Po úspěšné invazi na Krym chtěl Kreml podobný scénář zopakovat i na celé východní a jižní Ukrajině. Když se mu to nepodařilo prostřednictvím proruského povstání, které se pokoušel v těchto regionech vyvolat, rozpoutal válku na Donbasu, jehož části se pak dostaly pod kontrolu Ruskem koordinovaných sil.
FAKTA: Začátek ruské války na Donbasu
Už po rozhodnutí o ruském vpádu na ukrajinský poloostrov Krym z konce února 2014 začalo verbování žoldnéřů a dobrovolníků pro boje na Ukrajině a jejich infiltrace na Donbas.
Zároveň s tím organizovali Moskvou koordinovaní aktéři ve východních a jižních ukrajinských oblastech nepokoje, jejichž cílem bylo vyvolat proruské povstání a dosáhnout odtržení těchto regionů (Doněcké, Luhanské, Charkovské, Dněpropetrovské, Záporožské, Chersonské, Mykolajivské a Oděské oblasti) od Ukrajiny. Akce se ale minuly účinkem a ukrajinské úřady je na většině míst zpacifikovaly. Jen na Donbasu byly nepokoje místy schopné ohrozit autoritu Kyjeva, ale ani tam nevedly k proruskému povstání a převzetí moci Ruskem koordinovanými aktéry.
V dubnu 2014 začali na Donbas ve větších počtech pronikat příslušníci ruských speciálních sil a žoldnéři. Skupiny ozbrojenců bez označení se staly jádrem oddílů místních separatistů, které sestávaly z proruských aktivistů, bývalých členů ukrajinských pořádkových sil nebo lidí na okraji společnosti. Kromě důstojníků ruských zpravodajských služeb FSB a GRU a žoldáků je podporovali i ruští vojenští důstojníci „na dovolené“, kteří u oddílů působili jako školitelé a podléhali přímo ruskému armádnímu velitelství, dále řadoví vojáci, kozáci a dobrovolníci z řad pravicových i levicových extremistů.
Obsazení Slovjansku
Do akcí na Donbasu se zapojili i ruští nacionalisté a ruské jednotky podílející se předtím na invazi na Krym. Právě ruští nacionalisté z Krymu stáli za organizací davu, který 7. dubna 2014 obsadil sídla policie, bezpečnostní služby SBU a budovu správy Doněcké oblasti v Doněcku a vyhlásil takzvanou Doněckou lidovou republiku („DNR“). Také v Charkově obsadili Moskvou koordinovaní aktéři sídlo tamní oblastní správy a vyhlásili takzvanou Charkovskou lidovou republiku, ukrajinské speciální síly je ale rozehnaly.
O den později, 8. dubna 2014, asi třicítka ozbrojenců včetně agentů GRU opustila pod vedením bývalého důstojníka FSB Igora Girkina (Strelkova) Krym a zamířila do ruského Rostova na Donu, kde bylo sídlo zpravodajců. Po dalších konzultacích s Moskvou překročil Girkin hranici s Donbasem a 12. dubna obsadil s asi padesátkou převážně krymských bojovníků Slovjansk v Doněcké oblasti. Girkin, jehož skupina se stala největším uskupením Ruskem koordinovaných separatistů na Donbasu, se později chlubil, že to byl on, kdo zahájil válku, když spustil palbu na příslušníky ukrajinských bezpečnostních sil a jednoho z nich zabil.
V této počáteční fázi války ale působila na Donbasu řada podobných ozbrojených skupin, z nichž každá ovládala určité území, což vedlo k chaosu a anarchii. Rusko se je proto postupně snažilo zkonsolidovat a podřídit jednotnému velení.
Ukrajinská armáda sice byla po letech rozkladu za vlády prezidenta Viktora Janukovyče ve špatném stavu, na rozdíl od Krymu, kde se nezmohla na odpor proti ruské invazi, ale na ruskou válku na Donbasu zareagovala lépe. Pomohly jí nové dobrovolnické oddíly a během léta 2014 zatlačila Ruskem koordinované síly do defenzivy.
Ruské invaze
Moskva, která už tak ozbrojencům na Donbas dodávala pokročilé zbraňové systémy, jak dokázala i tragédie letu MH17 sestřeleného raketou Buk z výzbroje ruské armády v červenci 2014, nakonec musela poslat na Donbas své vlastní pravidelné pozemní síly, aby odvrátila porážku. Stalo se tak například v bitvě o Ilovajsk na přelomu srpna a září 2014, v bojích o doněcké letiště na přelomu let 2014 a 2015 či v bitvě o Debalceve v lednu a únoru 2015, přičemž ze všech třech bitev vyšly nakonec vítězně právě Ruskem koordinované síly.
V období od začátku války do podepsání minských dohod v únoru 2015, které ukončily nejprudší boje, ale konflikt nezastavily, dosáhla přítomnost vojáků pravidelné ruské armády vrcholu v prosinci 2014, kdy se jich na Ukrajině nacházelo přibližně deset tisíc. V blízkosti rusko-ukrajinské hranice rotovalo celkem 42 tisíc ruských vojáků, ať už zůstali rozmístěni za hranicí na ruském území, prováděli zpoza hranice dělostřeleckou palbu na ukrajinské cíle, nebo se přímo zapojili do bojů. Místních ozbrojenců bylo podle historika Andrewa Wilsona zhruba deset tisíc.
