Paměťová stopa

Den poté, co 30. ledna získal Cenu města Brna za zásluhy o demokracii a lidská práva, zemřel po krátké těžké nemoci v nedožitých 96 letech Karel Ellinger. Prošel několika koncentračními tábory, přežil Osvětim i Dachau. Je autorem více než dvou desítek patentů v oblasti technických věd.

První rektor Slezské univerzity Martin Černohorský se 31. srpna dožívá sta let. Jako fyzik se zabýval především vlastnostmi kovů a jeho profesní život je spojen nejen s univerzitou v Opavě, o jejíž založení se zasloužil, ale především s Masarykovou univerzitou v Brně. V neposlední řadě byl i organizátorem vědeckého a veřejného života. Stál také u zrodu České konference rektorů a byl jejím prvním kancléřem.

Ve věku 96 let zemřela válečná veteránka Božena Ivanová. Potvrdila to Československá obec legionářská. Za druhé světové války Ivanová absolvovala parašutistický výcvik v československých jednotkách v Sovětském svazu a působila jako spojařka. Byla nositelkou řady vyznamenání, včetně Medaile za hrdinství, kterou jí prezident republiky udělil v roce 2019.

Stanislavu Kirchnerovi bylo osm let, když se spolu s dalšími dvaceti tisíci lidmi vydal na nedobrovolný pochod z Brna do Pohořelic. Jeho otec pracoval za války pro německý podnik jako šéfkonstruktér, byl označen za kolaboranta, a proto musela rodina z Brna odejít. Maminka nakonec dokázala, že je Češka. Po týdnu utrpení tak mohla rodina lágr odsunutých opustit.

Když se otec Boženy Ivanové (Koutné) dozvěděl, že Ludvík Svoboda zakládá v Buzuluku československou vojenskou jednotku, neváhal a odjel tam. Za nějaký čas přijely i Božena s maminkou. Božena vstoupila do armády v dubnu 1944, kdy byla v Jefremově zformována 2. paradesantní brigáda, u které byla jako spojařka. I přes to, že se už na frontu nedostala, válečného utrpení viděla hodně.

V roce 1944 byl na nucené práce v Německu vyčleněn celý čtyřiadvacátý ročník mladých lidí. Mezi nimi i Ludmila Procházková (rozená Heimlichová). Z celkového počtu asi sedmi set tisíc nuceně nasazených jich přes pět tisíc zemřelo, většinou při spojeneckých náletech. Ludmila nálety přežila, dodnes má ale osmadevadesátiletá žena slzy v očích, když vzpomíná na to, jak se před bombami schovávali.

Architekt Petr Haimann se v roce 1941 jako tříletý chlapec z brněnské židovské rodiny ocitl v terezínském ghettu. Jeho otec Karel Haimann byl projektantem a autorem vzduchotechniky v brněnské vile Tugendhat. V Terezíně pracoval jako instalatér. Němci ho potřebovali, a to ho i s manželkou a synem zřejmě zachránilo před transportem do Osvětimi.

Ivo Rotter se narodil v prosinci roku 1930 do smíšeného manželství. Maminka Anna byla katolička, otec Felix byl židovského vyznání. Gestapo ho zatklo a uvěznilo hned na začátku druhé světové války, později zahynul v koncentračním táboře. Maminka byla totálně nasazená. Ivo prožil konec války ve sklepě u příbuzných. Vzpomínky na kryt se mu vracejí i při sledování aktuálních zpráv z Ukrajiny.

Igor Ocelka se narodil 17. července 1939, sedmnáct dnů poté, co jeho otec Josef odešel do zahraničního odboje. Později se stal velitelem pověstné 311. československé bombardovací perutě RAF. Otec se synem se nikdy neviděli, Josef v Británii zahynul. Matku poznal Igor až po válce, musela utéct před gestapem. Jako syn letce RAF to neměl jednoduché, nemohl studovat, s matkou, která žila v Londýně, se setkal jen několikrát.

Otec Dagmar Šafrové, Cyril Musil, byl předválečný reprezentant v běhu na lyžích a olympionik z roku 1936. Spolu s manželkou za války schovávali na statku ve Studnicích řadu gestapem hledaných lidí, po válce za to dostali Československý válečný kříž. Krátce na to ale skončili v komunistických věznicích. Stavení propadlo státu, dcery se musely vystěhovat a pracovat na státním statku. Dagmar ho získala zpět až po roce 2000.

Eva Hnízdo se narodila v roce 1953, osm let po válce. Pochází z židovské rodiny, kterou zasáhly obě totality 20. století. Příbuzní měli možnost před druhou světovou válkou odejít do Ameriky, neudělali to a velká část jich zahynula v koncentračních táborech. Rodiče odmítli odejít z rodné země i po roce 1948. Až o téměř čtyřicet let později Eva s rodinou odcestovala a už se nevrátila. Pracovala jako lékařka ve Velké Británii, v důchodu začala psát knihy.

Rodiče Svatopluka Baumana byli zatčeni a transportováni do koncentračního tábora v létě roku 1942. Svatoplukovi byly tenkrát dva roky. Jeho otec pomáhal Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi. Rodiče už nikdy neviděl, byli popraveni v Mauthausenu. Malého chlapce gestapo odvezlo do zámečku na Jenerálce, kde bylo internováno téměř pět desítek dětí popravených odbojářů.

Edith Landesmann se narodila před 94 lety do brněnské židovské rodiny Stiassných. Tatínek byl ředitelem v Esslerově továrně v Obřanech a také spoluzakladatelem a předsedou židovské tělocvičné jednoty Makabi Brno. Velká část Editiných příbuzných a spolužáků z brněnského židovského gymnázia zahynula v koncentračních táborech. Hovoří proto o velkém štěstí, že se rodině těsně před začátkem druhé světové války podařilo odjet do Palestiny.

Uznávaný chemik Jiří Janata v roce 1966 odcestoval do Ameriky původně jen na stáž. Vrátit se ale mohl až po sametové revoluci. Jeho bratr Zbyněk se pokusil s bratry Mašínovými utéct na Západ už v roce 1953. Ve východním Německu ho ale chytili a o dva roky později byl v jeho případě spolu s Václavem Švédou a Ctiborem Novákem vykonán trest smrti. „Žádost o milost význam neměla, museli být exemplárně potrestáni,“ míní Jiří Janata.

Bedřich Zahradník pamatuje nacistické vypálení Ploštiny na Valašsku i komunistické vězení, ve kterém skončil v pouhých sedmnácti letech. V roce 1949 ho zatkla Státní bezpečnost za to, že u sebe nechal přespat mladíka na útěku. Ve věznicích v Uherském Hradišti a na Cejlu strávil tři roky.

Kdyby byl Jan Vazač o něco starší, možná by se stal pilotem RAF a bojoval po boku britských letců ve druhé světové válce. Do kabiny letadla se ale posadil až po válce a jeho úkolem bylo zasáhnout proti případným „narušitelům“ československého vzdušného prostoru, ať už by šlo o Němce, nebo Američany. Na rozdíl od kolegy Jaroslava Šrámka ostré náboje nikdy nepoužil.

Její život poznamenaly události druhé světové války i 50. léta. Byla svědkem zatýkání příbuzných Jana Kubiše, nacisté popravili i jejího strýce a v koncentračním táboře zahynula babička s dědečkem. Jedna totalita vystřídala druhou, rodina trpěla i kvůli tomu, že nechtěla odevzdat své hospodářství družstvu. Sen stát se spisovatelkou si mohla Ludmila Klukanová začít plnit až mnohem později.

V prosinci loňského roku oslavila Ludmila Klaudová 101. narozeniny. Loni na jaře šila roušky a v březnu dostala první dávku očkování proti koronaviru. Ještě v osmdesáti letech se aktivně věnovala horské turistice a na kole jezdila do svých sedmadevadesáti. Bývalá učitelka vzpomíná na setkání s prvním československým prezidentem T. G. Masarykem i na svou první lásku Františka Fajtla, který byl stíhacím pilotem britského královského letectva RAF.

Do života Věry Moravcové (Vítové) zasáhla nejprve německá okupace a později ještě mnohem výrazněji nástup komunistické totality. Dnes pětadevadesátiletá bývalá učitelka, házenkářka a ochotnice z Ivančic vzpomíná na válku i padesátá léta, kdy její manžel a jeho rodiče přišli nejen o advokátní kancelář, ale i knihkupectví a úspory. Ji samotnou ale optimismus nikdy neopustil.

Karel Dostál byl v srpnu 1969 při demonstraci v Brně těžce zraněn. Nohu měl rozstřílenou tak, že mu hrozila amputace. Nakonec mu zůstala, ale o centimetr kratší. Kdo střílel, se nikdy nevyšetřilo. Dosud neměl ani nárok na odškodné. O odškodnění zažádal teprve letos v březnu na základě nového zákona platného od začátku roku.

Chirurg a dlouholetý primář ivančické nemocnice, dnes dvaadevadesátiletý Richard Kania, léčil nejen vrcholové sportovce, ale také disidenty, kněží a řádové sestry. Mezi jeho pacienty patřili například i Emil Zátopek nebo Milan Kundera. V polovině 60. let se dostal na kliniku v Americe, kde pracoval tři roky. Do normalizačního Československa se ale na rozdíl od bratra –⁠ také lékaře –⁠ vrátil a nelituje.

V roce 1952 bylo Martě Zápotočně (Schramlové) jedenát roků a jejím jediným prohřeškem bylo to, že že pocházela z rodiny „kulaků“. Prarodiče měli v Klatovci na Jihlavsku velké hospodářství. O půdu a zemědělská zvířata ale nechtěli přijít, a tak odmítali vstoupit do družstva. Následovaly perzekuce, rodiče uvěznili, tatínek byl odsouzen k smrti.

Jaroslav Peprník v období normalizace nesměl přednášet. Dnes čtyřiadevadesátiletý profesor anglistiky mohl jen publikovat a vést cvičení, jeho činnost sledovala Státní bezpečnost. Ke své práci se mohl vrátit až po pádu komunismu. Uznávaný odborník získal prestižní Fulbrightovo stipendium a napsal řadu publikací.

Alexej Nikolajevič Kelin se narodil uprostřed druhé světové války v Československu. Jeho otec byl ale ruský emigrant. Donský kozák a student medicíny utekl ze sovětského Ruska v roce 1921 a díky Masarykově záchranné akci medicínu dostudoval v Praze. Rodina to neměla kvůli svému původu jednoduché. Perzekuci a problémům musela čelit na konci druhé světové války, i za totalitního režimu, který následoval.