Obyvatelé Československé republiky si museli po jejím vzniku v roce 1918 počkat na první volby až do jara 1920, ale o to pokrokovější hlasování bylo. Proběhlo v neděli 18. dubna a právem volit disponovaly poprvé v českých zemích také ženy. Vítězem voleb se stala československá sociální demokracie a ministerský předseda Vlastimil Tusar se postavil do čela obnovené takzvané rudo-zelené koalice, která ale neměla dlouhého trvání.
Ačkoli se v Československu volilo na základě všeobecného rovného a přímého hlasovacího práva tajným hlasováním a s principem poměrného volebního systému, neproběhly volby všude. Důsledky první světové války se v rané éře republiky projevovaly stále naplno a dotkly se také hlasování.
Hlavní příčinou byla otázka nově anektovaných území po světovém konfliktu, kde se většinou pořád čekalo na plebiscit o připojení. V Čechách se jednalo o Vitorazsko (oblast na česko-rakouském pomezí jižně od Třeboně), na Moravě šlo o Valticko a ve Slezsku byl zřejmě nejpalčivější problém – Těšínsko. Na volby ale nedošlo ani ve slovenské Spiši a Oravě a také v Podkarpatské Rusi.
Kuriozitou byl fakt, že se nevolilo ani v obci Hloubětín (dnes je součástí Prahy 9) z důvodu vyhlášení zdravotní karantény kvůli epidemii příušnic. Jinak ale v Československu platila povinnost volit (výjimku měli lidé od 70 let věku nebo nemocní). Platilo to pro občany starší 21 let (kandidovat se mohlo od 30) a novinkou bylo volební právo pro ženy. Československo se stalo v tomto ohledu jedním z prvních na světě.
- Nový Zéland, 1893 – jako první na světě volily Novozélanďanky.
- Finsko, 1906 – ve světě volily Finky druhé, v Evropě první. Brzy se přidaly i Norky, od roku 1907 s majetkovým cenzem a dalšími podmínkami, od roku 1913 volně, Dánky pak od roku 1915.
- Evropa a USA po roce 1918 – hlavní vlna udělení volebního práva ženám nastala po první světové válce. K Německu, Rakousku, Maďarsku, Polsku, Spojenému království (s podmínkami) nebo Rusku (1918) přibyly Nizozemsko (1919) a v roce 1920 také Spojené státy americké a Československo.
- Ostatní – až v roce 1944 mohly volit Francouzky, Italky dokonce až v roce 1945. Ženy v Číně se dočkaly v roce 1949, v afrických státech až s přelomem 50. a 60. let, ve Švýcarsku až v roce 1971. Posledním státem, který umožnil ženám volit, se stala Saúdská Arábie v roce 2011.
- Zdroj: Queer Geography – Mapa nabytí volebního práva žen ve světě.
Lid československý? Spíš mnohonárodnostní
Ve volbách do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění Československé republiky kandidovalo 23 stran s vázanými kandidátkami a z výčtu (viz infografika) je patrné, o jak mnohonárodnostní stát se jednalo. Zároveň také platilo, že tehdejší politické subjekty reprezentovaly konkrétní sociální skupiny – dělníky, rolníky nebo třeba živnostníky.
Vedle významných českých stran, jako byly Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD), Československá strana lidová (ČSL, na Slovensku ľudová strana), Československá strana socialistická (národně sociální, ČSNS), Československá národní demokracie (ČSND) nebo Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci, RSZML), existovaly silné i méně důležité strany dalších národností.
Nejvýraznější a pro budoucí vývoj celistvosti republiky nejnebezpečnější z nich byly ty německé. DSDAP, tedy Německá sociálnědemokratická strana dělnická, získala téměř 700 tisíc hlasů a jako třetí nejsilnější nakonec 31 mandátů z celkového počtu 281 poslanců.
Dalších patnáct poslanců získala koalice Německé nacionálně socialistické strany dělnické (DNSAP) a Německé nacionální strany (DNP). Německé strany měly nakonec 72 členů Poslanecké sněmovny, maďarské strany (ve spolupráci s německými zástupci) získaly deset mandátů.
Tusar znovu premiérem
Pomyslné Pyrrhovo vítězství zaznamenali českoslovenští sociální demokraté vedeni Vlastimilem Tusarem. Při zisku téměř 26 % hlasů (celkem 1 590 520) se sice mohli pyšnit 74 mandáty, ale nakonec se museli spokojit s menšinovou vládou v koalici s agrárníky (28 mandátů) a socialisty (24, ČSNS), která tak složením navázala na předchozí vládu.
Druhou nejsilnější sněmovní stranou se stali lidovci (33 mandátů), národní demokraté s 19 poslanci uzavírali první šestku pořadí. Na specifika volebního systému doplatily dvě strany – zisk téměř 80 tisíc hlasů neproměnily Sdružené strany židovské (SdrŽstr) v jediný mandát a smůlu měla také Strana malorolníků (SMDŽRČS). Nakonec se do Poslanecké sněmovny dostalo 16 politických uskupení.
Senátní volby kopírovaly výsledky do Poslanecké sněmovny
Vláda ale dlouho nevydržela, také proto, že se začalo radikalizovat bolševické křídlo uvnitř sociální demokracie. Tusar podal demisi už v září, necelé čtyři měsíce po jmenování. Tím začala éra neustálého střídání premiérů první republiky, kdy ani jedna vláda nedokončila svůj volební mandát.
Senátní volby o týden později také opanovala sociální demokracie se ziskem více než 27 % hlasů a 41 senátorů ze 150. Lidovci měli 18 senátorů, němečtí sociální demokraté 16, agrárníci 14, národní socialisté 10 a zbylé strany si rozdělily 51 mandátů. Volili občané starší 26 let, pasivním právem disponovali lidé od 45 let.
