Bývalá šéfka Státního fondu audiovize Helena Bezděk Fraňková získá letošního Českého lva za mimořádný přínos kinematografii. Cenu uděluje prezidium České filmové a televizní akademie. Odbornice na filmovou politiku, veřejné financování a mezinárodní audiovizi ji převezme 14. března na slavnostním večeru Českých lvů. Bezděk Fraňková v průběhu dvou dekád ve státní správě prosadila mimo jiné zavedení filmových pobídek, které do tuzemska lákají zahraniční štáby. Ty tu v posledních letech utrácejí miliardy korun.
Kdy jste přišla na to, že prostředí filmu je to, ve kterém chcete být přítomná?
Poprvé jsem se na Barrandově ocitla někdy v roce 1998. A první štáb, který mě zaměstnal, byl z Norska. V Českém Krumlově natáčel pohádkový příběh. Ale ke kultuře jsem tíhla vždycky. Už na střední škole jsem měla brigádu v Národním divadle. Dělala jsem tam uvaděčku. A protože jsem byla jednou z nejmladších uvaděček první scény, tak pokaždé, když bylo potřeba vyslat někoho na jeviště, tak posílali mě. Hrozilo totiž, že se přehlédnete a spadnete do orchestřiště. Kultura mi zkrátka byla blízká vždycky, protože mám pocit, že to je součást vzdělání a je užitečná.
A když se vrátím k vaší první zkušenosti u filmu, tak k ní vám dopomohla náhoda?
Ano, to bylo na začátku letních prázdnin. Narazila jsem na ulici na filmaře, a protože jsem potřebovala nějakou brigádu, tak jsem za nimi přišla a zeptala se, jestli by pro mě něco na dva měsíce neměli. Vzali mě na pomocné práce coby runnera.
V té době už jste na Západočeské univerzitě v Plzni sudovala práva?
Práva jsem studovala celých osm let. Střídala jsem práci u filmu se zahraničními štáby s vysokou školou. Čtyři měsíce jsem běhala mezi filmaři a pak rychle do školy udělat nějaké zkoušky, zápočty. A pak znovu přerušit studia a honem na plac. Takhle jsem to tedy dělila, rozkládala a odkládala, až jsem práva po osmi letech úspěšně dodělala.
Co pro vás bylo tím největším překvapením, když jste se zblízka podívala filmařům pod ruce?
Když o průběhu vzniku filmu nic moc nevíte, tak vás samozřejmě nejvíc zaujme, že se jednotlivé scény netočí chronologicky, ale napřeskáčku. A pak je tu to kouzlo střihu. V ateliéru se postaví nějaký interiér, nějaká místnost, ze které vyjde Bruce Willis a v mžiku se ocitne někde v Milovicích. To bylo asi to nejvýraznější, nejlepší. A pak setkávání se s filmovými hvězdami. Potkáte se občas s opravdovou megastar, třeba se Seanem Connerym a zjistíte, že je úplně normální. Tak to vás potěší. Pak se ale také může stát, že potkáte nějaký svůj jiný idol stříbrného plátna, který platonicky milujete, a on před vámi stojí úplný blbec. I to se stalo.
Zmínila jste Seana Conneryho, který v tuzemsku v roce 2002 natáčel snímek Liga výjimečných. Na tomto snímku jste se také podílela. Jakou funkci vám tehdy svěřili?
Na tomto filmu jsem už byla tou osobou, kdo se stará o to, aby byli herci včas na place, aby byli včas oblečení v kostýmu, nalíčení a třeba i nasnídaní. Zodpovídala jsem také za to, aby věděli, která scéna, který obraz se bude aktuálně natáčet. A připravovala jsem taky nezbytnosti na další dny, například jsem navolávala komparzisty, zajišťovala svozy herců, prostě organizační práci nezbytnou pro plynulý průběh natáčení.
A pak tedy přišel okamžik, kdy jste se rozhodla práci na place opustit a v roce 2006 se z vás stala úřednice na ministerstvu kultury.
To ale nebylo tak, že bych se z ničeho nic rozhodla, že budu úřednicí. To bylo proto, že když točíte film, tak víte, kdy práce na jedné zakázce skončí a za jak dlouho začne další. Pauza mezi nimi byla třeba týden, pár týdnů. Pak se ale stalo, že ty prodlevy byly čím dál tím delší. Zahraničních štábů přijíždělo do Česka míň a míň. Ptala jsem se Davida Minkowského, producenta hollywoodských trháků natáčených v Evropě, co se děje, a on mi prozradil, že v Maďarsku vznikl zákon o filmových pobídkách a že všichni filmaři teď míří tam.
Když jsem se zeptala, proč takový zákon nemáme i u nás, tak odpověděl, že takovou potřebu na ministerstvu kultury nikdo nechápe a zatím nikdo příslušný zákon nenapsal. A protože jsem od filmařů měla méně a méně práce, stále jsem studovala ta práva, tak jsem se poradila se svým otcem, který byl státním úředníkem dlouhá léta a rozhodla jsem se, že půjdu na resort kultury a s filmovými pobídkami se pokusím něco udělat. Samozřejmě jsem vůbec netušila, co přesně.
Kondice dobrá, jen by to chtělo ještě trochu přidat
A trvalo sedm let, než vznikl Státní fond kinematografie, od loňského roku transformovaný do Státního fondu audiovize.
Nejdříve jsme museli pobídky udělat vládním programem. To bylo v roce 2010. Nedařilo se nám prorazit s myšlenkou, že by se nějaké české peníze dávaly někomu z Ameriky jenom proto, že u nás natočí film. Spoustě lidem to nedávalo smysl. Museli jsme vysvětlovat, že je nebudeme dávat jen tak, ale za to, že v Česku utratí mnohonásobně víc. A za uznatelné náklady, za které se bude vracet dvacet procent z utracené částky, byly považovány peníze za české profesionály, české služby, za věci nakoupené u nás. A tuhle myšlenku jsme museli vysvětlit politikům, úředníkům, novinářům.
Dlouho s ní nešlo prorazit. Tím, kdo to prošťouchl, byl Eduard Janota, ministr financí úřednické vlády Jana Fischera. Janota první pochopil princip filmových pobídek. Před šestnácti lety tedy inicioval vládní program, který se pak překlopil do nově zřízeného Státního fondu kinematografie, který vznikl kompletně novým zákonem a Státní fond pro podporu české kinematografie zanikl.
Kolik jste měli na začátku k dispozici peněz na filmové pobídky?
Ve vládním programu bylo první rok sto milionů, další rok tři sta milionů. A ve Státním fondu na začátku, když jsem nastoupila do funkce jeho ředitelky, bylo osmašedesát milionů.
A kolik peněz měl Státní fond audiovize k dispozici loni v prosinci, když jste opouštěla jeho vedení?
Podle finanční uzávěrky to bylo něco kolem dvou a půl miliardy korun.
Státní fond audiovize není jen o podpoře zahraničních filmařů, ale i tuzemské kinematografie. Ta je podle vás aktuálně v jaké kondici?
Když si ten zákon o Státním fondu rozparcelujete, tak tam máte část o podpoře audiovize, druhou část o filmových pobídkách a třetí o výběru audiovizuálních poplatků, ze kterých se financuje podpora audiovize. Pak je nezbytnou součástí fondu Czech Film Centre a Czech Film Commission. Všechno dohromady tvoří celek, ve kterém jedna parta dělá podporu audiovizi, druhá to, co se natočí, propaguje a další má na starosti pobídky. Je to obsáhlý mix úkonů, všechna kolečka soustrojí musí do sebe zapadat. Jenom tak můžeme mít představu o tom, kam se tuzemská kinematografie posouvá, co potřebuje, co se musí zefektivnit.
Kdybych měla srovnávat její stav v roce 2006, když jsem na ministerstvu kultury začínala, a teď v roce 2026, tak rozdíl je obrovský. Už jenom tím, že audiovize je podstatně víc. Myslím si tedy, že česká kinematografie je v dobré kondici, jen by chtělo někde ještě trochu přidat.
Co budete dělat dál? Už je to víc než sto dnů, kdy jste odešla z vedení Státního fondu audiovize, který jste zakládala a postavila ho na nohy.
Zůstávám učit na FAMU, to mě baví. Ti mladí mě vytrhávají z myšlení, uvažování, ke kterému se uchylujeme my postarší osoby. Pak jsem tedy dospěla k názoru, že je zapotřebí sepsat všechny ty poznatky o tom, jak se staví státní instituce. Takže asi vznikne nějaká kniha. Taky jsem si založila poradenskou firmu, pomáhám tedy s tím, jak sepisovat různé žádosti o granty a pracuji na jednom svém projektu, o kterém ještě nebudu víc prozrazovat. Dozvíte se o něm zhruba tak za rok.
Zůstanete s ním u filmu?
Vůbec. Bude to úplně jiný byznys, ale obsahuje kreativitu a design.
Zůstalo vám i po těch dvaceti letech ve státní správě to počáteční okouzlení filmem?
Zůstalo, pochopitelně. To vymazat nejde. A vždycky, když jedu po Praze a musím někde stát v dopravní zácpě, protože tam nějací filmaři zrovna něco natáčejí, tak si říkám, že za to trošičku vlastně můžu i já.
