Každý rok veřejným prostorem v srpnu dominuje debata nad tím, zda mladá generace dostatečně vnímá události roku 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Při prvním výročí této invaze se po celé zemi uskutečnily pokojné protesty, které tehdejší vláda násilně potlačila. Podle dostupných ověřených informací zemřelo tehdy minimálně sedm lidí. Současní představitelé státu by se měli omluvit a odškodnit pozůstalé, říká historik Lukáš Cvrček, který se svým spolkem oběti připomíná. Ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD) by eventuální odškodnění podpořil.
Den, kdy československá vláda poslala tanky na své lidi. Současní představitelé státu by se měli omluvit, říká historik
V srpnu 1969 do ulic československých měst opět vyjely tanky. Oproti událostem z předchozího roku ale tehdy pokyn vydala československá komunistická vláda s úmyslem potlačit protirežimní nepokoje.
V měsících po okupaci se objevila řada projevů nesouhlasu se situací, v lednu 1969 se Jan Palach v touze vyburcovat národ upálil. Zanedlouho po něm přišla i „druhá pochodeň“ v podobě Jana Zajíce. Občané se opět aktivizovali, na jejich pohřeb přišly tisíce lidí. Vedení státu se v obavě uchýlilo k zákazu shromažďování a rušilo větší akce. Když poté na hokejovém mistrovství československá reprezentace porazila Sovětský svaz, zaútočil oslavující dav na některý sovětský majetek.
Podle historika Lukáše Cvrčka, který stojí v čele projektu „Srpen 1969“, není dodnes jasné, do jaké míry byly protesty toho roku autentické a do jaké míry vyprovokované zpravodajskými složkami. „Ať už však prvotní impuls pro pouliční nepokoje vzešel odkudkoliv, jisté je, že běžní občané tyto útoky podporovali a spontánně se do nich zapojovali,“ vysvětluje.
Komunisté se tedy na první výročí mohli připravit. Vyčistili policii, armádu a Lidové milice od jedinců, kteří okupaci ještě stále kladli odpor, a zformovali speciální pořádkové jednotky, které jsou dnes v paměti především kvůli bílým obuškům. Pro takzvané „vnitřní nasazení“ byly vyčleněny speciální oddíly, které se režim snažil indoktrinovat tak, aby byly schopny zasáhnout proti svým spoluobčanům.
Jak uvádí spolek Pomníky obětem bezpráví, kterému historik Cvrček předsedá, to se spíše nepodařilo. Do ulic na srpnové výročí nakonec vyšly desítky tisíc lidí, největší účast byla v Praze, Brně a Liberci. „Do pražských ulic byl poslán dokonce celý tankový pluk o síle 88 tanků, což mimochodem představuje jejich jediné bojové nasazení od druhé světové války,“ píše se na stránkách projektu.
obrázek
Původně uváděných obětí bylo pět
Původně se po několik let jako oficiální počet obětí násilného potlačení protestů uvádělo číslo pět. Takový byl počet lidí, kteří byli přímo zastřeleni zásahovými jednotkami. Jednalo se o čtrnáctiletého Bohumila Siřínka, který byl kolem deváté hodiny večer 21. srpna 1969 zastřelen na pražském Tylově náměstí. Jak uvádí svědkyně události, chlapec stál u stánku s květinami a párky a poklidně pozoroval dění okolo. Když milice začaly střílet, jedna z kulek ho zasáhla do břicha. O pár dní později Siřínek zemřel, komunisté jeho rodině zakázali o okolnostech smrti mluvit a pozůstalé dále režim „šikanoval“.
Další obětí byl osmnáctiletý zednický učeň František Kohout, který šel v předvečer výročí po náměstí Republiky, zrovna když Lidové milice střílely samopaly do davu. Kohouta strefily do hlavy a následky ani přes rychlý převoz do nemocnice nepřežil. Nedaleko od místa střelby byl ve stejný čas zabit také devatenáctiletý Vladimír Kruba, zasažen byl do srdce. Vrazi ani jednoho z mladíků nebyli nikdy odhaleni.
Je třeba jasně říci, nikdo se nebude nikomu omlouvat, proč se to či ono porušilo v průběhu zákroku. Vláda dala jasné pokyny likvidovat demonstrace a výtržnosti všemi prostředky. Proto státní síla jich použila […] Se stížnostmi se nic dělat nebude…
Zbylí dva mrtví pocházeli z Brna. Dámská krejčová Danuše Muzikářová byla v den připomínky invaze střelena zezadu do hlavy. Na místě zemřela. Když po sedmnácté hodině dorazil do Orlí ulice, kde se konala demonstrace, Stanislav Valehrach, spustili zrovna příslušníci milice výstražnou střelbu. Jeden z velitelů SNB dal údajně povel milicionářům střílet do vzduchu. Tento pokyn nebyl pravděpodobně vyslyšen všemi, protože Velehrach na místě zemřel.
Dvě nově objevené oběti
Minulý rok přišel kolektiv historiků se zjištěním, že obětí souvisejících s potlačením demonstrací bylo ve skutečnosti víc, a to o dvě. Tou první z nich je Bohuslava Mázná, která zemřela na následky střetu s neosvětleným obrněným transportérem. Informace historikové v čele s Danielem Povolným zveřejnili v knize Den Hanby.
Druhou „novou“ obětí je pravděpodobně jediný mrtvý na straně bezpečnostních složek. Historikům se muže nepodařilo indentifikovat, a tak je prozatím nazýván lakonicky jako „neznámý vojín“. Určité důkazy ovšem nasvědčují tomu, že by mohlo jít o J. Pavlíka z 1. tankové divize ve Slaném. Ten měl údajně zemřít při seřazování tanků před výjezdem z kasáren 22. srpna.
Cvrček, který se svou iniciativou všem dosavadně potvrzeným obětem v Praze nainstaloval v místech jejich úmrtí pamětní desky, považuje nedávná zjištění historiků za dostatečně ozdrojovaná, i když má výhrady. „V případě vojáka, který údajně zahynul kvůli vlastní nedbalosti, je sporné, zda ho vůbec nazývat obětí, i když je samozřejmě potřeba brát v úvahu, že se na této činnosti nejspíše podílel nedobrovolně pod hrozbou trestu za neuposlechnutí rozkazu,“ vysvětluje svoji skepsi.
Dále dodává, že se spolek bude novými informacemi zabývat a případně zváží, zda instalovat pamětní desky i jim. „Bylo by skvělé, pokud by se nám ozvali pozůstalí nebo známí Bohuslavy Mázné a J. Pavlíka, kteří by nám mohli poskytnout doplňující informace a dokumenty,“ říká Cvrček.
Za nevědomost o srpnu '69 může propaganda
Informovanost ohledně událostí ze srpna 1969 není podle Cvrčka velká nejen mezi mládeží, ale i mezi pamětníky. Na vině je podle něj propaganda, kterou tehdejší režim úspěšně šířil. „Státní moc vynaložila obrovské úsilí nejprve k šíření dezinoformací o proběhlých událostech a pak dalších dvacet let okolo nich udržovala vynucené ticho,“ říká. Jako příklad uvádí, že za pachatele střelby označila policie neodhalené „antisocialistické živly“, i když to objektivně nebyla pravda.
Kampaň podle Cvrčka spustili tehdejší představitelé režimu už před výročím. Tisk se snažil občany zastrašit, aby se protestů neúčastnili. „Případně se režim snažil odvést pozornost jinam – právě v té době se začalo ve výrazně zesílené míře připomínat výročí Slovenského národního povstání,“ přibližuje historik.
Když se protesty nakonec stejně uskutečnily, snažili se režimu naklonění novináři očernit přímo demonstranty. Cvrček jako příklad uvádí tiskovinu „Neprošli“, kterou vydalo Rudé právo speciálně k potlačení protestů a kterou portál Moderní-Dějiny.cz před lety digitalizoval. „V ní jsou demonstranti vykresleni jako kriminální živly a vrazi,“ vysvětluje.
GALERIE
Propaganda Rudého práva k potlačení demonstrací v srpnu 1969
Cvrček: Vláda by se měla omluvit, je nástupnickým státem
Jak už bylo zmíněno, propaganda a pasivní činnost československé vlády zapříčinily, že se vrahy jednotlivých obětí nikdy nepodařilo vypátrat. Československá vláda se za pokyn potlačit pokojné demonstrace nikdy neomluvila a podle historika Cvrčka je nepravděpodobné, že by nyní reprezentanti minulého režimu svůj postoj přehodnotili.
„To však neznamená, že by se jménem státu neměli omluvit současní představitelé České republiky. Ta je nástupnickým státem Československé socialistické republiky, jejíž vláda vydala rozkaz, a nese tudíž zodpovědnost za nezákonné chování příslušníků ozbrojených složek během zásahu proti demonstrantům, ať už se jedná o neodůvodněnou střelbu do lidí, nebo týrání, bití a ponižování zadržených,“ myslí si.
Příklady přenesení odpovědnosti na nástupnický stát v moderních dějinách existují. Nejvýznamnějším příkladem je německý koncept zvaný Vergangenheitsbewältigung. Jde o jakési morální vypořádání se s „temnými“ částmi historie, nejčastěji té nacistické. Cvrček připomíná odškodňování obětí represe třetí říše a nabídku reparací Namibii za dob kolonizace ze strany Německého císařství.
- německý termín popisující boj o překonání negativní minulosti
- podle Deutsche Welle je pojem spjatý zejména s denacifikací Německa
Zaorálek by odškodnění podpořil, omluva ale podle něj nemá smysl
Ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD) pro ČT uvedl, že by eventuální odškodnění pozůstalým „rozhodně podpořil“. Zároveň však uvedl, že mu omluva za chování komunistické vlády nepřipadá jako vhodné řešení.
„Nedává mi příliš smysl, aby se dnešní politici omlouvali za všechny tragické události minulosti. Za to, že jsme se nepostavili nacistům, za únor 1948, za politické procesy v 50. letech a podobně. Důležité je razantně odsoudit tyto události a nedovolit, aby byly bezpečnostní složky někdy znovu nasazeny proti lidem této země,“ napsal v reakci.
O symbolické uctění obětí srpnového potlačení demonstrací se historik Cvrček se svým spolkem snaží. Minulý rok na padesáté výročí instalovali pamětní desku pro již zmiňovaného Františka Kohouta a Vladimíra Krubu. Tím se podařilo uctít všechny původně potvrzené pražské oběti srpna 1969.
Souběžně s připomínáním roku 1969 spolek organizuje i další iniciativu – Černé šeříky, která má za cíl vytvořit pamětní desky pro všechny československé oběti okupačních vojáků v letech 1968 až 1991. Jak uvádí Cvrček, takových obětí mohou být stovky.
Pamětní deska Vladimíru Krubovi a Františku Kohoutovi v Praze