Rusko-ukrajinská válka začala okupací Krymu, ovšem skutečné boje propukly až v jejím druhém dějství 12. dubna 2014 na Donbase. Kremelská propaganda argumentovala tím, že tento region byl prý vždy proruský a jeho lidé si putinovskou stabilitu přáli. Ve skutečnosti tamní obyvatelé viděli svou budoucnost v Ukrajině, byť jejich vztahy s Kyjevem byly složité. Ostatně jako s každým centrem, které mu vládlo. Donbas byl totiž vždy prostorem zvláštní a drsné svobody, který lákal utečence před nevolnictvím, zákonem i nudou, říká v rozhovoru pro web čt24.cz společník Ukraine Research Institute na Harvardu a emeritní profesor dějin na Indiana University Hiroaki Kuromiya.
Donbas je místem anarchické svobody utečenců před zákonem či rodinou, říká historik Kuromiya
Ve své knize Freedom and Terror in the Donbas: A Ukrainian-Russian Borderland, 1870s–1990s píšete, že Donbas vždy lákal mnoho těch, kteří hledali svobodu. Kdo to byl?
Musíme začít s kozáky. Těmi se stávali lidé, kteří prchali před nevolnictvím. To bylo rozšířené jak v Polsko-litevském státě, tak v Moskevském knížectví, které se později stalo Ruskem. Na jihu včetně Donbasu dosáhli na svobodné postavení, protože oblast byla velmi daleko od sídel polského krále, ruského cara i osmanského sultána. Kromě toho, že se tam zbavili tohoto druhu hospodářského vykořisťování, našli tam také náboženskou svobodu.
Přicházeli ale i dobrodruzi toužící po zbohatnutí, ti, kdo utíkali od svých rodin a tak dál. Byli to prostě lidé, kteří z nejrůznějších důvodů potřebovali utéct od něčeho pryč. A pro ty, kdo toužili po takovém odchodu, byl jih velmi přitažlivý. Carové Petr I. v 17. a Kateřina II. v 18. století pak začali ukrajinské kozáky likvidovat. Ale kozácké sny a tradice přetrvaly.
Jaký typ svobody uprchlíci na Donbas hledali?
Byla to svoboda od něčeho. Od vykořisťování, od nudného života, od politického či kriminálního stíhání. Byly to nejrůznější důvody, které vedly lidi k útěku pryč. A Donbas tuto svobodu poskytl. Nabídl nový život.
Byl to však současně život plný svobody i brutálního vykořisťování. To se nepopírá. Ve Spojených státech to bylo podobné. I tam přicházeli lidé hledající svobodu a nový život, ale většina z nich zažila brutální vykořisťování kapitalisty. A samozřejmě existovalo i otroctví.
Na Donbase byl život příšerně těžký a dost hrozný. Ale i tak se našlo dost lidí, kteří tam chtěli začít znovu. Věděli, že to nebude pohodlné a skvělé, ale bude to nový život a přinese jim svobodu od toho vykořisťování, pronásledování nebo nudy, které už znali. Mnozí pak byli rozčarovaní a hledali ještě vzdálenější místa. Tak se vydali na Sibiř a ruský Dálný východ, kam se stěhovalo poměrně velké množství Ukrajinců.
Zajímavá je stalinská epocha. Na Donbas se dostalo mnoho ukrajinských a ruských rolníků, kteří se stali terčem rozkulačování. Při kolektivizaci zemědělství jim vzali jejich majetek. Některé rovnou zabili, většina musela ze svých bývalých statků odejít. Posílali je na Sibiř nebo na daleký sever, a do té zimy se jim nechtělo. Tak se mnozí rozhodli porušit tyto příkazy a vydat se na Donbas, kde se pořád hledala pracovní síla. Hodně práce bylo navíc pod zemí, kde nejste vidět. Takže mnoho ukrajinských rolníků se jelo schovat před sovětským pronásledováním do donbaských dolů.
Mnoho ukrajinských rolníků se jelo schovat před sovětským pronásledováním do donbaských dolů.
Režim o tom věděl, ale vzhledem k nedostatku pracovníků na Donbase to toleroval. V roce 1933 zavedli Sověti vnitřní pasy omezující pohyb po Svazu. A mnozí obyvatelé Donbasu, kteří přišli takto nelegálně, tyto dokumenty neměli. Úřady pro ně udělaly výjimku, protože byli pro fungování tamního průmyslu tak důležití.
Dalším případem jsou osudy partyzánů z řad ukrajinských nacionalistů. Ti proti sovětskému režimu bojovali především v lesích západní Ukrajiny ještě léta po konci druhé světové války. Když se partyzánský boj vyčerpal, vydala Organizace ukrajinských nacionalistů rozkaz, aby se její bojovníci snažili dostat buď na Západ do amerických či britských okupačních zón v Německu a Rakousku nebo aby zamířili na Donbas. I příchod těchto absolutních nepřátel nakonec režim toleroval. A právě to je ona podivná podmínečná svoboda.
Dalším zajímavým příkladem jsou Židé. Natan Šaransky, který se později stal ministrem vnitra Izraele, psal ve svých pamětech o dobách stalinské kampaně proti kosmopolitismu v padesátých letech. Jeho rodina do té doby žila v Oděse, která byla před válkou velmi silně a po válce ještě stále trochu židovským městem. Pak už to ale nešlo a rozhodli se odejít na Donbas. A takových bylo hodně. Donbas prostě skýtal tento druh svobody a možnost se ukrýt díky obrovské poptávce po pracovní síle. Na minulost přišedších se nikdo neptal.
Jak dlouho tato přitažlivost Donbasu trvala?
Velmi dlouho, v podstatě až do konce sovětského období. Poptávka po hornících však přece jen trochu klesala, protože bylo třeba kopat uhlí stále hlouběji a hlouběji, což bylo čím dál náročnější.
I po rozpadu Sovětského svazu Donbas lákal nepohodlné lidi, například pravicové extremisty z Ukrajiny i Ruska. Například v Charkově a Kyjevě není možné jen tak šířit extremistické názory, ale na Donbase se mohli schovat.
Přicházeli kromě politických odsouzenců také obyčejní zločinci, kteří se potřebovali schovat před zákonem?
Ó ano. Hluboko pod zemí chce pracovat málokdo, takže tam se šlo schovat vždy. Někdo něco ukradl, hrozil mu trest, tak se rozhodl utéct na Donbas. Tam se vězení vyhnul. Přicházeli ale i lidé, kteří se doma ve své vesnici prostě jen nudili.
Vraťme se ještě do 19. století, kdy Donbas radikálně změnil rozvoj průmyslu. Kdo stál za překotným vývojem po nálezu obrovských zásob kvalitního černého i hnědého uhlí, různých kovových rud, soli a dalšího bohatství pod zemí?
Těžbu a navazující průmyslové podniky financovali především Angličané a další zahraniční investoři. Známý je velšský podnikatel John Hughes, který založil dnešní Doněck. Tehdy se podle ruského přepisu jeho příjmení jmenoval Juzovka.
V době přelomu 19. a 20. století stál zahraniční kapitál za industrializací Donbasu asi ze sedmdesáti až osmdesáti procent. Carský režim to podporoval, a to nejen na Donbase. Například v ázerbájdžánském Baku zbohatl na těžbě ropy Alfred Nobel.
Co s tím udělali bolševici?
Ti to všechno zkonfiskovali bez jakýchkoliv kompenzací. Západ se naštval a někteří historici tvrdí, že právě proto se země jako Británie, Francie či Japonsko rozhodly intervenovat v ruské občanské válce navazující na bolševickou revoluci.
V 90. letech 20. století po konci komunistické éry se Rusko rozhodlo alespoň symbolicky něco vyplatit. Některé státy proto dostaly kompenzace v odpovídající nominální hodnotě řádově desítek milionů dolarů, což byl samozřejmě zlomek reálné hodnoty těch dolů a podniků.
Jak se ve 20. letech 20. století projevila ztráta západního kapitálu a expertízy?
Nejprve tvrdě zasáhla občanská válka. Některé doly byly zatopeny nebo jinak zničeny. Pak následovalo několik let rekonstrukce. A na té se podíleli západní odborníci. Část jich totiž bolševici přesvědčili, aby zůstali. Některé však poté zavřeli nebo i zavraždili.
Známý byl proces nazvaný podle obce Šachty, která dnes leží v Rusku jen pár kilometrů od hranic s Ukrajinou, tedy stále v širším Donbasu. Režim v něm obvinil desítky lidí včetně několika německých inženýrů ze sabotáže sovětského hospodářství ve prospěch bývalých západních majitelů dolů.
Znamenalo to, že význam Donbasu poklesl?
To vůbec ne. Donbas byl pro Sovětský svaz až do období po druhé světové válce nejdůležitější průmyslovou oblastí vůbec. Říkali tomu celosvazový kotel, protože to byl zásadní zdroj energie.
Ve 30. letech začali Sověti v obavě z útoku z Evropy budovat průmysl také za Uralem, ale dělo se to postupně a Donbas až do války zůstával zcela jasně hlavním a rozhodujícím centrem sovětského průmyslu.
Mapa průmyslu v roce 1913 ze sovětského atlasu z roku 1955. Ve výřezech moskevská průmyslová oblast a Doněcká pánev (pro plné zobrazení rozklikněte)
Jak se na výkonu Donbasu projevil konec komunistického hospodářství stavícího na těžkém průmyslu a rozpad Sovětského svazu?
To je bolavé téma. Z Donbasu se stala ukrajinská obdoba Rezavého pásu v USA. Všude na Západě zažívalo tehdy ocelářství i další odvětví těžkého průmyslu pokles. Výroba se přesouvala do levnější Číny a Indie.
V případě Donbasu se k tomu přidávala stále rostoucí cena uhlí přímo úměrná rostoucí hloubce, ze které bylo nutné ho dobývat. Chyběly peníze na investice a doly i navazující podniky trpěly špatným řízením zděděným z neefektivních sovětských dob.
Tento proces ale začal už zhruba v roce 1989, tedy ještě v rámci Svazu. Pokračoval pak v rámci samostatné Ukrajiny a provázely ho občasné nepokoje horníků a dalších zaměstnanců průmyslových podniků. Vláda v Kyjevě tehdy nemohla Donbasu poskytnout dostatečné zdroje na restrukturalizaci.
Prezident Leonid Kučma (vládl v letech 1994–2005) byl původně manažerem průmyslového podniku a pocházel z Dněpropetrovsku, jehož průmysl byl na Donbas úzce navázán. Snažil se zajistit pro Donbas dostatečnou pomoc, ale nedokázal to. A lidé v Donbasu byli na vládu v Kyjevě naštvaní. Stejně jako byli na konci sovětského období naštvaní na Moskvu. Cítili se opomíjení.
Byl tedy Donbas těsně před ruskou agresí v roce 2014 stále tím srdcem ukrajinské ekonomiky a její bohatou částí?
Co se týká exportu, tak to byla zásadní oblast. Především ocelárny včetné té mariupolské, která pak byla zničená v roce 2022, se významně podílely na výkonu ukrajinské ekonomiky.
Jak se to má s donbaskou identitou ve vztahu k loajalitě k Ukrajině nebo Rusku?
V každé zemi existují regionální identity. U vás máte českou nebo moravskou, tady ve Spojených státech lze také hovořit o novoanglické nebo třeba texaské identitě. Úplně stejně existuje i donbaská regionální identita. A pro ni je typická nedůvěra ke vzdáleným centrům moci, ať už bylo v Moskvě, nebo v Kyjevě.
Když se však podíváme na výzkumy ohledně názoru obyvatel Donbasu, kam patří, k jakému státu se hlásí, tak není pochyb, že po roce 1991 jednoznačně věřili, že jejich budoucnost je spojená s Ukrajinou, a nikoliv Ruskem. Existovala nostalgie po starém dobrém, nebo spíš starém špatném Sovětském svazu, ale ten už neexistoval.
Po roce 1991 obyvatelé Donbasu jednoznačně věřili, že jejich budoucnost je spojená s Ukrajinou, a nikoliv Ruskem.
Nedůvěra ke Kyjevu existovala, ale projevila se požadavkem na autonomii v rámci Ukrajiny, na nezasahování centrální vlády v Kyjevě do místních věcí, nikoli touhou po odtržení, natožpak připojení k Rusku.
Zajímavá v tomto ohledu byla Oranžová revoluce přelomu let 2004 a 2005. Já vnímám pokus doněckého politika Viktora Janukovyče uchopit moc nad celou Ukrajinou jako ukázku integrace Donbasu do Ukrajiny. Ano, Janukovyč byl hrozný a Rusko ho silně tlačilo. Ale on i další donbaští politici pochopili, že budoucnost Donbasu je v rámci Ukrajiny, a proto se musí začít podílet na tom, jak je celá země spravovaná.
Osamostatnění nebo dokonce připojení k Rusku tehdy vůbec nebylo v ničím programu. To se objevilo až poté, co Rusko obsadilo Krym.
Jak se obyvatelé Donbasu staví ke své etnicitě nebo národnosti? Je to pro ně vůbec téma?
Pro většinu lidí ne. Ukrajinský spisovatel původem z Donbasu Volodymyr Sosiura napočítal v oblasti asi šestnáct významněji zastoupených národností. Je to tam velmi promíchané. Samozřejmě platí, že univerzálním dorozumívacím jazykem tam byla ruština. Ale to platilo hlavně ve městech. Na vesnici se spíš mluvilo ukrajinsky nebo suržykem.
V občance měl každý napsanou nějakou národnost, ale bylo to velmi složité. Žena mého kamaráda odtud říkala, že její otec byl etnický Polák a matka Běloruska, ale ona měla v pase Ukrajinka, tak byla Ukrajinkou. Takže lidé to moc neřešili. Spíš po roce 1991 pochopili, že jsou prostě občany Ukrajiny a to je jejich budoucnost nehledě na to, jestli rodiče byli Ukrajinci, Rusové, Židé, Bulhaři, Řekové… Etnicita prostě nehrála roli. Existovala tam skupina ruských nacionalistů, ale to byla velmi malá menšina.
Jaké rány na Donbase zanechala první rusko-ukrajinská válka, jejíž horká fáze se odehrála v letech 2014 až 2015?
Neokupované části Donbasu pod kontrolou vlády v Kyjevě se po těchto bojích dařilo relativně dobře. Leccos bylo zničeno, ale ta destrukce nebyla totální. Tu pak přinesla plnohodnotná ruská invaze v roce 2022. Ukázkovým příkladem je Mariupol, ale je to vidět i na městech jako Severodoněck, Lysyčansk, Avdijivka. Jsou totálně zničená.
Existuje jistá naděje, že se to nakonec může otočit v šanci a nový rozvoj jako v případě Německa či Japonska po druhé světové válce, ale to záleží na tom, jak válka dopadne a jaké budou následovat investice. Už teď je však jasné, že hospodářství Donbasu pod ukrajinskou kontrolou se musí radikálně změnit.
Situace oblasti pod ruskou kontrolou je velkou neznámou. Pochybuji, že Rusko bude mít zájem tam investovat a snažit se o obnovu donbaského průmyslu. Těžba uhlí jde dolů po celém světě. Rusko ani nemá dostatečné zdroje.
Myslím také, že v Moskvě stále nepovažují obyvatele Donbasu za své skutečné občany. Jistě, formálně je připojili a dali jim ruské pasy. Ale historicky se jejich loajalita měnila tam a zpátky, doprava a doleva… Moskva jim nedůvěřuje. Donbas pro ně nemá budoucnost.
Stále hrozí, že Rusko bude muset tuto oblast vrátit, takže investovat tam teď nikdo nebude. A i když mu zůstane, Rusko bude zchudlé a žádná cizí země v něm nebude chtít investovat, protože se bude obávat, že znovu o všechno přijde. Pokud Donbas zůstane Rusku, budoucnost je extrémně chmurná. Pokud se vrátí Ukrajině, je výrazně světlejší. Protože zahraničí je připravené Ukrajině pomoci.
Pokud Donbas zůstane Rusku, budoucnost je extrémně chmurná. Pokud se vrátí Ukrajině, je výrazně světlejší.
Historik Hiroaki Kuromiya studuje moderní a současnou Ukrajinu v širším kontextu euroasijských dějin. Je autorem prací o Donbasu, historických i současných, o Holodomoru, Velkém teroru a dalších tématech především z období stalinské éry. Působí jako společník Ukraine Research Institute na Harvardu a emeritní profesor dějin na Indiana University.
Hiroaki Kuromiya