Intelektuálové, vojáci, duchovní, elita polského národa – před 85 lety zavraždili Sověti v lese u Katyně a na dalších místech přes dvacet tisíc polských zajatců. V dubnu 1940 postříleli zadržené ranou do týlu a zahrabali je do několika hromadných hrobů. Po třech letech pak mrtvé objevila postupující německá armáda. A začalo kolo obviňování propletené s propagandou nacistickou i komunistickou. Teprve 13. dubna 1990 Rusko oficiálně uznalo svoji vinu na masakru a odtajnilo i usvědčující dokumenty. V posledních měsících ale ruská bezpečnostní služba vinu Moskvy opět popírá a vrací se tak o téměř století zpět.
„Vyvrácené lebky civějí do nebe. Podivným dojmem působí ty drobné předměty, které jsou nalézány v šatech: dopisy, deníky, cvikr, tužka, všechno, co si důstojníci zachovali i v zajetí a co s nimi bylo pochováno. Všude poletují vysoké polské bankovky, které měli mrtví uschovány; doufali stále, že budou vyměněni,“ popsal místo hromadných hrobů v katyňském lese spisovatel František Kožík. Ten byl součástí delegace, kterou Němci vyslali na místo masakru jen pár dní po objevení hrobů 20. dubna 1943.
Tisíce mrtvých důstojníků chtěli totiž využít i propagandisticky – proti bolševikům a k posílení odhodlání obyvatel bojovat za Německo, protože pokud by válku vyhráli Sověti, hrozilo by, že by podobně vyvraždili i české elity. Tak to aspoň nacisté tehdy zdůrazňovali v novinách i rozhlasu. Proto na místo vyslali několik oficiálních delegací – první kupodivu složenou z literátů různých národností, a teprve až další, ve které byli například soudní lékaři.
Soudní lékaři potvrdili dobu úmrtí. Viníkem měl být Sovětský svaz
Mezi nimi byl i profesor František Hájek a další lékaři například z Bulharska, Finska, Itálie, Chorvatska, Rumunska, Slovenska, Belgie, Dánska, Nizozemska, Maďarska nebo Švýcarska. Každý z lékařů si údajně mohl vybrat dvě těla, která pitval. Společně pak odborníci vytvořili závěrečnou zprávu.
„Mrtvoly ukazují jako příčinu smrti výlučně jen střelné rány do týlu hlavy. Z výpovědí svědků, dále z dopisů, deníků, časopisů atd. nalezených u mrtvol je zřejmé, že postřílení bylo provedeno v měsících březnu a dubnu 1940. S tím plně souhlasí nálezy v hromadných hrobech a na jednotlivých mrtvolách polských důstojníků,“ píše se v protokolu této lékařské komise.
Pomineme-li tedy často básnická líčení literátů z první vyslané delegace, odborníci se shodli, že k vraždám muselo dojít v době, kdy místo ještě plně spadalo pod správu Sovětů a německá armáda, která tehdy nebyla ještě „ani za horami“, tak nemohla masakr uskutečnit. Sověti ale jakoukoli vinu absolutně popírali a ukazovali stále na Německo.
Němci nevinili jen bolševiky, ale i Židy. Češi jim neuvěřili
Situaci ale samozřejmě ovliňovala stále probíhající válka a také dosah jednotlivých propagand na různá území. Přestože Němci se tak svoji propagandu snažili podpořit i pomocí závěrů lékařské komise, v novinových textech a rozhlasu se nebáli uplatnit i svoji klasickou nenávistnou linku bez jakýchkoli důkazů – svědčí o tom například titulek článku v Národní politice z poloviny dubna 1943: Krveprolití v lese u Katynu prováděli Židé. Možná i proto se část Čechů zdráhala vině Sovětského svazu uvěřit.
„Máme poměrně podrobné zprávy tajné služby Sicherheitsdienst, které ukazují, že se i přes velkou snahu nedařilo přesvědčit protektorátní společnost, že viníky jsou skutečně Sověti. Goebbelsově propagandě se nevěřilo obecně, byť se snažila právě od roku 1943 vykreslovat bolševické nebezpečí,“ vysvětluje historik Michal Stehlík, který se propagandou kolem katyňského masakru zabýval ve své studii Katyň 1943.
Češi tehdy nechtěli věřit okupantům a hlavně zdůrazňovali, že co se týče zvěrstev, nemají Němci Sovětům co vyčítat. Dokazuje to například i plakát, který se v červnu 1943 objevil v centru Prahy s nápisem: „Katyň? Lidice!“. Postoj československé exilové vlády byl podobný, ale spíše z jiného důvodu. Sovětský svaz jako strategický spojenec neměl dostat nálepku viníka.
„Exilová vláda se ke Katyni několikrát dostala během roku 1943 na svých jednáních, ale probírala to spíše v kontextu sovětsko-polského vztahu a důsledků pro československé zájmy. Kdybych citoval např. Huberta Ripku (státní ministr v exilovém ministerstvu zahraničních věcí, pozn. aut.) ze 7. května 1943, doslova řekl: ‚Poláci ztratili hlavu a dopustili se chyby, že začali prohlašovat, že to je pravda.‘ Míněno sovětské pachatelství. Dále o tom vláda jednala např. v prosinci 1943, kde padla informace, že pro uklidnění vztahů musí Poláci Katyň ‚slavnostně odvolat‘. Exil na jedné straně nevěřil německé propagandě, na druhé straně pragmaticky dělal vše, aby vyšel vstříc Sovětům,“ vysvětluje Stehlík.
Po válce museli být Sověti osvoboditelé, ne vrazi. Svědci museli odvolat svá prohlášení
Nejvíce samozřejmě situace dopadala na Poláky. O osudu svých blízkých, kteří v hromadných hrobech skončili, totiž lidé neměli ani tušení. Přestali se ozývat a neměli o nich další zprávy.
„Poláci měli pochybnosti od samého počátku, když v roce 1940 přestala korespondence s válečnými zajatci internovanými v táborech NKVD. Netušili ovšem, co se stalo, zda nebyli přemístěni do jiných táborů. Pozdější Stalinově verzi, že utekli ze Sovětského svazu – do Mandžuska – snad nikdo nevěřil,“ vysvětluje tehdejší situaci polonista Jan Škvrňák.
I přes nejasný osud velkého množství zajatců se ale Poláci rozhodli pro strategické partnerství se Sověty. „Když byl napaden Sovětský svaz v roce 1941, tak podepsání memoranda o spolupráci mezi SSSR a polskou exilovou vládou, dohoda Sikorski-Majski, bylo i díky nevyjasnění osudu polských důstojníků a poddůstojníků, kontroverzní.
Dohodu odmítl podepsat exilový prezident, několik ministrů vlády rezignovalo. Polská vláda neúspěšně posílala nóty ohledně ztracených Poláků, ale odpovědi se nedočkala. V momentě odkrytí katyňských hrobů v roce 1943 Poláci požádali Mezinárodní červený kříž, aby masakr přezkoumal. Načež SSSR přerušil styky s polskou exilovou vládou a plně vsadil na polské komunisty,“ dodává Škvrňák.
Situace se ale zásadně změnila s koncem války a s rokem 1948. Sotva se tak okupované země vymanily z jedné propagandy, začaly podléhat druhé. „Po nástupu komunismu se propaganda snažila jednoznačně opakovat tezi o německé vině, ale pro Československo to nebylo velké vlastní téma, měli jsme své vlastní propagandistické milníky. Ale například spisovatel František Kožík byl donucen v 50. letech opravit své původní svědectví a jasně deklarovat ve veřejném textu, že viníky byli samozřejmě Němci,“ vysvětluje Stehlík.
Pro Kožíka mělo katyňské „angažmá“ zásadní roli – i přes veřejné odvolání svých válečných svědectví totiž Státní bezpečnost proti němu Katyň stále používala jako nátlakový argument.
„Pro Františka Kožíka, kterému jsem se více věnoval, to byla velká životní ‚kaňka‘ během 50. let. Bylo mu to připomínáno, nesměl pracovat v rozhlase, nesměl vyjíždět do zahraničí, Státní bezpečnost měla Katyň zaznamenánu v jeho materiálech a využili jí také na jeden z nátlakových argumentů ve druhé polovině 50. let, když si ho zavázali jako agenta po roce 1956. On sám to bral úkorně, že byl vmanipulován do cesty a svědectví, byť se ho snažil podat hodně básnicky a nepoliticky,“ dodává historik.
A stín Katyně dopadl i na profesora Hájka, který byl součástí lékařské delegace. Bezprostředně po skončení války byl na dva týdny zatčen. Ze svých svědectví a závěrů o Katyni se musel také zodpovídat a je pravděpodobné, že i na něj Státní bezpečnost kvůli tomu vyvíjela nátlak. „Komunisté ho pak využívali u významných případů, byl u ohledání Jana Masaryka, stejně jako Josefa Toufara, v tom můžeme spatřovat to, že byl vnímán jako někdo, kdo režimu vyjde vstříc,“ odhaduje Stehlík.
Vraždili jsme, litujeme. Rusko uvolnilo v roce 1990 tajné materiály
A atmosféra se změnila po válce samozřejmě i v samotném Polsku. Teze o sovětské vině už neměla v komunistické zemi prostor. „Oficiální verze až do roku 1990 byla, že masakr provedli Němci na konci roku 1941. Zároveň šlo u událost, která se spíše nepřipomínala, došlo k vybudování pomníku obětem fašismu, ale rozhodně to nebyla nejdůležitější událost v panteonu a kalendáři Polské lidové republiky,“ vysvětluje Škvrňák.
Zhruba 45 let po válce tak Katyň obestíralo mlčení. Zlom nastal se změnou režimu v dubnu 1990. „Sovětský svaz vyjadřuje hluboké politování nad katyňskou tragédií a prohlašuje, že je to jeden z nejtěžších zločinů stalinismu,“ stálo tehdy v oficiálním vyjádření sovětského prezidenta Michaila Gorbačova. Ruská strana pak také odtajnila dokumenty, které verzi o sovětské vině podporují. Například přímo rozkaz k vraždám, který v březnu 1940 podepsal tehdejší lidový komisař vnitřních věcí SSSR Lavrentij Berija.
Z pohledu Ruska se tak možná měla otevřít cesta ke smíření, nestalo se tak. „Polská společnost je tradičně nejvíce protiruská v rámci střední Evropy, takže uznání viny bylo chápáno spíše jako taktický úskok. Zároveň se zveřejněním dokumentů a přiznáním viny z příkazu Gorbačova začala mediální kampaň Poláky zvaná ‚antiKatyň‘, kdy ruští historici a publicisté relativizovali zmíněné zločiny, když poukazovali na domnělé nebo skutečné zločiny (nebo jen vysokou úmrtnost) sovětských zajatců během Polsko-sovětské války na počátku 20. let 20. století,“ vysvětluje polonista Škvrňák.
Rusko se ale začalo aktivně angažovat v uctění katyňských obětí, což dokládá například i návštěva tehdejšího premiéra Vladimira Putina v Polsku v roce 2009 u příležitosti 70. výročí nacistického útoku na Polsko. „Ruský lid, jehož osudy zdeformoval totalitní režim, dobře rozumí citlivosti Poláků ohledně Katyně, kde spočívají tisíce polských vojáků,“ uvedl tehdy Putin ve svém prohlášení.
V následujícím roce se Polákům formálně omluvila i ruská Duma. „Zveřejněné materiály, které byly dlouhá léta utajovány, ukazují nejen rozsah této strašné tragédie, ale také to, že katyňský zločin byl přímo nařízen Stalinem a dalšími sovětskými vůdci,“ uvádí se v textové omluvě. A jak se na tyto omluvy dívali Poláci?
„Liberálové většinou fandili snahám o liberalizaci Ruska – sem spadá Gorbačovova perestrojka a celá jeho vláda do puče Janajeva. Jako reformista byl zpočátku chápán i Vladimir Putin. Polsko za první vlády Donalda Tuska se během Obamovského a unijního resetu snažilo o lepší vztahy s Ruskou federací, zatímco konzervativní vlády tradičně Rusku a Německu nevěřily a různé drobné ústupky (zveřejňování dokumentů nebo tvorbu společných komisí ke Katyni) chápaly jako blafování,“ popisuje tehdejší náladu v Polsku Škvrňák.
Rusko opět vinu odmítá, odvolává se na dobová svědectví
Před dvěma lety se ale situace opět změnila. Jako by předchozí omluvy nic neznamenaly, Federální služba bezpečnosti (FSB, nástupce dřívější KGB) zveřejnila materiály, podle kterých je za masakr tisíců Poláků odpovědné Německo. Zprávu následně rozšířila i státní zpravodajská agentura RIA Novosti. Jedním z údajných důkazů má být například odtajněné svědectví Arnauda Dureta, který měl bojovat v nacistickém zajateckém praporu a po válce u petrohradského soudu vypovídal, že ho v září 1941 příslušníci SS nutili v Katyni kopat asi 20 metrů hluboké zákopy.
Tento postoj Ruska ale na vzájemných polsko-ruských vztazích pravděpodobně už příliš mnoho nezmění. „To téma příliš medializováno není. Po invazi na Ukrajinu většina Polska vnímá Rusko jako imperium zla, které je schopné jakéhokoli zločinu, Katyň už v tom nesehraje žádnou větší roli. Toto vnímání také vedlo k tomu, že se začátkem války výrazně vzrostl počet lidí, který věří alternativnímu výkladu havárie prezidentského letadla ve Smolensku. Neměla to být nehoda, ale cílený ruský atentát,“ uzavírá Škvrňák.
Poláci u Katyně ztratili elitu svého národa hned dvakrát. 10. dubna 2010 se u Smolenska zřítilo letadlo s vládní delegací, která mířila právě na uctění památky zabitých u Katyně. Nehodu tehdy nikdo nepřežil. Na palubě cestoval například prezident Polska Lech Kaczyński se svojí manželkou, poslanci, senátoři, státní tajemníci nebo i velitelé leteckých, pozemních i námořních sil Polska.
