Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 zastihl Josefa Bartoška na vojně. Sloužil v holešovských kasárnách, které jako jediné v Československu s okupanty nespolupracovaly a bránu i přes nařízení vlády neotevřely.
Ačkoliv neměl Josef Bartošek jako věřící nestraník dobrý kádrový posudek, v politicky uvolněném roce 1966 nastoupil i díky výborné fyzické kondici k elitní vojenské jednotce zvláštního určení – 7. výsadkovému pluku v Holešově. „Otec mi vždycky říkal, že by bylo dobré, kdybych se dostal na vojnu kamkoliv jinam, jenom ne do Holešova. Tam byla nejhorší vojenská služba, nejtvrdší výcvik,“ vzpomíná Josef Bartošek. Povolávací rozkaz však dostal právě tam.
V tvrdém výcviku musel kromě fyzické zdatnosti prokázat také psychickou odolnost. Předchůdci jednotky byli britští commandos, tedy specialisté na zpravodajsko-diverzní činnost. „Naše speciální zaměření, které britští commandos neměli, bylo ničení zbraní hromadného ničení,“ vysvětluje Bartošek.
„Byli jsme obklíčeni, mířily na nás tanky“
Vpád vojáků Varšavské smlouvy do Československa ho zastihl v holešovských kasárnách několik dnů před odchodem do civilu. „Já si myslím, že nálada v ten moment byla úplně jednoznačná, jednotná a řekl bych přímo protiruská,“ říká pamětník. „Velitel roty si čistil pistoli a zpíval si při tom písničku ‚Za život, život dám, i když nerad umírám‘, tak to bylo takové pohnuté. Ale jinak se nic nedělo a čekali jsme až do rána. A ráno, když jsme šli na snídani, už jsme byli obklíčeni sovětskými tanky a mířily na nás kanony,“ popisuje.
Holešovská kasárna s okupanty nespolupracovala a bránu sovětským vojákům, i přes nařízení vlády, neotevřela. Naopak byla v pohotovosti a připravena k obraně.
„Mohli nás považovat za vzbouřence a zastřelit“
„Já konkrétně jsem měl přidělený sektor ze zadní strany kasáren. Dostal jsem k ruce kulometčíka a pancéřovníka a měli jsme bránit vstupu ruských tanků, které stály na silnici. Vzápětí jsme byli odvoláni, že naše rota dostane jiný úkol, že kruhovou obranu budou zajišťovat bojové roty,“ vzpomíná na srpnový den roku 1968 Bartošek. „Museli jsme odevzdat vojenské knížky a velitel roty nám řekl, že jdeme na práci v civilu a jestli jsme si vědomi toho, že pokud nás Rusáci chytnou, budou nás považovat za záškodníky nebo za vzbouřence a mohou nás třeba i zastřelit,“ popisuje.
Kdo nechtěl, jít nemusel, všichni ale šli dobrovolně. „Já jsem měl škorpion v aktovce. To je právě zajímavost, že tento samopal byl vyvinutý speciálně pro náš útvar,“ říká. Ve městě měli tři stanoviště, odkud pozorovali provoz a hlásili pohyb sovětských aut – městský národní výbor, poštu a spořitelnu. „Z útvaru nám natáhli speciální telefonní linku, kterou jsme měli přímo do té místnosti, samostatnou, která byla jenom od nás na velení útvaru. Nebylo to tak jednoduché jako dnes, kdy má každý mobil,“ vysvětluje.
Sovětští důstojníci přijeli na obhlídku už v červnu
Holešovský útvar byl podle Bartoška v rámci celé Varšavské smlouvy známý a hodnocen jako nejlepší. Vojáci armád Varšavské smlouvy jezdili do Holešova získávat zkušenosti. „Oni ti ruští důstojníci byli u nás a zajímali se o to, jaký máme výcvik, jaké máme zbraně, jakou máme taktiku, co dokážeme. A to byli potom konkrétně ti, kteří tady 21. srpna přijeli – ti, kteří tu předtím byli na přátelské návštěvě,“ říká Bartošek. Domnívá se proto, že už v červnu bylo o invazi rozhodnuto.
„My jsme byli přesvědčeni, že jsme natolik dobře vycvičeni, že jsme schopni se postavit i jednotce, která byla rozhodně silnější než my, protože tady bylo minimálně deset tanků a další vozidla. Byli jsme odhodláni se jim s našimi lehkými zbraněmi postavit. To byla taková válka nervů, kdy oni chtěli, abychom je pustili do kasáren,“ říká pamětník.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Plukovník tanky do kasáren nepustil
To velitel pluku odmítl. Odmítl je i tehdy, když si chtěli v kasárnách nabrat jen vodu. „Plukovník Šedina nám potom vykládal, že jim říkal, ať ty tanky odtáhnou od kasáren, že stačí, když zvedne ruku a mávne, a ze všech oken se vysunou pancéřovky,“ popisuje Bartošek napjatou situaci. Sověti skutečně v první fázi tanky stáhli do pole, ale v druhé fázi zamířili až za Přílepy.
Josefa Bartoška mrzí, že si dnes lidé svobody neváží. „Kdyby zažili padesátá léta, uvědomili by si, že žijí v takové svobodě a blahobytu. Na té době žádná pozitiva nebyla. To bylo všechno draze zaplacené pronásledováním, šikanováním a nesvobodou,“ zdůrazňuje.
