Ve věku 70 let zemřel maďarský režisér Béla Tarr. Patřil mezi významné současné světové tvůrce. Do historie kinematografie se zapsal snímky Turínský kůň, Satanské tango nebo Muž z Londýna, v němž hlavní roli ztvárnil Miroslav Krobot.
Béla Tarr je představitelem žánru slow cinema (pomalé kino), který klade důraz na dlouhé záběry a pro nějž je typický minimalistický, pozorovací styl s malým nebo žádným příběhem. Někdy se mu proto říká kontemplativní kino, tedy rozjímavé a hloubavé vyprávění.
Satanské tango, zřejmě nejznámější Tarrův titul, režisér natočil podle knihy nositele Nobelovy ceny za literaturu 2025 Lászlóa Krasznahorkaie. Maďarský spisovatel je rovněž (spolu)autorem scénářů či předloh i k dalším Tarrovým snímkům.
Sedm a půl hodiny trvající Satanské tango převádí na plátno román o zkáze, prázdnotě a beznaději, který popisuje příběh posledních zoufalých obyvatel zchátralé maďarské kolektivní farmy.
Obsadil Krobota
Díky spolupráci obou autorů vzniklo také filmové podobenství Turínský kůň vycházející z epizody z života filozofa Friedricha Nietzeho, které zůstalo posledním titulem v Tarrově filmografii. Snímek vznikl v roce 2011. Spolu natočili rovněž nihilistický portrét Zatracení, kde depresivní industriální prostředí posloužilo jako reflexe bezútěšnosti života.
Filmografii Bély Tarra spojenou s Krasznahorkaiem doplňují ještě Werckmeisterovy harmonie a Muž z Londýna, kde do role strážce přístavu, jehož jednotvárný život naruší vražda, obsadil Tarr českého herce Miroslava Krobota. Zahrál si mimo jiné po boku Tildy Swintonové.
„Vlastně ani nevím, jak mě maďarský filmař našel. Bylo to poté, co jsme hráli Zelenkovu hru v Budapešti. Jeden jeho kolega ho pozval na druhou půlku naší inscenace, aby se na mě podíval. Za nějaký čas jsme se viděli na festivalu v Nitře a teprve pak mě oficiálně oslovil,“ popisoval později Krobot setkání s Tarrem na Letní filmové škole. „Pro Tarra je asi hodně důležité, aby člověk zapadl do vizuální představy toho filmu, než třeba to, aby to byl excelentní herec,“ dodal.
Do celovečerní tvorby vstoupil režisér koncem sedmdesátých let dramatem Rodinné ohniště, vybudovaným v kulisách bytové krize v Budapešti. Zobrazuje dopad na rodinné, milostné a mezilidské vztahy poznamenané klaustrofobií ze stísněného bydlení.
Za svou tvorbu si Tarr odnesl Velkou cenu poroty na festivalu Berlinale, nominaci na Zlatou palmu z festivalu v Cannes či ocenění na Evropských filmových cenách.
„Člověk se musí snažit být svobodný“
„Ptáte se, jakou radu bych dal sám sobě na začátku vlastní filmové kariéry? Žádnou. Pravidla nejsou. Je 21. století a každý si může dělat, co chce. Člověk se musí snažit být svobodný a být sám sebou. To je jediné, co se dá říct,“ prohlásil Tarr v roce 2023, když přebíral čestný doktorát pražské Akademie múzických umění.
Tehdejší děkanka FAMU Andrea Slováková v laudatiu uvedla, že Tarr je výjimečný filozof obrazu a ve své tvorbě předkládá nejsyrovější obrázky lidského utrpení, jeho díla se ale vyznačují vytříbeným výtvarným pojetím a strhující vizualitou. Podstatná je pro Tarra práce s časem, výjimečnou délkou se vyznačují nejen celé jeho snímky, ale i jednotlivé záběry. Velmi pečlivě a dlouho také vybírá místa pro natáčení, čímž jeho filmy podle děkanky mohou vytvářet i jistý kontrast k ateliérovému natáčení komerčních studií.
