Paměťová stopa

Ivan Piak snil od mládí o tom, že bude brázdit moře na plachetnici. Totalitní režim v tehdejším Československu mu to však dlouhá léta znemožňoval. Emigrovat se nakonec neodvážil, ale po roce 1989 si svůj námořnický sen splnil. Dnes vzpomíná na divoké zážitky z vojny, první vlastní loď i cesty po Středozemním moři.

Jelikož otec Josefa Straky stavěl mosty, rodina se často stěhovala. Nakonec zakotvili v Brně, kde prožili druhou světovou válku i osvobození. Josefa v sedmnácti letech povolali na práce do Německa, maturitu skládal na konci války v krytu. Ze všeho, co ho v životě potkalo, se snažil vzít si něco pozitivního. Začátkem listopadu oslavil sté narozeniny. Dodnes ho prý nejvíc nabíjejí kamarádi a práce na zahradě.

Sylva Knedlová z Fryštáku celý život zasvětila sportu a dětem. Její rodiče byli velkými příznivci Sokola a své děti vychovávali v duchu myšlenek Masaryka a Tyrše. V mládí ji trénoval Emil Zátopek i jeho manželka Dana. V 91 letech je stále aktivní v městském zastupitelstvu a hlásá, že děti je potřeba vést ke slušnosti, práci a sociálnímu cítění.

Strach, který Ludmila Nekužová prožila za druhé světové války, v ní zůstal dodnes. Dnes devětaosmdesátiletá žena tehdy žila v Bystrci u Brna. Vzpomíná na obavy místních obyvatel z protržení podminované brněnské přehrady, na boje o Mniší horu i na statečnost své maminky, když se k nim na konci války nastěhovali sovětští vojáci. Ti, kteří válku nezažili, by se podle Ludmily Nekužové měli snažit, aby cizí vojáci už nikdy českou zem neohrožovali.

Jarmila Janků zažila jako dítě druhou světovou válku a později i okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. V obou historických momentech se ocitla v ohrožení života. Ve svých vzpomínkách popisuje strach a nejistotu za nacistické okupace, atmosféru srpnové noci i neobyčejné setkání své maminky s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.

Milada (Mimi) Kuttelwascherová po komunistickém převratu v Československu s rodiči dramaticky uprchla do Anglie. Strýc Karel byl letcem RAF, otec Jan během války velel tankové divizi. Matka spoluzaložila v Londýně organizaci Velehrad, která pomáhala emigrantům. Matčiny ostatky nyní Mimi převezla do rodných Velhartic. Hluboko v sobě má zakořeněno, že svoboda není zadarmo.

Dopoledne 21. srpna 1968 vyšlo druhé vydání Rovnosti, které informovalo o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jiřího Šiguta, který byl zástupce šéfredaktora novin, vyvedli vojáci z redakce se samopalem v zádech a spolu s ním vykázali i všechny novináře. Ti se ale nenechali zastrašit – v improvizované redakci pokračovali v práci a o událostech informovali prostřednictvím letáků.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 zastihl Josefa Bartoška na vojně. Sloužil v holešovských kasárnách, které jako jediné v Československu s okupanty nespolupracovaly a bránu i přes nařízení vlády neotevřely.

Danuše Ducháčková byla jako náctiletá nadšenou skautkou. Chodila na schůzky, jezdila na výpravy a účastnila se letních táborů. Dodnes má doma schované uhlíky z ohně, u kterého o půlnoci skládala skautský slib. Velice ji zasáhlo zrušení organizace v roce 1970. Mladí by si podle ní měli vážit toho, že mohou studovat, cestovat a věnovat se koníčkům, jakým chtějí.

František Šik zažil jako dítě válku v Chrlicích i kolektivizaci vesnice. Otec byl živnostník, bratr kněz. S cejchem třídního nepřítele proto nemohl ani studovat, ani jezdit do zahraničí. Režim ho ale nezlomil. Nejdůležitější je, podle osmaosmdesátiletého pamětníka, v životě zdraví a dobré je nelhat a nekrást, aby člověk neměl výčitky svědomí.

Už v létě roku 1967 se Ladislav Plch pokusil o emigraci z Československa. Přeplaval z Jugoslávie do italského Terstu, nakonec se ale vrátil. Do Německa vycestoval legálně až o pět let později, díky domluvenému sňatku. Vystudoval tam vytouženou vysokou školu a procestoval kus světa. Po roce 1989 se vrátil do Brna. Žije v Kamenné kolonii („Kamence“), která se za sto let proměnila z chudinské osady v unikátní čtvrť.

Drahomíra Pazdírková nechtěla dělat v kvartě gymnázia reparát z matematiky a odešla do jedné z dívčích škol brněnské Vesny. Naučila se tam mimo jiné šít, což ji pravděpodobně zachránilo od totálního nasazení v továrně na letadla v Kuřimi, kde skončily její spolužačky z gymnázia. Pazdírková pracovala v krejčovské dílně, kde zašívala vojenské oblečení.

V noci z 30. na 31. května 1945 bylo z Brna vyhnáno téměř dvacet tisíc německých obyvatel. Jejich vysídlení včetně dalších osudů stále vzbuzuje dohady a polemiky o příčinách a průběhu události. Při pochodu směrem do Rakouska, který se někdy nazývá „brněnským pochodem smrti“, zahynulo podle tuzemských badatelů bezmála sedmnáct set lidí, podle těch sudetoněmeckých dokonce až deset tisíc.

Alžběta Pflugová se narodila v roce 1925 v Lednici do křesťanské rodiny. Zažila všechny československé prezidenty. Vzpomíná na zatýkání studentů v Sušilových kolejích v Brně, osvobození i další totalitu. Víru si nenechala vzít ani nacisty, ani komunisty.

Při spojeneckém bombardování Brna v listopadu 1944 zničily bomby velkou část středu Brna. Šest tisíc lidí přišlo o přístřeší, téměř šest set obyvatel zahynulo. Všichni členové rodiny Feldových, kteří se schovali do krytu, přežili, ale babičce Josefa Felda zničily bomby firmu i byt. Jedna z nich byla dokonce časovaná, škodu dokončila o tři dny později. V domě už naštěstí nikdo nebyl.

Erichu Veselému bude příští rok sto let. Na konci války to byl osmnáctiletý mladík, vyučený soustružník. Pracoval ve firmě na výtahy, která se přeorientovala na válečnou výrobu. Bombardování Brna firmu nikdy nezasáhlo. Hospodářství rodiny Veselých se pak ocitlo pod palbou v polovině dubna 1945, když Rusové stříleli z Pisárek na Jundrov, kudy se stahovala německá armáda směrem na Bystrc. Rusové se pak nastěhovali k nim do domu a tábořili na zahradě.

Voják, legionář a vězeň sovětského gulagu. Janu Ihnatíkovi je sto tři let, jako mladík chtěl s přáteli bojovat proti Hitlerovi, a proto utekl do Sovětského svazu. Tam byl ale za nelegální překročení hranice odsouzen na tři roky nucených prací a deportován do pracovního tábora stovky kilometrů severně od Moskvy. Teprve po propuštění se přihlásil do nově vzniklých československých jednotek.

Za druhé světové války shodily americké letouny 20. listopadu 1944 na hodonínské nádraží více než čtyři sta padesát bomb. Nedaleko, v nových bytových domech s mladými rodinami bydleli také Zámečníkovi. Před bombardováním se matka s dětmi neschovala do sklepa z obavy, že uniká plyn, ale utíkala ulicí dál od nádraží. Střepiny jí zranily ruku, staršího chlapce zasáhly do hlavy, mladší přišel o nohu.

Jako vysokoškolák odjel Petr Badalík v prvním ročníku VUT v roce 1967 na školní lyžařský kurz na Slovensko, kde společně se spolužáky a instruktory skončil pod lavinou. Šest lidí tenkrát pod sněhem zahynulo. O necelý rok později se dostal do další nebezpečné situace v srpnu 1968, kdy s kamarádem zaznamenali na film příjezd okupačních vojsk armád Varšavské smlouvy do Brna. Filmy pak dostali do Vídně, kde je odvysílala rakouská televize.

104letá Růžena Herinková pochází z Náměště nad Oslavou, kde zažila s rodiči a sedmi sourozenci druhou světovou válku a bombardování města. Vzpomíná také na osvobození Rudou armádou i následující roky, kdy byli u moci komunisté, které jim příliš svobody nepřinesly. Záchrana lidského světa podle ní není nikde jinde než v lidském srdci, rozmyslu, pokoře a lidské odpovědnosti, jak řekl i někdejší prezident Václav Havel před americkým Kongresem v roce 1990.

Poldina Semančinová se narodila v roce 1927 v Čechohradu na jihovýchodní Ukrajině. Vzpomíná na důsledky kolektivizace vesnice, kdy mužskou část odvlekli do gulagu, a také na hladomor, který byl jejím důsledkem. Hlad je podle ní horší než nemoc a nikomu by ho nepřála zažít. Ženin otec gulag přežil a se Svobodovou armádou osvobodil Prahu. V Československu zůstal, v pohraničí dostal dům po odsunutých Němcích. Rodina se za ním do Hodonic na Znojemsku postupně přestěhovala.

Den poté, co 30. ledna získal Cenu města Brna za zásluhy o demokracii a lidská práva, zemřel po krátké těžké nemoci v nedožitých 96 letech Karel Ellinger. Prošel několika koncentračními tábory, přežil Osvětim i Dachau. Je autorem více než dvou desítek patentů v oblasti technických věd.

První rektor Slezské univerzity Martin Černohorský se 31. srpna dožívá sta let. Jako fyzik se zabýval především vlastnostmi kovů a jeho profesní život je spojen nejen s univerzitou v Opavě, o jejíž založení se zasloužil, ale především s Masarykovou univerzitou v Brně. V neposlední řadě byl i organizátorem vědeckého a veřejného života. Stál také u zrodu České konference rektorů a byl jejím prvním kancléřem.

Ve věku 96 let zemřela válečná veteránka Božena Ivanová. Potvrdila to Československá obec legionářská. Za druhé světové války Ivanová absolvovala parašutistický výcvik v československých jednotkách v Sovětském svazu a působila jako spojařka. Byla nositelkou řady vyznamenání, včetně Medaile za hrdinství, kterou jí prezident republiky udělil v roce 2019.