„Od Moskevského státu přes Petra Velikého a Stalina až po Putina čelí všichni ruští vládci stejným problémům. Je jedno, jestli vládne carismus, komunismus nebo kumpánský kapitalismus. Přístavy stále zamrzají a Východoevropská rovina je stále placatá,“ píše britský novinář Tim Marshall ve své knize Zajatci geografie. Přestože geopolitika zdaleka nemůže vysvětlit všechny příčiny chování státníků, může leccos napovědět. A zrovna pro ruské politiky jsou zeměpisná prokletí i požehnání často rozhodující.
Co prozradí o Rusku mapy? Je to obr s prokletou rovinou uvězněný v zamrzlém moři
Rusko je obrovské. Vlak z Petrohradu do Vladivostoku jede celý týden. Letadlo to zvládne za necelých deset hodin, což je o něco víc než z Londýna do New Yorku. Rusko sousedí s Norskem, s Ázerbájdžánem i se Severní Koreou. Evropská unie by se do něj vešla skoro čtyřikrát, Čína nebo Spojené státy jeden a tři čtvrtě krát.
EU a Rusko
USA a Rusko ve stejném měřítku
Velikost je základním rysem Ruska. A také základním leitmotivem jeho dějin. Bývalý poradce pro národní bezpečnost USA Henry Kissinger v knize Uspořádání světa upozorňuje, že od porážky Mongolů se Rusko v letech 1552 až 1917 rozrůstalo průměrně o sto tisíc kilometrů čtverečních ročně. Každý rok po dobu téměř čtyř set let připojovalo ekvivalent jednoho a čtvrt Česka.
Územní rozvoj ruského státu v letech 1462 až 1914
Největší část tohoto zisku tvoří Sibiř a severovýchod Asie. Výboj do těchto míst byl z valné většiny snadný, protože carovi vyslanci připojovali víceméně liduprázdnou divočinu, v níž se kvůli strašným zimním mrazům dá žít jen s velkými obtížemi. Díky tomu se dostali od Uralu k Beringovu průlivu za pouhých sedmdesát let. Dopis s touto zvěstí putoval zpátky do Kremlu ještě o deset let déle, upozorňuje politický geograf Michael Romancov na tradiční ruský problém s propojením širých lánů.
Průměrné roční teploty vzduchu v Rusku
Výboje na jih a na západ byly o poznání složitější, protože tam Rusko narazilo na hustěji osídlené oblasti schopné se bránit. Přesto i v těchto směrech se mu podařilo získat značná území.
Rozdělení země na obydlený jihozápad a téměř pustý východ je patrné dodnes. „Abys někoho potkal, musíš celý den běhat a mlátit naběračkou do hrnce,“ říká smějícímu se publiku v sále i u televizí komik Pavel Volja při šou o ruské geografii. Ukazuje na ohromné prostory na mapě a přidává další vtip o převozu nového auta z Vladivostoku do Moskvy: „Tady ho musí vzít lišky do tlapek a nést ho šest tisíc kilometrů.“
Asijská část tvoří 77 procent území, ale žije na ní jen 27 procent obyvatel. Většina z nich bydlí na poměrně úzkém pruhu u jižních hranic, kudy také vede jediná pozemní komunikace spojující tyto oblasti s centrem v Evropě. S tím je spojený i chronický problém s komunikacemi. Mnohá sídla na Sibiři nebo dálném východě jsou dostupná pouze letadlem nebo po vodě, která však na zimu zamrzá.
Hustota obyvatel
Led však trápí zemi mnohem víc. Ruské velmocenské ambice z geopolitického hlediska trpí asi nejvíc tím, že zemi chybí celoroční otevřený přístup do světového oceánu, který je nejlevnější dopravní a nejefektivnější mocenskou tepnou. Přestože ruské břehy se táhnou v délce skoro 39 tisíc kilometrů, nejsou v tomto ohledu užitečné.
Většina z nich totiž zamrzá. Severní ledový oceán je pokrytý ledem po většinu roku, jedinou výjimku tvoří přístav v Murmansku, jehož vody omývají poslední zbytky Golfského proudu. Přístav však leží daleko od center ruského života i od frekventovaných a důležitých námořních tras.
Rozsah ledové pokrývky moře v Arktidě v srpnu a v dubnu
Přístup do Tichého oceánu také blokuje led. Voda u Vladivostoku zamrzá na celé čtyři měsíce. Ani v létě by nebylo jednoduché vyplout odtud s velkou flotilou, protože by se musela prosmýknout mezi Japonskem a Jižní Koreou.
Na jihu má Rusko své jediné přístavy umožňující celoroční provoz, ovšem z nich se lodě dostanou pouze do Černého moře. Odtud vede jediná cesta do oceánu přes Bospor, který kontroluje Turecko, člen NATO. Poslední přístavy leží ve Finském zálivu u Petrohradu. I tam voda zamrzá a také Baltské moře je téměř uzavřené s jedinou možností vyplout ovládanou dalšími členy NATO Dánskem a Norskem.
Prokletá rovina
Druhou základní zeměpisnou charakteristikou Ruska je rovina. Civilizační, demografické i průmyslové jádro země leží na obrovské rovinaté plošině ohraničené z východu Uralem a z jihu Kavkazem. Na západě pak rovina pokračuje buď severně od Karpat přes Polsko a Německo až do Francie, nebo po černomořském pobřeží na Balkán.
Mapa Evropy. Nížiny jsou zelené, vrchoviny žluté a hory hnědé
Jak je známo, po rovině je snadné přesouvat armády a vést útoky. Do Ruska takto pronikli Poláci na začátku 17. století, Švédové o sto let později, za další století Napoleonova armáda a konečně Německo v obou světových válkách, v té druhé ještě ve spojení s Finy a Rumuny. Snadnost, s jakou se v tomto prostoru pohybuje fronta, ukazuje nejlépe osud Kyjeva, který byl mezi lety 1914 a 1922 okupován dvanáctkrát, jak upozorňuje historik Timothy Snyder.
Absence zeměpisných překážek na cestě z Evropy do Ruska se projevuje i z druhé strany. Rusům po invazích nedělalo problém pronásledovat Francouze až do Paříže a Němce až do Berlína. Na žádné geografické překážky Rusko nenarazilo ani při posunování svých hranic na západ při postupném „sbírání ruských zemí,“ jak tento proces chápou sami Rusové.
Ruská expanze v letech 1300 až 1796
Z této historické zkušenosti pramení i pohled současných ruských elit na vstup středo- a východoevropských zemí do NATO a EU. Vojáci si představují frontu táhnoucí se rovinou víceméně od Narvy ke Lvovu, neřkuli k Mariupolu. Ta je mnohem delší a daleko hůř hájitelná, než byla fronta od Štětína po Zhořelec, kterou si představovali ještě do konce 80. let.
Přesně proto vnímají v Kremlu proces, který my nazýváme rozšíření NATO, jako nepřátelskou expanzi srovnatelnou s nacistickým plánem Barbarossa, upozorňuje v jedné ze svých přednášek politický geograf Romancov. „Dokud neporozumíme, proč tomu tak je, anebo dokud nepřijmeme, že tomu tak je, tak se nejsme schopni nikam pohnout,“ dodává.
Srovnání územního rozsahu EU a nacistického Německa před útokem na SSSR
Proto také Vladimir Putin nazval rozpad Sovětského svazu největší geopolitickou tragédií 20. století. Vůbec největšího rozmachu však země dosáhla těsně před první světovou válkou. Větší území kdykoliv v dějinách dokázala nashromáždit jen britská říše.
Srovnání s koloniální říší ostatně není náhodné. „Postupně odstartovala jeho mimořádně úctyhodná, rychlá a úspěšná expanze, kterou můžeme z hlediska časoprostorového vývoje bez jakýchkoliv pochybností srovnat s tou zaoceánskou expanzí, kterou předvedli Španělé, Portugalci a další,“ říká o ruském územním vývoji Romancov.
Zatímco u zaoceánských říší je rozdělení na metropoli a kolonie zřejmé při prvním pohledu na mapu (například Francie versus Alžírsko), u kontinentální ruské říše první pohled mate a země vypadá jako jeden koherentní celek. K uvědomění, že leckteré části Ruska se dají srovnat s koloniemi, slouží mapa národnostního složení. Z ní je patrné, že je pořád složené z centra obývaného Rusy a periferií, kde převládají ovládané národy. „Když opustíte srdce Ruska, velkou část populace tvoří Nerusové, kteří cítí vůči Moskvě jen malou loajalitu,“ píše Marshall.
Národy Ruska. Červeně jsou zobrazeni Rusové, bíle neobydlené oblasti, ostatními barvami další národy
Carové i generální tajemníci komunistické strany si toho byli vždy velmi dobře vědomi, a proto se soustředili na zasídlování dobytých území slovanskými Rusy a někdy i na přesuny jiných národů.
Když pak jejich říše přišla v roce 1991 o značné území, ocitly se mimo hranice státu také miliony etnických Rusů. V Kazachstánu tvoří necelou třetinu obyvatel, velké komunity jsou také v evropských republikách bývalého SSSR. To je pro současný režim základ koncepce civilizační teorie ruského světa vyjadřujícího přesvědčení, že rozpad říše není poslední kapitolou, že Kreml má v těchto oblastech svou sféru vlivu a jednou je možná dokonce připojí zpět.
Rusové za hranicí Ruska po roce 1991. Červeně souvisle obydlené území, tečkami rozptýlené komunity
Teorie ruského světa má ještě jednu rovinu. Pro evropského čtenáře je možná překvapivé, že Rusko je po Spojených státech, Německu a Saúdské Arábii zemí s největším množstvím imigrantů. Z evropského pohledu se může zdát nelogické stěhovat se do země, která je ekonomicky zaostalá a poměrně nedemokratická. Jenže Rusko je obklopeno sousedy, kteří jsou na tom z hlediska ekonomiky i stavu demokracie často ještě daleko hůř.
HDP na obyvatele v paritě kupní síly a mezinárodních dolarech v roce 2017
Svoboda médií podle Reportérů bez hranic. Čím je země světlejší, tím jsou média svobodnější
Pro pochopení současného ruského pohledu na svět je dobré nahlédnout i do školního atlasu, který dnes slouží jako pomůcka při výuce dějepisu. Ukazuje pro západního čtenáře překvapivou terminologii. K východnímu Polsku okupovanému sovětskými vojsky na podzim 1939 píše: „Západní Ukrajina a Západní Bělorusko, které se staly součástí USSR a BSSR v roce 1939.“ Pobaltské republiky obsazené o pár měsíců později se prostě „staly součástí SSSR“ a Moldavsko okupované také v roce 1940 bylo „vráceno Rumunskem“.
Mapa ze současného ruského školního dějepisného atlasu o vývoji SSSR v letech 1922 až 1940
Zakarpatská Ukrajina zase byla podle stejného atlasu v roce 1945 „znovusjednocena s USSR smlouvou s ČSSR“.
Mapa ze současného ruského školního dějepisného atlasu o územních změnách po druhé světové válce
A překvapení nabízí i obyčejné zeměpisné atlasy vydané po březnu 2014. Hned v dubnu tohoto roku vyšel atlas, kde patří Krym Rusku, kde jsou nezávislými republikami Abcházie a Jižní Osetie a kde Kosovo patří stále Srbsku.
Mapa z atlasu Ruska z dubna 2014. Krym je v něm ruský a Jižní Osetie s Abcházií jsou nezávislé