ulička. „Dalším unikátem jsou obálky z nakladatelství Václava Naňky, knihy se nezachovaly, zůstaly po nich jako stopa právě jen tyto obálky,“ doplnil Tomáš Pavlíček z Památníku národního písemnictví.
Začínali s Masarykem, končili kvůli komunistům
Mezi třemi stovkami nakladatelství, jejichž konec zákon znamenal, bylo i to, které neslo jméno Jana Laichtera. Syn pekaře z Dobrušky se pohyboval na konci devatenáctého století i za první republiky v českých intelektuálních kruzích, mimo jiné s T. G. Masarykem a dalšími spoluzakládal revue Naše doba. Jeho nakladatelský podnik se zaměřoval především na naučnou a vzdělávací literaturu humanitního a sociálního směru, v beletrii na „díla s výrazným myšlenkovým obsahem“.
„Byl samouk, který se houževnatostí, obchodní zdatností, vzdělaností i jazykovými znalostmi velice rychle zařadil mezi přední pražské nakladatele (dvakrát byl zvolen předsedou Svazu knihkupců a nakladatelů); jeho nakladatelství pomáhalo růstu národní vzdělanosti,“ uvádí o Janu Laichterovi Lexikon české literatury.
Před 75 lety komunisté zlikvidovali soukromá nakladatelství (zdroj: ČT24)
Jako sídlo svého podniku nechal Laichter postavit na Vinohradech dům, jehož interiér propojoval byt rodiny s pracovním prostorem. Návrh budovy vypracoval v roce 1908 proslulý architekt Jan Kotěra.
Jan Laichter nedlouho po skončení druhé světové války zemřel, neviděl tedy už, když jeho pokračovatelé v roce 1949 nedobrovolně přihlíželi, jak nákladní vozy odvážejí z nakladatelství tisíce knih rovnou do stoupy. O dvanáct let později musela dům opustit i rodina a novými nájemníky se stali komunističtí funkcionáři.
Návrat lesku
Vymazat svobodné knižní podnikání z historie se poúnorovým komunistům ale nepodařilo, jak dokládá i aktivní snaha potomků Jana Laichtera o obnovu odkazu v někdejším sídle firmy. Donedávna dům využívalo jedno z prvních porevolučních nakladatelství Paseka, kvůli špatnému stavu však budovu opustilo.
Původní lesk chce místu, kde před tři čtvrtě stoletím násilně utichl nakladatelský ruch v prostorné písárně a kroky redaktorů ve zdobené schodišťové hale, nyní vrátit Laichterův prapravnuk Štěpán Lars Laichter. „Je tu prostor přinést zpátky do tohoto prostoru víc a víc knih,“ říká.
Zákon likvidující soukromé nakladatele přestal platit v roce 1991, kdy poslanci České národní rady schválili nový právní předpis o neperiodických publikacích, a to – jak informují zprávy dobových agentur – „v souladu se skutečným respektováním svobody projevu“.