Po pádu režimu proruského ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče zahájil Kreml invazi na Krym. Hodlal také odtrhnout od Ukrajiny všechny další jižní a východní oblasti. K tomu mu měly dopomoci nepokoje, které se prostřednictvím svých agentů i místních aktivistů pokoušel v daných oblastech vyvolat a které se podle představ ruského vedení měly změnit ve velké proruské povstání.
Původním ruským cílem byl vznik „Novoruska“, tedy odtržení celé východní a jižní Ukrajiny včetně Krymu od zbytku státu a vytvoření ruského protektorátu na území těchto regionů.
Za tímto účelem byl na 22. února 2014 svolán do Charkova „sjezd zástupců jihovýchodních regionů Ukrajiny“, který měl podle představ Kremlu odtržení dotčených oblastí (Doněcké, Luhanské, Charkovské, Dněpropetrovské, Záporožské, Chersonské, Mykolajivské, Oděské a Krymu) od Ukrajiny vyhlásit. Plán ale zhatilo zhroucení režimu prezidenta Viktora Janukovyče a jeho útěk z Kyjeva. Proruští představitelé se ve světle těchto událostí z charkovského sjezdu stáhli, neobjevil se ani uprchlý Janukovyč a shromáždění se separatistickými projekty odmítlo zabývat.
Krymský scénář
Rusko poté zahájilo hybridní válku, jejímž prvním krokem bylo připojení Krymu. Kreml tvrdil, že s invazí na poloostrov nemá nic společného a že jde o akci tamní domobrany. Stejný scénář hodlal pak zopakovat i na celé jihovýchodní Ukrajině.
Koncem února proto vypukla v těchto regionech vlna proruských nepokojů, které organizovali Moskvou koordinovaní aktéři – ruští agenti, místní proruští aktivisté a organizace či provokatéři. V mnoha případech je řídili důstojníci ruských zpravodajských služeb FSB a GRU a podíleli se na nich placení demonstranti či „turisté“ z řad kriminálníků, chuligánů a nacionalistů z příhraničních ruských oblastí. Zejména na Donbasu je zpočátku financovali i místní oligarchové včetně klanu svrženého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče nebo nejbohatšího Ukrajince Rinata Achmetova, kteří se po Euromajdanu a Revoluci důstojnosti báli nových pořádků a chtěli nepokoje využít k oslabení centrální vlády. S odtržením regionu od Ukrajiny ale nepočítali.
Účastníci těchto akcí, které pokračovaly i na jaře, ale volali právě po odtržení příslušných oblastí od Ukrajiny a snažili se o obsazení úředních budov a sídel bezpečnostních složek. Cílem Kremlu bylo, aby tito noví „místní zástupci“ vyjádřili nedůvěru kyjevské vládě a obrátili se o pomoc do Moskvy.
Malá šance na úspěch
Kreml ale měl jen malou šanci na úspěch. Podle šetření z první poloviny února 2014, tedy ještě v době protestů na Majdanu a zhruba dva týdny před začátkem ruské agrese, podporovalo připojení svého regionu k Rusku 33 procent obyvatel Doněcké oblasti a 24 procent lidí v Luhanské a Oděské oblasti (ani na Krymu to tehdy nebyla většina, nýbrž 41 procent). V dalších regionech to bylo ještě výrazně méně a v rámci celé Ukrajiny 12,5 procenta lidí.
Podle průzkumu z dubna 2014, tedy zhruba po měsíci a půl brutální ruské propagandy, která místní ruskojazyčné Ukrajince a Rusy děsila výmysly o údajném nebezpečí hrozícím ze strany „kyjevských fašistů,“ souhlasilo s připojením k Rusku spíše nebo určitě jen patnáct procent obyvatel Kremlem projektovaného „Novoruska“ (průzkum se už netýkal okupovaného Krymu), zatímco sedmdesát procent bylo spíše nebo určitě proti. Nejnižší byla podpora tohoto kroku v Chersonské oblasti, jen tři a půl procenta. Ukrajinským úřadům se během jara podařilo nepokoje či pokusy o vyhlášení „lidových republik“ ve většině oblastí potlačit.
V Donbasu připojení k Rusku podporovalo v dubnu 29 procent lidí v Doněcké oblasti a třicet procent v Luhanské oblasti. Nadpoloviční většina ale byla i v obou těchto oblastech proti (shodně 52 procent). Moskvou koordinované akce – například „zvolení“ místního proruského aktivisty Pavla Gubareva „lidovým starostou“ davem v centru Doněcku na začátku března 2014 – nevedly ani na Donbasu ke kýženému proruskému povstání a uchvácení moci Moskvou koordinovanými aktéry.
Části Doněcké a Luhanské oblasti se tak Kremlu podařilo dostat pod kontrolu až za pomoci polovojenských oddílů složených z místních separatistů a koordinovaných ozbrojenci z Ruska, často příslušníky speciálních jednotek a žoldáky či agenty zpravodajských služeb, které v dubnu 2014 rozpoutaly na Donbasu válku.
