Únorový převrat v roce 1948 odstartoval druhou vlnu masivního znárodňování, které postupně na desítky let kompletně zlikvidovalo soukromý sektor v Československu. Už v dubnu 1948 začalo znárodňování všech podniků, které měly nad padesát zaměstnanců. Represe a nátlak státu ale postupně zasáhly i malé řemeslníky a živnostníky a vše nakonec dovršila násilná kolektivizace venkova. Konec soukromého podnikání však začal už o několik let dříve. První znárodňovací dekrety podepsal již v roce 1945 prezident Edvard Beneš.
Československo se po roce 1948 stalo na dlouhá léta zemí, kde se vládnoucí komunistické straně podařilo zlikvidovat veškeré soukromé podnikání. Zatímco v Polsku nebo v Maďarsku existovali alespoň drobní živnostníci, v Československu bylo vše v rukou státu – a to přesto, že všechny zmíněné země patřily do tzv. socialistického tábora.
Tuzemské znárodňování ovšem nezačalo až po únorovém převratu; rozběhlo se už bezprostředně po skončení druhé světové války a proměnných, které za posilující rolí státu nad hospodářským životem země stály, bylo hned několik.
Hospodářská krize z 30. let, vítězství Sovětského svazu nad hitlerovským Německem a poválečný nárůst vlivu levicových politických stran v Evropě vedl k myšlenkám, že se kapitalismus přežil. Ke znárodňování se proto po konci bojů uchýlily i bytostně kapitalistické země jako Velká Británie nebo USA. Po válce na tom totiž byla řada podniků tak špatně, že k jejich obnově nestačil soukromý kapitál.
Zatímco na Západě se ale místo Karla Marxe přiklonili k učení Johna Keynese, který zásahy státu začlenil do tržní ekonomiky, v Československu dostalo zestátnění majetku extrémní podobu.
Na začátku byly Košice
První poválečná vláda v čele se sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingerem přijala v dubnu 1945 Košický vládní program, ve kterém se již projevil silný vliv komunistické strany. Kromě důrazu na spojenectví se Sovětským svazem se v dokumentu hovořilo o národní správě velkých podniků a dále o konfiskaci majetku fašistů, zrádců a kolaborantů.
O zabavení majetku zrádců diskutovala už exilová vláda v Londýně a rovněž domácí odboj. Znárodnění měla tehdy v programu i každá politická strana. Lišily se ale v tom, do jaké míry ho uplatnit.
Už v květnu a v červnu 1945 vstoupily v platnost konfiskační a osidlovací dekrety prezidenta republiky, které zabavovaly majetky Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Vzhledem k tomu, že v té době ještě neexistovalo Národní shromáždění, vydával legislativní akty ve formě dekretů prezident Edvard Beneš, a to na návrh vlády.
- Víte, za jakých podmínek pracovali lidé v dolech? Kdo řídil výrobu energie a k čemu ji používal? Kdykoli a zvláště v osudových okamžicích mohly kapitálové skupiny vzdorovat státu a jeho zájmům. Zejména v těžkém průmyslu hutí a železáren vládly temné síly, které bez ohledu na lid a na stát prosazovaly svoje zištné plány.
- Je existence těchto podniků skutečně jen zásluhou několika jednotlivců, kteří do nich vložili peníze? Je možné, aby nadále hrstka sobců rozhodovala, pro koho budou pracovat statisíce, a aby rozhodovali, zač a zda vůbec bude pro ně práce?
- Blahobyt nás všech, okamžitý i trvalý, závisí na tom, zda tyto průmysly budou pracovat pro celek nebo jen pro své vlastníky. Ať jde o tuky, nebo třeba o cukrovinky. Kdo tu byl dosud vlastníkem? Kdo těmto průmyslům vládl? Kdo zde byl pánem? Ten, kdo měl peníze. Ten, kdo dával peníze. Banky. To jsou sídla vládců našeho průmyslu. Tam se často určoval nejen osud celostátní výroby, ale i osud státu vůbec. Kde jsou ti neviditelní, kteří zde zasedají? A oč jim jde? O zisk, o podíly na zisku! Na zisku bez práce a bez ohledu na potřeby celku.
- Místo toho, aby průmyslu sloužili, hleděli se ho zmocnit. Byli lhostejní ke katastrofám. Spekulanti na burze bez práce a bez výčitek svědomí riskovali cizí a obohacovali se na účet národa skryti ve svých palácích.
- A lid stál na ulicích a měl němě přihlížet? A vláda měla mlčet? Vláda nemlčela a nezahálela, neboť už to nebyla vláda kapitálu, nýbrž vláda lidu, vláda socialistické demokratické republiky. Prezident republiky sledoval od začátku úsilí vlády. Houževnatou spoluprací bylo docíleno dohody. Bude to navždy památná chvíle. Ve středu 24. října 1945 po patnácté hodině dává podpis prezidenta republiky vládu nad průmyslem, doly a bankami do rukou lidu.
V říjnu roku 1945 pak prezident podepsal čtyři dekrety o převedení klíčového průmyslu, bank a pojišťoven do rukou československé vlády. Znárodněny byly všechny podniky nad pět set zaměstnanců, v některých odvětvích i se sto padesáti zaměstnanci. Celkem šlo o více než tři tisíce podniků (zhruba šestnáct procent z celkového počtu), které představovaly dvě třetiny tehdejšího průmyslu.
Česká půda do rukou českého lidu
„Celou Evropou se nesla obrovská vlna touhy po změně. Zejména radikalizace dělníků ve velkých průmyslových závodech rozpoutala vlnu požadavků po rychlé změně majetku ve prospěch státu. Ten z toho měl pokrývat sociální jistoty a sociální zabezpečení zejména sociálně slabých vrstev, díky čemuž již nemělo nikdy dojít k nějakým sociálním otřesům,“ vysvětloval v pořadu Historie.cs historik Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
V řadě případů ovšem komunisté pomocí zfalšovaných dokumentů znárodňovali i menší podniky. Využívali přitom dovětku v dekretu, že v případě klíčového zájmu státu je možné na počet zaměstnanců nebrat ohled. U většiny národa navíc tehdy tyto kroky měly oporu. Znárodňování podpořila na Václavském náměstí oslavná manifestace a u zestátněných podniků visely slavnostní transparenty s nápisy typu: „Česká půda se vrací do rukou českého lidu.“
Veřejně si pak znárodnění nikdo nedovolil zpochybňovat. Kritické hlasy se sice objevily, ale spíše od jednotlivců a zkušených ekonomů. Významný národohospodář, ministr financí a předválečný ministr zemědělství Ladislav Feierabend tak například Beneše upozorňoval na nepřehlédnutelná ekonomická a politická rizika, která mohou kroky exekutivy státu způsobit. Znárodnění přirovnal ke „krádeži, která nehledíc na ztráty majitelů měla neblahý vliv mravní.“
Benešovými dekrety mělo poválečné znárodňování skončit, po únorovém převratu ale naopak vypuklo v plné síle. V průběhu vládní krize v únoru 1948 se v pražském Průmyslovém paláci sešlo na osm tisíc odborářů z celé republiky. Výsledkem Sjezdu závodních rad byla rezoluce, která navrhla další zestátňování soukromého sektoru. Na sjezdu to sice několik řečníků odmítlo, proti navrhované rezoluci se ale nakonec vyslovilo pouhých sedm delegátů.
Osmadvacátý říjen, kdy Beneš v roce 1945 podepsal první zásadní znárodňovací dekrety, se nově začal slavit jako Den znárodnění. V soukromých podnicích se záhy po Únoru objevili komunističtí ozbrojenci, takzvané Lidové milice, a pod štítkem boje s reakcí se začalo zabavovat všechno, co mělo cenu.
Státu propadly tisíce podniků
Komunistický režim si likvidací soukromého sektoru postupně upevňoval moc. Už 28. dubna 1948 začalo Ústavodárné národní shromáždění přijímat jeden znárodňovací zákon za druhým. Takto byly zestátněny průmyslové a potravinářské závody nad padesát zaměstnanců, ojediněle i s méně zaměstnanci, stavební, dopravní i polygrafické podniky, velkoobchod a zahraniční obchod, cestovní kanceláře a léčebné ústavy. Celkem propadlo státu více než pět tisíc podniků.
Komunisté s podnikateli rozhodně nezacházeli v rukavičkách. Nazývali je třídními nepřáteli, cizím tělesem v národním hospodářství a častovali je slovy parazité a šmelináři. Nemilosrdně probíhalo i zabavování jejich majetku.
Miluška Havlůjová na webu Paměť národa vzpomínala, jak její rodina přišla o pilu a veškeré úspory: „V březnu se v kanceláři objevili pánové, postavili se před trezor a oznámili, že je ustanovena národní správa. Dědeček se zhroutil, dostal srdeční záchvat, ze kterého se už nesebral, a začátkem září zemřel. Všechny úspory a rodinné peníze byly pochopitelně v trezoru, takže rodičům zůstalo jen to, co měli po kapsách.“
Když se stát vypořádal s většími podniky, začal znepříjemňovat život i řemeslníkům a živnostníkům. Nezastavila ho ani nová ústava z 9. května 1948, která deklarovala ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost osobního majetku. Vše nakonec zůstalo jenom na papíře.
Od podzimu 1948 a zvláště na počátku roku 1949 byly živnostníkům omezovány příděly surovin, zboží nebo pracovních sil. Veškeré prostředky museli nově obstarávat na volném trhu (čili trhu mimo poválečný lístkový systém) za neúnosně vysoké ceny. Ze 110 tisíc soukromých prodejen jich tak v roce 1949 zmizelo více než 65 tisíc, zanikly také téměř tři tisíce živností.
Během půl hodiny nám zabrali milionový majetek budovaný padesát let
Lidé ze dne na den přicházeli o majetky, které mnohdy spravovaly i celé generace. Rodině Věry Pytlíčkové například znárodnili komunisté knihkupectví: „Vypravovala jsem se do školy a naším dvorem najednou prošla skupina mužů v kožených kabátech a během půl hodiny zabrali milionový majetek budovaný padesát let. Moje babička se z toho zhroutila, protože opravdu začínala od píky a už byla stará paní.“
Venkované přitom ještě v první polovině roku 1948 věřili poválečným komunistickým slibům, že žádné znárodňování do kolchozů po vzoru Sovětského svazu nebude. Předseda strany Klement Gottwald se dokonce veřejně bránil tomu, že se něco takového chystá.
Komunisté se naopak snažili prezentovat jako podporovatelé sedláků a soukromého zemědělského hospodaření, o kterém tvrdili, že je hlavní silou pro stabilizaci venkova rozvráceného válkou a odsunem německého obyvatelstva.
S rolníky ruku v ruce budujeme pětiletku
Postupem času ale začalo být jasné, že cesta k socialismu povede jedině přes kolektivizaci. Její přípravu nakonec urychlila i Gottwaldova návštěva Sovětského svazu v září 1948. Zákon o jednotných zemědělských družstvech byl přijat koncem února 1949 a navázal na znárodnění průmyslu a obchodu.
Sdružování usedlostí do zemědělských družstev a státních statků mělo uvolnit pracovní síly pro těžký průmysl, ale především zlikvidovat selský stav a podřídit vesnici kontrole totalitního státu. Na rozdíl od dělníků totiž zemědělský venkov nepředstavoval pro komunisty pevnou mocenskou základnu, před válkou hojně volil agrárníky a vzhledem k víře i lidovce.
Po neúspěšném pokusu přesvědčit rolníky, aby do družstev vstupovali dobrovolně, proto proběhla v letech 1949 až 1953 kolektivizace násilnou cestou. Největším vlastníkům režim v rámci pozemkové reformy půdu zkonfiskoval a vystěhoval je do pohraničí jako dělníky na státních statcích.
Zinscenované procesy pak režimu umožnily největší odpůrce kolektivizace uvěznit, poslat do táborů nucených prací nebo dokonce pod záminkou spáchání nejtěžších zločinů odsoudit k smrti; dobová propaganda pak k americkým imperialistům, intelektuálům, nonkonformní mládeži (páskům) a kléru přidala i statkáře a oštítkovala je hanlivou nálepkou „kulak“.
Sklo ze zámeckých obrazů na králíkárnu
Znárodňování a pozemková reforma dopadly také na českou šlechtu, která přišla o hospodářství i zámky. Jaroslav Lobkowicz například vzpomínal, jak plzeňské Škodovy závody, tehdy Leninovy, daly v zabaveném křimickém zámku na kraji města vybudovat internát pro učně.
„Interiér zámku velmi necitlivým způsobem upravili, například dřevěné obložení natřeli hráškově zelenou barvou. Stejnou barvu měly i stroje v dílnách Škodovky. Vybavení zámku šlo pak do veřejné dražby. Otec u dražby asistoval a vše zapisoval. Jednou se snažil získat zpět od nového majitele několik zarámovaných rytin z 18. století. Tentýž večer šel za ním a nabízel mu, že je koupí zpátky, i za vyšší cenu. Ten člověk mu řekl: ,Ty staré ošklivé obrazy nemám, ty jsem spálil, ale potřeboval jsem sklo, abych zasklil králíkárnu.'“ uvedl pro web Paměť národa.
Soukromé majetky postupně převzaly státní podniky, které prosadily monopol výroby a ovládly národní hospodářství. Výsledkem byla mocná hospodářská byrokracie, na jejímž vrcholu stál Státní úřad plánovací. Za účelem plnění plánu a zvyšování pracovní výkonnosti stát pořádal nejrůznější brigády, soutěže a údernická hnutí. Hlavním cílem veškeré hospodářské činnosti bylo splnění pětiletého plánu, který byl poprvé vyhlášený na období 1949 až 1953.
Na počátku 60. let už soukromý sektor prakticky neexistoval
Totalitní režim byl v likvidaci soukromého kapitálu úspěšný. V roce 1953 se počet soukromých živností pohyboval na dvacetiprocentní úrovni z roku 1948. Na počátku šedesátých let už v Československu soukromý sektor prakticky neexistoval.
Majetek zabavený po komunistickém převratu mohli původní vlastníci získat částečně zpět až po roce 1989 v rámci restitucí. Znárodnění větších firem před rokem 1948 ale nijak odškodněno nebylo.
Dekret prezidenta Beneše sice majitelům znárodněných firem (pokud se nejednalo o Němce, Maďary či kolaboranty) sliboval náhradu, ta jim ale ve skutečnosti nikdy vyplacena nebyla. Neúspěšně zatím skončily i snahy některých dědiců domoci se dodatečné náhrady soudně.
