Rusko při své agresi proti Ukrajině používá celou řadu propagandistických lží – ať už jde o tvrzení o „kyjevských fašistech“ údajně ovládajících stát nebo o údajném útlaku Rusů a rusky mluvících obyvatel. Kreml se ale zaměřuje také na historii, jejíž účelovou manipulací se snaží zpochybnit ukrajinskou územní celistvost a upřít Ukrajině právo na existenci.
Ukrajinu nevymyslel Lenin a Krym nebyl vždy ruský. Kreml válčí i manipulací historie
Mnohé takové mýty použil ruský vůdce Vladimir Putin mimo jiné ve dvou stěžejních dokumentech, v kterých se snaží ruskou agresi ospravedlnit právě prostřednictvím manipulace historie. Jde o jeho esej „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ zveřejněnou v červenci 2021 a o jeho projev k národu tři dny před zahájením plnohodnotné pozemní invaze v únoru 2022.
Mezi jeho často opakovaná tvrzení patří teorie o tom, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, který byl vinou dějinných okolností nějakou dobu rozdělený, ale nakonec se znovusjednotil. Kreml také naznačuje, že i za existenci svého státu vděčí Ukrajinci Moskvě, konkrétně bolševikům. Zvláštní místo má v těchto pseudohistorických fantaziích Krym, který byl údajně „vždy ruský“.
Ukrajinci a Rusové nejsou jeden národ
Ústředním mýtem Putinovy manipulace historie je tvrzení o jednotě Rusů a Ukrajinců, respektive o trojjediném národě Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Odkazuje ke středověké Kyjevské Rusi, která se rozkládala na území dnešní Ukrajiny, Běloruska a západního Ruska. Nešlo o jednotný stát, ale spíše o společenství knížectví, jehož centrem byl Kyjev. Oficiální výklad ruských dějin pokládá dnešní Rusko za dědice tohoto útvaru, Kyjev za „matku všech ruských měst“ a Ukrajince za pouhé „mladší bratry“ Rusů.
Symbolicky je to obsaženo už v názvu státu. Označení Rusko se pro něj používá až od 18. století, kdy Petr I. přejmenoval tehdejší Moskevské carství na Ruské impérium. Název je odvozen od slova Rus, které se v cyrilici píše s měkkým „s“, což se do češtiny někdy přepisuje jako Rus‘, ale většinou se tento rozdíl nezohledňuje. Výraz pochází z jazyka Vikingů, kteří založili v Kyjevě vládnoucí dynastii Rurikovců, a později se vžil jako označení pro celý středověký útvar.
Kyjevská Rus na přelomu 10. a 11. století
Slovo Rus/Rus‘ tak dalo jméno nejen Kyjevské Rusi, pro jejíž území se tento pojem využíval ještě dlouhá staletí po jejím rozpadu, ale v několika podobách ho převzala rovněž Moskva. Pomocí jeho odvozenin označuje jak svůj stát (Rossija) a jeho příslušníky (rossijaně), tak lidi ruské národnosti (russkije) a cokoliv, co považuje za ruské (russkij). Už před oficiálním přejmenováním svého státu na Rusko se moskevští carové označovali za „vládce vší Rusi“ a tamní náboženští vůdci za hlavu církve „Moskvy a vší Rusi“.
Do určité míry je pochopitelné, že se Rusové ke Kyjevské Rusi vztahují. Po jejím rozpadu založili potomci vládců Rusi řadů jiných útvarů. Bylo mezi nimi nejen Haličsko-volyňské knížectví, které mělo centrum na dnešní západní Ukrajině a ke kterému se hlásí Ukrajinci, ale třeba také Vladimirsko-suzdalské knížectví, které bylo předchůdcem pozdějšího Moskevského velkoknížectví. Pokračovatelé Kyjevské Rusi založili i Moskvu.
Tyto společné kořeny však neospravedlňují současné ruské nároky a tvrzení o jednotném národu. Jednak jsou to Ukrajinci, kdo „může pátrat po svých kořenech, a přitom neopustit své hlavní město,“ poukazuje na určitou výhodu Ukrajinců v debatě o dědictví Kyjevské Rusi historik Serhij Plochij. Ještě zásadnější ale je, že se bývalá severní Rus (budoucí Rusko) a bývalá jižní Rus (budoucí Ukrajina) vyvíjely výrazně odlišně.
Oblouk, který byl v Kyjevě postaven v roce 1982 a původně nesl název Oblouk přátelství národů. Měl připomínat „znovusjednocení Ukrajiny a Ruska“, což je jeden z mýtů ruské propagandy. V roce 2022 byl oblouk přejmenován na Oblouk svobody ukrajinského národa a dále se diskutuje o jeho úplném odstranění.
Bývalá severní Rus se po vpádu Mongolů ve 13. století dostala pod silný vliv nájezdníků a jejich asijského způsobu vládnutí. I po konci mongolské nadvlády se v Moskvě udržel absolutismus. Projevovala se kulturní a náboženská izolace, sílily imperialismus a mesianismus symbolizované mimo jiné mýtem o „třetím Římu“.
Haličsko-volyňské knížectví, na které měli Mongolové menší vliv, usilovalo o vztahy s Evropou a po jeho zániku se bývalá jižní Rus stala součástí nejdříve Litvy a poté Polska v polsko-litevském státu. Ve srovnání s Moskvou se vyvíjela – řečeno dnešním slovníkem – demokratičtěji a vstřebávala evropské vlivy včetně renesance či reformace. Zároveň v některých ohledech navazovala na Kyjevskou Rus – Litva převzala zákoník Rusi a úředním jazykem byla rutenština, předchůdce ukrajinštiny a běloruštiny.
V době polské nadvlády se pak v části dnešní střední, severní a východní Ukrajiny zformovalo hnutí kozáků, s nímž jsou spojeny základy moderní ukrajinské identity.
Perejaslavská rada nebyla znovusjednocení
Ve světle těchto skutečností padá jeden z hlavních pilířů údajného ruského nároku na Ukrajinu – tvrzení o znovusjednocení Ruska a Ukrajiny na Perejaslavské radě v roce 1654. Jednak nelze znovusjednotit, co jako jednotné neexistovalo – Kyjevská Rus nebyla jednotný stát a po jejím rozpadu se jednotlivé části jejího někdejšího území vydaly různými cestami. Kromě toho je problematická i ruská interpretace Perejaslavské dohody jako připojení Ukrajiny k Rusku, respektive tehdejších kozáckých území k moskevskému státu.
Kozáci se na Moskvu obrátili v době svých bojů proti Polákům, proti nimž hledali spojence. Ze schůzky mezi kozáky a delegací ruského cara v Perejaslavi vzešla dohoda, podle které kozáci přísahali loajalitu ruskému carovi a ten jim na oplátku slíbil určitá privilegia a ochranu před Poláky.
Památník Perejaslavské rady v Kyjevě. Do konce dubna 2024 stál pod obloukem, který vznikl za doby SSSR na znamení rusko-ukrajinského přátelství a který se po obnovené ruské invazi změnil a přejmenoval na Oblouk Svobody ukrajinského národa
Obě strany ale chápaly ujednání rozdílně. Kozáci ho brali jen jako podmíněné odevzdání části suverenity, tedy kontrakt, z nějž plynou určité závazky oběma stranám, jejichž další vztahy se budou odvíjet právě od připravenosti dohodu plnit. V jejich očích šlo o vojenskou alianci.
Naopak Moskva si ho vyložila jako zisk nových území a poddaných, kteří jsou jí podřízeni navěky a ke kterým nemá kromě poskytnutí určitých privilegii žádné další závazky. Projevilo se to už za dva roky, kdy Moskva uzavřela separátní mír s Poláky, proti kterým tak kozáci museli bojovat sami.
Ruská propaganda prezentuje tuto událost jako „znovusjednocení Ukrajiny a Ruska“ a jejich „bratrských národů“. Význam tohoto mýtu podtrhuje fakt, že se třísetleté výročí dohody stalo v roce 1954 v Sovětském svazu předmětem mohutných oslav, v jejichž rámci Moskva „darovala“ Kyjevu Krym.
Kromě odlišného vývoje jižní a severní části bývalé Rusi i rozdílných pohledů na dopad dohody ho ale podrývá i to, že v Perejaslavi ještě nikdo neuvažoval v etnických intencích. Putinův argument, že oba národy mluví stejným jazykem, zase bledne tváří v tvář skutečnosti, že už tehdy potřebovaly obě delegace na jednání tlumočníky.
Událost z ledna 1654 nicméně bezpochyby je zásadním momentem pro oba národy, neboť právě od ní se datuje počátek postupné nadvlády Moskvy nad územím dnešní Ukrajiny. Právě touto událostí začíná úzká provázanost moderních dějin Ruska a Ukrajiny, jejichž vyvrcholení v podobě ukrajinského boje za vlastní přežití tváří v tvář ruskému imperialismu právě sledujeme.
Ukrajinu nevymysleli Sověti
Putin tvrdí, že Ukrajina za svou existenci vděčí Sovětskému svazu. Sověti podle něj za Leninovy vlády „vymysleli“ moderní Ukrajinu tím, že v „historickém Rusku“ vytvořili Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku, k níž po druhé světové válce připojili části Polska (východní Halič, Volyň), Rumunska (části Bukoviny a Besarábie) a Československa (Zakarpatí), a v roce 1954 jí ještě „darovali“ Krym. Podsouvá tak dojem, že Ukrajince do té doby vůbec nenapadlo vlastní stát iniciovat.
Územní vývoj Ukrajiny 1922 až 1954
Ukrajinci se ale hlásí k odkazu Kyjevské Rusi a Haličsko-volyňského knížectví a počátky své moderní identity a státnosti odvozují od kozáckých útvarů. Podobně jako jiné národy prožili v 19. století národní obrození, a to jak v menší části pozdější nezávislé Ukrajiny, která byla tehdy součástí Rakouska-Uherska, tak na území pod ruskou nadvládou, pod kterou spadala většina současného ukrajinského území. Ukrajinci z obou států spolu komunikovali – na západě například vydávali ukrajinské knihy, které na východě kvůli zákazu ukrajinštiny vycházet nemohly.
Před koncem první světové války pak vyhlásili Ukrajinci na území, které Putin označuje za „historické Rusko,“ nezávislou Ukrajinskou lidovou republiku (ULR) s hlavním městem Kyjevem a na nynější západní Ukrajině (včetně Zakarpatí a části Bukoviny) nezávislou Západoukrajinskou lidovou republiku s centrem ve Lvově. V lednu 1919 obě republiky oznámily spojení. Teprve po tomto pokusu o nezávislý ukrajinský stát, který potlačili, zrealizovali bolševici svou verzi Ukrajiny.
Ještě před vyhlášením plné nezávislosti ULR reagovali na ukrajinské odstředivé snahy svoláním části sovětů do Charkova, kde oznámili vznik konkurenční Ukrajinské lidové republiky sovětů, jejímž jménem pak vedli nakonec vítěznou válku proti Ukrajincům. Po vzniku Sovětského svazu zůstal Charkov hlavním městem Ukrajinské sovětské socialistické republiky až do roku 1934.
Krym nebyl vždy ruský
„Krym byl vždy ruský,“ tvrdí často kremelská propaganda. I v tomto případě se opírá o své domnělé nároky na dědictví Kyjevské Rusi, konkrétně jí jde o přijetí křesťanství kyjevským knížetem Volodymyrem. Ten tak podle jedné verze událostí učinil v roce 988 ve městě Chersonésos na Krymu během svého tažení na poloostrov, který byl tehdy součástí Byzantské říše.
Rusko tak vnímá Krym jako kolébku svého pravoslaví, podle Putina má „posvátný a civilizační“ význam. Zároveň byl poloostrov už dříve pojítkem „ruské“ Kyjevské Rusi s Byzantskou říší, po jejímž pádu vznikly teorie o Moskvě jako nástupkyni Konstantinopole a „třetím Římu“.
Krym byl ale k Ruské říši připojen až v roce 1783, kdy ho po rusko-turecké válce anektovala Kateřina II. Součástí Ruska pak zůstal do bolševického převratu v roce 1917. Po následné občanské válce a neúspěšných bojích některých národů impéria za nezávislost byl mezi lety 1921 a 1945 samostatnou sovětskou republikou. K Rusku byl zase připojen až po druhé světové válce a zůstal tak do roku 1954, kdy byl přičleněn k Ukrajině.
Převedení Krymu k Ukrajině proběhlo – navzdory tvrzení ruské propagandy – podle tehdy platných sovětských předpisů, a přestože bylo prezentováno jako dar Ukrajině u příležitosti výročí Perejaslavské rady, mělo velmi pragmatické důvody. Poloostrov byl po válce ekonomicky i demograficky zdevastován a sovětské vedení usoudilo – z geografických i finančních důvodů – že bude lepší, když se o jeho obnovu postará Kyjev. Zároveň ale vzdorovalo ukrajinizaci poloostrova, o kterou se z Kyjeva pokoušeli.
Ve smyslu součásti Ruska tak byl Krym „ruský“ přesně 143 let. Ještě méně „ruský“ vyjde z pohledu na etnickou skladbu obyvatelstva. Před ruskou anexí v roce 1783 obývali poloostrov (i jižní pobřeží Ukrajiny) zhruba čtyři sta let Krymští Tataři, kteří po celá staletí podle situace bojovali či spolupracovali s Otomany (Turky), Poláky i ukrajinskými kozáky. Krymští Tataři, kteří jsou potomky původních obyvatel poloostrova (například Skytů, Sarmatů či Gótů), turkických kmenů (například Kipčaků, Kumánů či Chazarů) a Mongolů, tvořili v době ruské anexe Krymu drtivou většinu tamních obyvatel.
Jejich počet ale setrvale klesal v důsledku emigrace – první vlna přišla už před ruskou anexí, druhá po ní a třetí po krymské válce v polovině 19. století, po které výrazně zesílila rusifikace a christianizace poloostrova. Navzdory tomu ale ještě na konci století zůstávali Krymští Tataři relativní většinou na poloostrově – podle dat ze sčítání lidu z roku 1897 tvořili 35,6 procenta obyvatel, zatímco druzí nejpočetnější Rusové 33,1 procenta.
Relativní většinou se Rusové na Krymu stali až v první čtvrtině 20. století – v roce 1926 tvořili 42,2 procenta obyvatel a na začátku druhé světové války už polovinu. Populace Tatarů, jejíž podíl dál klesal, trpěla nejen emigrací, ale i v důsledku hladomorů a čistek. Jejich útlak vyvrcholil v roce 1944 deportací celého zbytku národa do Střední Asie, na Sibiř či na Ural pod záminkou údajné kolaborace s nacisty.
Naopak podíl Rusů dál stoupl, v poválečném období i po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny tvořili jasnou většinu obyvatel. Ukrajinců byla v těchto obdobích zhruba čtvrtina a Krymští Tataři se mohli domů vracet až po roce 1989. Relativní většinou tak jsou Rusové na Krymu přibližně sto let, tou absolutní ještě kratší dobu.
