Před deseti lety Rusko zahájilo okupaci Krymu. Poloostrov měl v té době za sebou období dovolenkové prosperity i brutálního vysídlování. Masivní přesuny obyvatel ho postihly v historii nejednou.
Mnohokrát znásilněný poloostrov. Krym je symbolem ruské rozpínavosti
„V létě 1944 žilo na Krymu 351 tisíc lidí. V roce 2014 to byly dva miliony, takže velkou většinu tvořili novousedlíci. Moderní Krym tedy není až tak ruský jako sovětský,“ píše britský ukrajinista Andrew Wilson.
Byl to právě poválečný sovětský režim, který současnou krymskou společnost většinově vytvořil. Na teplý poloostrov s krásným hornatým pobřežím posílal za odměnu na poslední štace a důchod loajální vojáky, úředníky či inženýry. Především v 60. a 70. letech 20. století zažil Krym také boom spojený s rozvojem průmyslu a stavbou velkého množství sanatorií, podotýká odborník na postsovětský prostor Jan Šír.
„Krym má velkou asimilační sílu. Veteráni armády i průmyslu od Kamčatky po Lvov ho ochotně přijali za svůj poslední domov,“ píše odborník na postsovětský prostor z Tokijské univerzity Kimitaka Matsuzato. Vznikla tak společnost, pro kterou je charakteristická především nostalgie po brežněvovské éře. Právě té, jejímž následníkem se prohlašuje Vladimir Putin.
Krym
Stepi a hory
Zeměpisně je Krym s rozlohou 27 tisíc kilometrů čtverečních (asi třetina rozlohy Česka) svébytnou oblastí s jasnými hranicemi. Se zbytkem Ukrajiny ho pojí jen úzká šíje na severu se dvěma dopravními tepnami. Směrem na východ vybíhá Kerčský poloostrov, od jehož břehů je to jen pár kilometrů k ruské pevnině.
Většinu Krymu tvoří rovinatá suchá step, na jihu se pak zvedá pás pobřežních hor dosahujících patnácti set metrů nad mořem. Tam převládá středomořské klima i odpovídající flóra.
Omývají ho Černé a Azovské moře a pro kontrolu nad těmito vodami nebo alespoň jejich severní částí je Krym klíčový. V Sevastopolu se také nachází záliv velmi vhodný pro vybudování přístavu.
Chanát a Rusko
Černé moře bylo na počátku zaznamenaných dějin zase klíčové pro osídlení Krymu. Po jeho vodách do regionu v 7. století před naším letopočtem připluli Řekové, kteří poloostrov nazývali Taurida. Ve stepi se usadili kočovní Skytové.
V dalších staletích oblast střídavě ovládali Gótové, Hunové, Byzanc, Chazarská říše či Kyjevská Rus. Epizodické panství Kyjeva nad Krymem je spojováno s přijetím křesťanství a současně se jedná o periodu, kterou dnešní ruský režim vnímá jako mytický počátek národních dějin. Vláda nad Krymem se ale dál měnila. Ve 13. století po příchodu Mongolů se poloostrov stal součástí mongolsko-tatarského státního útvaru jménem Zlatá horda. Po jejím rozpadu vznikl na poloostrově i širším pobřeží celého Azovského moře Krymský chanát, vazal Osmanské říše.
Daleko na severovýchodě mezitím svou expanzi zahájilo Moskevské knížectví, které už jako Ruská říše pod nadvládou Kateřiny II. v rámci staletých válek proti Osmanům roku 1783 Krym dobylo. Začala ruská kolonizace a první vysídlování místních Tatarů.
V polovině 19. století poloostrov pohltila krymská válka, kdy se v rámci mocenských sporů o vliv na Balkáně a v Černomoří proti Rusku spojili Osmané, Francouzi, Britové a Sardinie. Vylodění západních vojsk na Krymu a dobytí Sevastopolu dnes ruský režim prezentuje jako trauma – a spolu s ním i argument pro pevnou vládu nad poloostrovem.
Druhým argumentem je pak invaze nacistických vojsk za druhé světové války, která ovládla celý, tehdy již sovětský, poloostrov až na Sevastopol. Stalin z kolaborace s nacisty obvinil krymské Tatary jako národ, a když Rudá armáda dobyla území zpět, nechal všech asi čtvrt milionu Tatarů odvézt převážně do středoasijských stepí. Zesílila rusifikace a v úvodu zmíněná masivní sovětizace poloostrova.
V Ukrajině
Roku 1954 se sověti rozhodli převést Krym z rámce Ruské sovětské federativní socialistické republiky pod Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Krok tehdy neměl téměř žádný praktický dopad. Ten se projevil až s pádem komunistické diktatury a rozpadem svazu na konci roku 1991.
Krym s převahou nedávno přistěhovaného a sovětsky smýšlejícího obyvatelstva se stal součástí samostatné Ukrajiny. Ještě předtím, v lednu 1991, se 93 % obyvatel poloostrova v referendu vyslovilo pro obnovení autonomie a setrvání Krymu jako samostatného celku v rámci obnoveného SSSR. V prosinci 1991 už 54 % obyvatel v celoukrajinském referendu o nezávislosti hlasovalo pro existenci Krymu v rámci nezávislé Ukrajiny (celoukrajinský průměr pro nezávislost byl 91 %).
Okamžitě se také rozhořely spory mezi místními krymskými elitami a vládou v Kyjevě o míru autonomie. Ty nakonec vyřešila ukrajinská ústava z června 1996, která Krymu zaručovala autonomní status s vlastním parlamentem.
„Výsledky sociologických šetření po roce 1991 ukazují na dlouhodobě vysokou, jakkoli klesající podporu myšlenky spojení s Ruskem při současně krajně nízkém odhodlání k politické aktivitě v preferovaném směru,“ píše Šír v knize Ruská agrese proti Ukrajině.
Ukrajinsko-kanadský politolog Ivan Kačanovskyj přitom upozorňuje na fluktuace související s tím, kdo zrovna v Kyjevě vládl. Když to byli politici prosazující orientaci na Moskvu, podpora odtržení od Ukrajiny i spojení s Ruskem klesala. A naopak, při prozápadních vládách iredentistické snahy sílily.
Po celou tuto dobu sužovaly Krym stejné bolesti jako celou Ukrajinu: nedokonalá demokracie spojená s vysokou mírou korupce a hospodářským zaostáváním. Jak dále podotýká Wilson, „se svou korupcí a etnickým dělením byl Krym vždy jednou z nejhůře spravovaných částí Ukrajiny“.
Problematický byl také živelný návrat krymských Tatarů z vyhnanství, protože vyvolával majetkové a pozemkové spory, které nikdo nebyl schopen řešit ke spokojenosti všech stran.
Ruský tlak
Rusko po rozpadu SSSR uznalo Krym jako součást Ukrajiny. V Budapešťském memorandu z roku 1994 se zavázalo respektovat ukrajinskou nezávislost v rámci platných státních hranic a slíbilo, že proti Ukrajině nepoužije sílu.
Specifické postavení si zachovala ruská černomořská flota sídlící na základě vzájemné dohody v Sevastopolu. Rusové směli na vymezeném prostoru přístavu vydržovat své válečné lodě a personál.
Po nástupu Vladimira Putina k moci v Rusku a vnitřní konsolidaci jeho režimu Kreml začal hledat cesty, jak své závazky demontovat. Prvním pokusem a ukázkou Putinových technik skryté agrese se stal konflikt o Tuzlu.
V září 2003 začali Rusové stavět hráz ze svého pobřeží v Kerčské úžině směrem k ostrovu Tuzla, který patřil Ukrajině. Právě tudy dnes vede trasa Krymského mostu. V Kremlu odmítali s ukrajinským vedením o tématu hovořit s tím, že to je odpovědnost lokálních autorit. Ruská televize rozpoutala protiukrajinskou kampaň a militantní skupiny z Ruska mířily přesvědčovat několik obyvatel ostrova, aby se vyjádřili pro připojení k východnímu sousedovi, píše ukrajinská odbornice na bezpečnostní politiku Hanna Šelest.
Ukrajina pod vedením prezidenta Leonida Kučmy dala najevo vůli bránit Tuzlu se zbraní v ruce. Strany zasedly k jednání a výsledkem byla smlouva o Azovském moři z prosince 2003. Ostrov sice zůstal ukrajinský, Rusko však získalo mnohé výhody: bylo znemožněno vplutí cizích lodí do Azovského moře, kde ruská plavidla získala daleko větší svobodu pohybu a kontrolu nad pohybem lodí ukrajinských. Vše se hodilo v roce 2022, když Rusové dobývali Berďansk či Mariupol, upozorňuje analytička Šelest.
Už po ruské invazi do Gruzie roku 2008 se tak západní novináři ptali, zda je Krym další na řadě. Vladimir Putin však tehdy ujistil v rozhovoru pro německou stanici ARD, že na Krym se ruská vojska rozhodně nechystají, protože „Rusko dávno uznalo hranice Ukrajiny“. Spekulace o invazi dokonce označil za provokaci.
Okupace
Skutečné Putinovy plány vyšly najevo v únoru 2014. Po Revoluci důstojnosti v Kyjevě, útěku prezidenta Viktora Janukovyče a zvolení nové prozápadní vlády ukrajinským parlamentem vyslalo Rusko na Krym neoznačené vojáky a vydávalo je za místní domobranu.
Rusové 27. února 2014 okupovali ukrajinské vojenské základny i politické instituce a donutili místní parlament vyhlásit nezávislost a „referendum” o připojení k Rusku. Za pouhých 19 dní Putin ono připojení stvrdil svým podpisem.
Část krymské společnosti se postavila na odpor a byla tvrdě potlačena, část změnu naopak vítala. A část odjela. Z Krymu se stala součást putinské diktatury se všemi jejími projevy: absencí politické soutěže a represemi kritiků.
Symbolem nové reality se stal Krymský most, jehož dálnice a železnice spojily anektovaný poloostrov s Ruskem. Přibyly také davy ruských turistů, kteří po strmém pádu rublu a zavedení některých sankcí vyměnili své evropské dovolené za černomořské pláže. Vystřídali Ukrajince, kteří teď museli začít jezdit na dovolenou jinam.
Při posledním Putinově pokusu podmanit si Ukrajinu v únoru 2022 sehrál Krym důležitou roli. Právě odtud se valila ruská vojska na jižní Ukrajinu směrem na Cherson, Melitopol, Berďansk či Mariupol. A přes Krymský most a Krym Rusové dodnes zásobují své jednotky v širokém okupovaném pásu na jihu.
Krym, který si po desetiletí lidé spojovali nejčastěji s teplým mořem a dobrým vínem, se tak stal symbolem vojenské agrese.