Parašutisty za války nevysílala do protektorátu jen exilová vláda z Londýna. Dostávali se na toto území i z Východu – z pověření nejen Československé vojenské mise, ale i komunistické strany nebo sovětské rozvědky. Kromě zpravodajských a sabotážních úkolů měli někteří parašutisté ke konci války také pomáhat zakládat národní výbory a připravovat půdu pro nástup komunistů k moci v Československu. O jejich osudech toho přitom stále příliš nevíme – také kvůli nedostupnosti ruských archivů i snaze ruského režimu účelově interpretovat historii.
Východní parašutisté už za války připravovali Československo pro nástup komunistů
„Přesný počet parašutistů neznáme a asi jej ani nikdy znát nebudeme. Základní problém totiž spočívá v tom, že na rozdíl od Velké Británie, odkud byli parašutisté vysíláni z jednoho centra, tedy Zvláštní skupiny D, která vedla i jejich přesnou evidenci, byli ze Sovětského svazu vysíláni občané předválečného Československa, tedy i Slováci, Rusíni či Sudetští Němci, z různých center. Parašutisty vysílala jak sovětská rozvědka, tak NKVD, ale i Komunistická internacionála, Kominterna či Komunistická strana Československa. A zapomenout nesmíme ani na Československou vojenskou misi, které velel plk. Heliodor Píka a která rovněž do vlasti vysílala své skupiny,“ vysvětluje badatel Pavel Šmejkal, který je autorem publikace S Moskvou za zády. Zpravodajci - parašutisté - partyzáni.
Může se zdát, že východní parašutisté v současnosti zůstávají poněkud ve stínu těch západních. I vojáci, kteří přišli bojovat ze SSSR, měli mezi sebou hrdiny, ale i konfidenty, a dokonce i vrahy.
Některé výsadky měly své politické komisaře. Dohlíželi na komunistické směřování boje
Východní výsadky se začaly na území protektorátu objevovat od podzimu 1941 – v podstatě podobně jako začali seskakovat parašutisté vyslaní z Velké Británie. Jejich osudy předtím, než se připojili do speciálních jednotek, se ale lišily.
Tito muži se totiž k boji dostali různými způsoby. Část z nich odešla začátkem války z Československa, někteří ale v SSSR žili už před válkou. Část parašutistů byla také židovského původu a někteří byli i válečnými zajatci, kteří začali bojovat za druhou stranu. Kromě toho se k nim přidávali ještě přeběhlíci z německé i slovenské armády, která útočila na Sovětský svaz.
Šlo tedy o poměrně nesourodou skupinu mužů, kteří mluvili různými jazyky a jejich motivace bojovat se také různily. Souviselo to s centry, která je do boje vysílala. Bojovníci, kteří spadali pod Československou vojenskou misi, tedy československou armádu, měli pouze plnit vojenské úkoly. Naproti tomu jiné skupiny důsledně dbaly na správné politické směřování.
„V každém sovětském výsadku byl politický komisař. A i mezi nimi byli někteří Češi, třeba nechvalně proslulý Miroslav Pich-Tůma. Ve výsadcích, které vypravovala Československá vojenská mise taková funkce nebyla, protože naše armáda byla oficiálně apolitická,“ vysvětluje Šmejkal. Politický komisař samozřejmě sloužil i jako informátor, který pečlivě poslouchal a zaznamenával, co si jeho spolubojovníci myslí.
Miroslav Pich-Tůma
Miroslav Pich-Tůma se stal členem výsadku MISTR JAN HUS, který seskočil 26. října 1944 u Lovčic u Čáslavi s úkolem sbírat zpravodajské informace a připravovat sabotážní akce. Ve 12členné skupině byl Pich-Tůma jediným Čechoslovákem. V březnu 1945 nacisté skupinu lokalizovali a parašutisté se v obklíčení zastřelili. Zajmout stačili pouze velitele, kterého zabili po výslechu. Jako jediný ze skupiny přežil Pich-Tůma, který byl zrovna na jiném místě. Po válce jej proto podezírali z kolaborace s gestapem. Přesto se stal poslancem Prozatímního Národního shromáždění a následně členem Státní bezpečnosti. Podílel se na krvavých výsleších zadržených mužů i žen. Nejméně jednoho zadrženého – Petra Konečného – osobně zavraždil. Byl také bezprostředně po smrti Jana Masaryka z nezjištěných důvodů v Černínském paláci. Dne 9. ledna 1995 spáchal sebevraždu. (Pavel Šmejkal: S Moskvou za zády)
Parašutistický výcvik byl občas bez cvičných seskoků. Vojáci dostali jen slovní instrukce
Stejně jako parašutisté vyslaní ze Západu museli i bojovníci z Východu projít před ostrým nasazením výcvikem.
„V Británii museli všichni muži absolvovat náročný několikatýdenní kurs složený z nejrůznějších disciplín. Na závěr pak následoval výcvik parašutistický zakončený skoky. Někteří frekventanti kvůli delší prodlevě před nasazením či kvůli změně úkolu konkrétního výsadku prodělali kursů vícero. V Sovětském svazu někteří muži absolvovali rovněž více kursů, namátkou sabotážní, kurs boje zblízka, radiotelegrafický a podobně. Ale některé výsadky byly vyslány prakticky bez jakékoliv přípravy, snad s výjimkou politického školení. To byly třeba případy výsadků vysílaných Komunistickou stranou Československa,“ vysvětluje Šmejkal.
Parašutistický kurs tak v některých případech spočíval v tom, že před nástupem do letadla ukázali vojákům padáky a slovně jim vysvětlili, jak seskočit. Parašutisté nastoupili a šli rovnou do akce. Různá zranění tak nebyla neobvyklá. „Členem výsadku S1/N byl Oldřich Komberec, který byl z letadla údajně vyhozen, protože nechtěl skočit. Tomu se neotevřel padák a po pádu se zabil. Padák se neotevřel ani Josefu Dyckovi při seskoku u Krakova,“ vypočítává badatel fatální zranění.
Východní parašutisté, s čepicí Vasil Kiš
Výsadky vysílané z Východu měly také jinou taktiku seskoků. Zatímco západní parašutisté se snažili z letadla dostat rovnou na místo určení, sovětské výsadky záměrně – ale občas i nezáměrně – vysazovali jinde.
„Zatímco britské výsadky byly, či měly být, shazovány přímo do protektorátu, výsadky ze Sovětského svazu mířily do okolních zemí a na místo určení se pak dostávaly pěší cestou. Ovšem bojové výsadky v závěru války byly opět vysazovány přímo v místě, kde měly působit,“ vysvětluje Šmejkal.
A stejně jako západní výsadky měly i ty východní mnohdy problémy najít konkrétní místo seskoku. Akce se totiž odehrávala v noci a kvůli strachu z odhalení a sestřelení letadel museli parašutisté vyskočit co nejdřív.
„Vzpomeňte si, kde měli seskočit a kde skutečně seskočili třeba členové Anthropoidu (původně měli seskočit u Ejpovic u Plzně, ale ocitli se v Nehvizdech u Prahy, o 100 kilometrů jinde, pozn. aut.), nebo nebohý Otmar Riedl, kterého místo v protektorátu vysadili v Alpách. Podobně to vypadlo i z Východu. Výsadek S1/N měl být vysazen na východním Slovensku, ale dopadl v Maďarsku u Miskolce. Ale většina výsadků se na místo svého určení dostala, byť někdy i s poměrně značným zpožděním,“ vysvětluje badatel.
Ve výsadcích bývali Čechoslováci občas v menšině
Zatímco západní výsadky byly kompletně složené z československých občanů, ty východní byly spíše mixem různých národností. A Čechoslováci v nich měli často sloužit jen jako pouhé spojky a průvodci v neznámém prostředí.
„Velikost skupin se pohybovala od jednotlivců, jako byl například Vendelín Roblička, přes dvojice či trojice až k vícečlenným výsadkům na sklonku války. V nich ovšem převažovali sovětští vojáci, Čechoslováci byli jen jejich menšinovou součástí, která měla za úkol většinou zajistit kontakt s domácími obyvateli,“ vysvětluje Šmejkal.
I zde ale existují rozdíly v závislosti na tom, kdo výsadek jakými úkoly pověřoval. Československá vojenská mise a Komunistická strana Československa (v sovětském exilu) skupiny skládali převážně z Čechů a Slováků. Výsadky, které delegovali Sověti, sestávaly hlavně z Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších národností ze SSSR. Do několika výsadků se dokonce zapojili i Němci, bývalí obyvatelé Československa. A mezi statečnými bylo i několik Židů, například Robert Reich. Ti při návratu do nacistického protektorátu riskovali možná nejvíce.
Robert Reich se stal členem výsadku KOMENSKÝ, který seskočil 22. ledna 1945 na Svitavsku. Skládal se ze čtyř Čechoslováků německého původu a šesti sovětských vojáků. Obec Pohledy, kam se uchýlili, byla kompletně německá a bez jakéhokoli organizovaného odboje. Parašutisté se setkali na kraji obce s jedním místním mužem, který o nich ale řekl svým sousedům. Ti se ozbrojili a okamžitě spustili pátrací akci, ke které se přidalo i gestapo z Opavy a z Brna. V Bělé u Jevíčka se jim podařilo skupinu obklíčit a vážně zranit Reicha, kterého přenesli do budovy místní školy, kde ho vyslechli. Reich měl prostřelenou pánev a omrzliny na nohou. Odtud ho následně převezli do věznice gestapa v Brně, kde ho dál brutálně vyslýchali a nakonec zastřelili. (Pavel Šmejkal: S Moskvou za zády)
S koncem války parašutisté už jen nebojovali, ale zajišťovali ty, co se znelíbili Moskvě
Úkoly skupin se lišily nejen v závislosti na tom, kdo je do protektorátu vyslal, ale i na vývoji války – zlom znamenal samozřejmě konec spojenectví mezi Němci a Sověty.
„Nejprve v protektorátu působili zpravodajci, kteří zde byli nasazeni ještě v době, kdy byly Německo a SSSR vázány spojeneckou smlouvou. Ti sem však nebyli vysazováni jako parašutisté, ale přijeli normálně pozemní dopravou, případně zde žili již před vznikem protektorátu a byli naverbováni. V září 1941 pak na území českých zemí vyslala své výsadky Československá vojenská mise, která po likvidaci výsadku S1 rozhodla o dočasném pozastavení vysazování skupin a obrátila se na sovětskou stranu se stejnou žádostí. Sověti sice pozastavení přislíbili, ale ve vysílání skupin pokračovali i nadále,“ vysvětluje Šmejkal.
Takže zatímco západní parašutisté seskakovali za války do protektorátu ve třech vlnách, bojovníci z Východu přicházeli kontinuálně po celou dobu války. A s jejím koncem se úkoly zpravodajské a sabotážní měnily v pověření rozdmýchávat partyzánský boj, ale i připravovat vhodnou půdu pro komunisty.
Výstraha vydaná po doskoku skupiny JAN KOZINA
„Čím více se pak přibližoval květen 1945 a sovětská vojska postupovala do střední Evropy, tím častější bylo i vysílání větších skupin. Jejich cílem na konci války však již nebyl jen boj proti okupantům, ale hlavně zakládání revolučních národních výborů s cílem připravit půdu pro pozdější bolševizaci Československa. A také sběr informací o ‚nepřátelích sovětského režimu‘ rekrutujících se především z bývalých ‚bělogvardějců‘ (odpůrci bolševické vlády v Rusku, pozn. aut.), kteří v demokratickém Československu nalezli druhý domov, ale i občanů SSSR, kteří se dali do služeb nacistů, jako byli třeba ‚vlasovci‘,“ vysvětluje Šmejkal.
V této politické práci byl velice agilní například už zmíněný Pich-Tůma, který se pyšnil tím, že za války založil sto revolučních národních výborů. Zpočátku tak šlo při vysílání výsadků z východu o sběr zpravodajských informací, později se přidávaly úkoly sabotážní a bojové. Na konci už mezi jejich úkoly bylo hlavně zajišťování nepohodlných osob a vytváření podhoubí pro převzetí moci komunisty.
Zadané úkoly se parašutistům dařilo plnit asi podobně jako jejich kolegům ze Západu. Výsadky někdy stanoveného cíle dosáhly, některé skupiny byly ale zatčeny a zlikvidovány časně po seskoku. A stejně jako západní parašutisté měli svého Karla Čurdu – symbol konfidenství, který zradil své kolegy a donášel gestapu – tak i východní skupiny měly mezi sebou zrádce.
„Někteří tak učinili poté, co byli zajati, a snažili se tedy buď si zachránit život, nebo varovat ústředí, že pracují pod nátlakem. Nejodpornějším zjevem v tomto případě je však Ferdinand Čihánek, který se na gestapu přihlásil zcela dobrovolně, protože jej prý přestalo bavit se neustále skrývat, a aktivně pak vykonával činnost konfidenta. Po válce zmizel do Cizinecké legie a nikdy nebyl potrestán. Po roce 1989 měl dokonce navštívit rodné Střílky,“ vysvětluje Šmejkal.
Ferdinand Čihánek
Ferdinand Čihánek byl členem výsadku AROŠ III, který seskočil do akce na konci srpna 1941. V protektorátu se Čihánek ukrýval u své matky ve Střílkách na Zlínsku. Podařilo se mu navázat úspěšnou odbojovou spolupráci s dalšími skupinami navázanými na komunistickou stranu. Přestože nedošlo k žádnému odhalení nebo zatýkání, rozhodl se Čihánek 30. září 1941 dobrovolně přihlásit na olomouckém gestapu. Jeho jedinou podmínkou bylo, aby trestu unikla jeho rodina. Následně se stal výkonným konfidentem gestapa. Udal nejen své kolegy z výsadku, ale i místní odbojáře, kteří jim pomáhali, například i svého bývalého spolužáka. Desítky lidí jeho vinou skončily v koncentračních táborech nebo na popravištích. Na konci války se mu podařilo zmizet, unikl stíhání a zemřel v roce 2005 v Marseille. (Pavel Šmejkal: S Moskvou za zády)
Všechny osudy a jména už se asi nikdy nedozvíme. Rusko brání své archivy
V čem se výsadky ze Západu a Východu liší možná nejvíce, jsou poválečné osudy parašutistů. Bezprostředně po skončení války byli hrdinové takřka všichni. S postupným čím dál větším příklonem ke komunismu, který vygradoval převratem v únoru 1948, se ale západní parašutisté i letci stali nepřáteli státu. Především proto, ze které strany za války přišli a kdo je posílal.
Ani východní výsadkáři to ale nemuseli mít jednoduché. „Někdo sice ‚udělal kariéru‘ v řadách komunistické strany či StB, ale jiní byli perzekvovaní a nemluvilo se o nich. A po roce 1948 někteří z východních parašutistů kvůli komunistickému puči odešli za hranice. Samozřejmě že ne do Sovětského svazu,“ vysvětluje Šmejkal.
Kapitán Klimeš slavnostně předává medaile partyzánům na náměstí ve Vodňanech
Například zmiňovaný Pich-Tůma se stal poslancem, na další čekaly funkce v StB a některé si Klement Gottwald přizval do své osobní ochranky. Komunistické zvůli se ale vzepřel například Vasil Kiš, velitel paravýsadku JAN KOZINA. Po únorovém převratu odmítl svědčit ve vykonstruovaném procesu proti generálu Heliodoru Píkovi. I proto Kiše v září 1950 zatkla StB a ve vlastním vykonstruovaném procesu byl odsouzen za protistátní činnost. Na svobodu se dostal po prezidentské amnestii v roce 1953 a následně pracoval jako horník a vystřídal i další povolání. Plné rehabilitace – ke které došlo v roce 1992 – se už nedožil. Zemřel v roce 1986.
Přestože některé osudy východních parašutistů známé jsou, mnohé skončily v zapomnění. Nepomohl tomu ideologický nános, který na východní odboj po více než 40 let aplikovali komunisté, ale ani současná situace badatelům nepřeje. Stále chybí důležité dokumenty, seznamy, jména.
„Východní výsadky dobře zmapované nejsou a zřejmě ani nikdy nebudou. Brání tomu nejen roztříštěnost ve způsobu vysílání těchto skupin, ale hlavně takřka naprostá nedostupnost ruských archivů. S ohledem na to, co se v Rusku dnes děje a jak se dívají nejen na nás jako na nepřátelský stát, ale jak interpretují i vlastní historii, si myslím, že se zkrátka veškerou pravdu o předválečných Čechoslovácích vysazených z východu nikdy nedozvíme. Bohužel,“ dodává Šmejkal.
