Zpívající herečka, tak sebe samu označuje Ester Pes Kočičková. Momentálně se věnuje první disciplíně. Ve studiu Sono dokončuje zatím bezejmenné album šansonů. Hudbu složil klavírista a dlouholetý spolupracovník Luboš Nohavica, texty napsala sama.
Co bylo ústřední motivací, že jste se po tolika letech odhodlala natočit nové album?
Impulsem pro natočení nového alba bylo, že máme přetlak písní. Kdybychom sáhli do šuplíků, tak můžeme natočit ještě tak dvě další. Většinou, je to tak 99 procent případů, jsem já autorka textů a Luboš Nohavica píše hudbu. Říkáme, že točíme poslední, protože si myslíme, že by se mohlo stát, že už další prostě nebudeme mít sílu udělat. Společně jsme si tedy říkali, že by bylo hezké to ještě jednou zkusit.
Jaká je esence nové nahrávky?
Je tam hodně konců, je tam hodně smrti, je tam dokonce i klimakterium, doslova píseň o klimakteriu. Ta je moc pěkná, už jsme ji samozřejmě zkoušeli hrát na koncertech. Starší děvčata ji milují. Já píšu většinou o tom, co znám, takže jsem se nelekla ani tohoto tématu. Celkově to má takovou loučící náladu, možná z toho půjde trochu smutek. Na co nemáme sílu, takzvaně páky, tak z toho si děláme legraci. Samozřejmě je to většinou v lehkém duchu, a kdo by ty písně chtěl brát smrtelně vážně, tak by z toho opravdu mohl utrpět nějakou duševní ztrátu.
Ta nahrávka vzniká postaru, tedy analogově. Jaká úskalí tento styl natáčení přináší?
Úskalí jsou taková, že dělám takzvané zkušební zpěvy. Máme připravený podklad a do toho natáčíme zpěv, ale stačí malá chybička a musí se jet znovu. Takže když třeba já dělám zkušební zpěv popáté, tak už se trochu, jak říkám, vykrákávám. Naštěstí jsme ještě neměli takovou ponorku, že bychom, jako se to děje při natáčení seriálu, museli jednu píseň přehrávat třeba dvacetkrát.
Jak sama nahlížíte na svůj pěvecký projev?
Vždycky říkám, že titul zpívající herečky je problém. Vím, jak má vypadat dobrý hudební projev, dobrý zpěv. Studovala jsem zpěv, dokonce mám maturitu z hudební výchovy z pedagogické školy, takže sama i svoje falešné tóny vnímám a cítím, jak nezralý hlas mám. Často ale říkám, že zpívám proto, abych si mohla psát ty texty. To je vyloženě moje zaklínadlo a zároveň omluva všem hudebním puristům.
Ale je pravda, že bych si dovedla představit, taky díky tomu, jak píše Lubomír Nohavica melodie, že můj repertoár by zpívala třeba Lucie Bílá. Třeba na minulých albech jsou takové fláky, když to tak řeknu, že já se do těch výšek sotva dobelhám. Já jsem ráda, že jsem na tónu, a ještě bych tam měla rvát nějaký výraz… Možná kdybych se do toho obula, tak bych si tu techniku zlepšila. Ale zase řada kolegyň mi říkala, ať to nedělám, protože by mi to učitelka takzvaně všechno rozvorala a já pak nebudu schopná zazpívat tón.
Požádal vás někdo někdy o texty?
V mé blahé paměti třeba Karel Gott. Pak často přijde licitování. Tady se mi nelíbí toto slovíčko a tamto slovíčko. Jenže já texty odevzdávám jako celek. Nelíbí se mi, když bych měla něco měnit.
Zpíváte i v rámci svých stand-upů?
Snažím se stand-upy dělat interaktivně. Například jsem vymyslela novou česko-moravskou státní hymnu. Tu nutím zpívat diváky a oni to zpívají rádi. Naopak někdo chodí na naše koncerty zejména proto, co říkám mezi těmi písněmi.
Nepřipadáte si vzhledem k celé té paletě činností, které děláte, jako chameleon?
No to rozhodně ano. A často nevím, co si vybrat. Když se to vše začne míchat, může se stát, že se barvy začnou slévat. Otázka je, co z toho vznikne za kočkopsa, až se to slije úplně, to bude nějaká divná šedozelená, oranžová… Jestli to bude pěkné, nevím.
