104letá Růžena Herinková pochází z Náměště nad Oslavou, kde zažila s rodiči a sedmi sourozenci druhou světovou válku a bombardování města. Vzpomíná také na osvobození Rudou armádou i následující roky, kdy byli u moci komunisté, které jim příliš svobody nepřinesly. Záchrana lidského světa podle ní není nikde jinde než v lidském srdci, rozmyslu, pokoře a lidské odpovědnosti, jak řekl i někdejší prezident Václav Havel před americkým Kongresem v roce 1990.
„Maminka měla na starosti hospodářství, zahrádku, malé děti a všechno, co souviselo s domácností. Tatínek chodil rád do lesa, naučil nás sbírat jahody, borůvky, houby a tím jsme naplňovaly naše dětství,“ vzpomíná Růžena Herinková na rodiče a dětství.
Jiří, její první láska, byl také z Náměště nad Oslavou, kde je všechny zastihla druhá světová válka. „Ta válka byla plná strachu, moc lidí bylo uvězněno. Byl to velice těžký život, který jsme tehdy jako mladí lidé prožívali,“ vzpomíná.
Bombardování Náměště
Náměšť nad Oslavou byla zasažena dvěma bombami. „My jsme utíkali z Náměště pryč do lesa. Po cestě byla krev. Profesor Malý a jeho paní byli zasaženi a krváceli. Maminka mě poslala pro doktora. Ten všeho nechal, vzal lékařskou brašnu a ošetřil je,“ popisuje pamětnice. Rodině Malých pak chodila čtrnáct dní pomáhat. „Protože střepiny z té bomby jim poranily různá místa na těle, lékař je ošetřoval a já jsem jim hospodařila,“ říká.
V Náměšti byla i řada židovských rodin, většina zahynula v koncentračních táborech. „Toho jsme litovali. Co se šeptalo, to se šeptalo. Kam v noci přijelo gestapo nebo naše policie. Ty židovské rodiny zmizely v noci a my jsme citově velice strádali,“ popisuje.
Do bytu vtrhli ruští vojáci
Když přišlo osvobození od německý okupantů, zapojili městský rozhlas a „hlásili, že máme přijít vítat Rudou armádu“, vzpomíná Herinková. „Tak všichni nechali práce a utíkali na náměstí a vítali Rudou armádu.“
Do bytu její rodiny ale vtrhli ruští vojáci. „Tatínek, když viděl, jak otevírá (ruský voják) skříň, tak mu řekl ‚běž pryč, nebo zavolám komandýra‘.“ Voják jejímu otci prý sebral hodinky, které měl pověšené nad stolem, a utekl. „Někteří ruští vojáci měli hodinky na rukách od zápěstí až po loket, jak je brali cestou na Prahu,“ uvedla Herinková.
Svoboda nepřišla
S koncem války lidé dle pamětnice věřili, že znovu zažijí svobodu, nicméně se mýlili. Sledovali Klementa Gottwalda na velitelském můstku při posledním Všesokolském sletu v Praze a bylo jim prý jasné, že začala komunistická vláda.
„To byla pro nás velice těžká léta. Procesy s Miladou Horákovou a se Slánským a s těmi odsouzenými. To jsme nesměli nikde vykládat, že posloucháme rozhlas, protože to byla strašná léta. No a všechno se to prožívalo potmě, potichu,“ říká. Zdůraznila, že to je něco, co by se nemělo nikdy opakovat.
Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 je zastihla na dovolené na bulharském pobřeží Černého moře. „Pro mě osobně, tak jako pro celý národ, to byl ohromný šok. Tomu jsme nechtěli věřit, že najednou republika byla zavalena ruskými vojsky,“ vzpomíná žena.
Rozmysl, pokora a odpovědnost
Spokojenost jim přinesl až rok 1989, kdy komunismus padl. „Byla jsem svědkem toho, jak se volalo ‚Havel na Hrad‘. Zažila jsem i tuto éru. O Havlovi jsme toho tehdy věděli málo – z cizího rozhlasu, jak ho pozvali do Ameriky,“ říká.
Záchrana světa podle ní není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti. „Ve sto čtyřech letech bych radila to, aby nepodléhali různým fámám, aby nepodléhali nepravdivým lživým zprávám. Člověk se musí vzdělávat, studovat, číst, všechno zkrátka musí směřovat k tomu, aby se dobral pravdy,“ vzkazuje Růžena Herinková.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
