1969

Byl to plnokrevný mladý klučík, dívat se na něj, že to byl jenom student, by nebyla pravda, vzpomíná na Jana Palacha jeho kamarád Stanislav Hamr. Na základní škole se prý mladý Jan hodně pral a nikdy se nevzdal. Podle přátel z vysoké školy byl Palach také velmi aktivní v diskusích, vzpomínají na něj ale také jako na dobrého pracanta.

Výročí 55 let od sebeupálení studenta Jana Palacha připomíná výstava fotografií předních českých autorů, která začala ve Spolkovém domě v Kutné Hoře. Rozsáhlý soubor snímků zachycuje bouřlivé události, které následovaly v Praze po Palachově činu od 16. až do 25. ledna 1969, kdy se konal mohutný manifestační pohřeb. Expozice potrvá do 20. února.

Odkaz činu Jana Palacha upozorňuje, že hájit svobodu a nezávislost je velmi důležité. Předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) to řekl na pietním aktu k uctění památky studenta, který se před 53 lety upálil na Václavském náměstí v Praze. Palach se v lednu 1969 zapálil, aby vyburcoval společnost z letargie, do níž upadala po zděšení z okupace země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Těžce popálený mladík zemřel 19. ledna 1969.

Obhajoba svobody a snaha vyvést národ z nesvobody byl podle předsedy Senátu Miloše Vystrčila (ODS) bezprecedentní čin studenta Jana Palacha, který se před 52 lety upálil na Václavském náměstí v Praze. Počátkem roku 1969 tak učinil v pokusu o vyburcování lidí z letargie, do níž společnost upadala po srpnové okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. V den 52. výročí jeho činu Vystrčil s dalšími třemi senátory položil květiny a svíčky v místě, kde událost připomíná dřevěný kříž v chodníku pod Národním muzeem.

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa páteře nelámala, to dělala až později normalizace, shodli se místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer (ODS), senátor Jiří Dienstbier (ČSSD) a historik Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma v Událostech, komentářích. Podle Dienstbiera byla touha po svobodě příliš silná a mohl ji zastavit jen vnější zásah. Oberfalzer doufá, že Bělorusové teď prožívají svůj rok 1989, nikoliv 1968.

Totalita chce obsáhnout všechny, nepřipouští outsidery. Současné debatě o normalizaci chybí kontext, míní historik a filozof Daniel Kroupa. Problém normalizace podle něj nebyl, že lidé nemohli cestovat, ale že se báli všudypřítomného sledování. Sovětský svaz potom nemohl dopustit, aby v jeho sféře vlivu vznikla svobodná země. „Nemůžeme debatovat o legitimizaci,“ říká k srpnu 1968 signatář Charty 77 a vyzývá k pomoci Bělorusku: „Lidé musí vědět, že na ně svět nezapomněl, musí mít naději, že když poteče do bot, tak mají kam utéct,“ říká v Interview ČT24.

Do konce roku 1968 zemřelo kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy nejméně 137 Čechoslováků. Vyplývá to z výzkumu historiků. Prameny jsou ale neúplné, protože tehdy nebylo možné úmrtí dostatečně vyšetřit. Nejvíce lidí přitom padlo přímo 21. srpna u Československého rozhlasu.

Před budovou Českého rozhlasu v Praze proběhl už tradiční pietní akt, který připomíná oběti invaze vojsk Varšavské smlouvy na území Československa v roce 1968. Položit věnce přišel například předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS), pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti), předseda ODS Petr Fiala nebo slovenský velvyslanec v Česku Petr Weiss. Dvaapadesáté výročí srpnových událostí 1968 si budou Češi připomínat i na dalších místech v zemi.

Každý rok veřejným prostorem v srpnu dominuje debata nad tím, zda mladá generace dostatečně vnímá události roku 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Při prvním výročí této invaze se po celé zemi uskutečnily pokojné protesty, které tehdejší vláda násilně potlačila. Podle dostupných ověřených informací zemřelo tehdy minimálně sedm lidí. Současní představitelé státu by se měli omluvit a odškodnit pozůstalé, říká historik Lukáš Cvrček, který se svým spolkem oběti připomíná. Ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD) by eventuální odškodnění podpořil.

Zástupci Ústavu pro studium totalitních režimů umístili tabulku připomínající Danuši Muzikářovou na bytový dům v Brně, kde před svou smrtí s rodinou bydlela. Jde o součást projektu Poslední adresa, který takto připomíná oběti komunistického režimu. Dívka zemřela v srpnu 1969 při střelbě na demonstraci k ročnímu výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy.

Jednou z méně známých obětí nastupující normalizace po sovětské okupaci byl Bohumil Peroutka. Někdejší ředitel muzea ve Vsetíně se kriticky vyjadřoval k invazi „spřátelených armád“ a navíc publikoval článek o vzniku republiky a Masarykovi, za což byl perzekvován. Po propuštění z práce se 28. října 1969 rozhodl ukončit svůj život sebeupálením na nádvoří zámku ve Vsetíně, na následky zranění dva dny poté zemřel.

Národní muzeum ve středu otevřelo ve Všetatech na Mělnicku Palachův památník. Připomíná osud Jana Palacha, jenž se v roce 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci. Expozice vznikla v jeho rodném domě, ve vedlejší nové budově si pak návštěvníci mohou připomenout multimediální formou Palachův život i 60. léta v Československu. V památníku se bude promítat i dokument o Palachovi, který přímo pro tento účel připravila dokumentaristka Olga Sommerová.

Třicáté výročí pádu komunismu a padesát let od smrti Jana Palacha připomíná v centru Prahy výstava Na křídlech svobody. Italští a čeští streetartoví umělci vytvořili díla, která se věnují těmto historickým milníkům a tématu svobody. Expozice současně otevřela dříve nepřístupnou uličku v blízkosti Velvyslanectví Italské republiky.

Česko si v těchto dnech připomíná dva tragické srpny 1968 a 1969. Před 51 lety začala okupace vojsky Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu. O rok později už československý komunistický režim brutálně zakročil proti vlastním lidem, kteří se sešli na demonstracích k výročí invaze. O roli reformních komunistů a demoralizaci národa v pořadu Události, komentáře debatovali bývalý emigrant a ministr zahraničí Jan Kavan a někdejší disident a ředitel BIS Stanislav Devátý.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, upálení Jana Palacha a dalších událostech následujícího roku začali lidé stále hlasitěji vyjadřovat svůj nesouhlas s nastupující érou normalizace. V létě 1969 se konaly mohutné demonstrace v řadě českých měst. Po potlačených protestech k prvnímu výročí invaze byl přesně před 50 lety, 22. srpna 1969, přijat takzvaný pendrekový zákon, který měl krvavé zásahy proti demonstrantům legalizovat.

Chtěli svou akcí změnit americkou hudbu. Nakonec byla parta mladých organizátorů zaskočena tím, že se to skutečně podařilo. Z události nazvané „tři dny míru a hudby“ se stal milník hudební historie a symbol kultury šedesátých let a odporu proti válce ve Vietnamu. Hvězdy jako Jimi Hendrix, Janis Joplinová, The Who nebo Carlos Santana tehdy přilákaly na půl milionu nadšených květinových dětí a ze jména Woodstock se stala legenda.

Před půlstoletím nechali představitelé normalizační moci násilně rozehnat připomínku osvobození Plzně americkou armádou. Šlo o první velký zásah Veřejné bezpečnosti proti lidem po okupaci v srpnu 1968 a první signál, jak bude na případné projevy nespokojenosti reagovat nové vedení komunistické strany v čele s Gustávem Husákem.

Představitelé normalizační moci nechali v roce 1969 násilně rozehnat připomínku osvobození Plzně americkou armádou. Šlo o první velký zásah Veřejné bezpečnosti proti lidem po okupaci v srpnu 1968 a také o první signál, jak bude na případné projevy nespokojenosti reagovat nové vedení komunistické strany v čele s Gustávem Husákem.

„Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci, přijeli v hranatých železných maringotkách.“ Zatímco invazní vojska drtila naděje pražského jara, mladík s kytarou skládal píseň, která se měla stát symbolem doby. O několik měsíců později vydal Karel Kryl na prahu normalizace jednu z nejlepších desek české kultury. Komunistický režim byl však jiného názoru a nechal část nákladu rozřezat cirkulárkou. Album Bratříčku, zavírej vrátka vyšlo právě před padesáti lety.

Oběť Jana Zajíce z 25. února 1969 připomněly po půl století v Praze dvě piety. K první se sešli politici i pamětníci na Letné v ulici, která nese Zajícovo jméno, při druhé položili představitelé akademické obce květiny k pomníku Jana Palacha a Jana Zajíce před Národním muzeem na Václavském náměstí.

„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory,“ vysvětlil osmnáctiletý student Jan Zajíc svůj radikální čin. Přesně před padesáti lety, na výročí „Vítězného února“, se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil.

Po těžké nemoci zemřel ve věku 85 let Stanislav Milota, kameraman s nezaměnitelným rukopisem, který vtiskl především filmu Spalovač mrtvol. Manžel disidentky a herečky Vlasty Chramostové se stal také předním obrazovým kronikářem srpna 1968 i Palachova týdne a doplatil na svou odvahu ztrátou profese.

Právě před padesáti lety, 25. ledna 1969, se v ulicích Prahy konal pohřeb Jana Palacha, který se upálil na protest proti situaci v okupované zemi. Smutečního průvodu Starým Městem se tehdy zúčastnilo na 200 tisíc lidí. Politické požadavky odhodlaného mladého muže přesto zůstaly nenaplněny. Lidé reagovali opačně, než si Palach přál. Podle některých názorů dokonce poslední rozloučení, které připomínalo velký archaický rituál, svým vyzněním paradoxně urychlilo nástup normalizace.

Čin Jana Palacha ukazuje, že komunistický režim a okupační jednotky nedokázaly zcela potlačit opozici v Československu. „Ostatní lidé si to díky němu uvědomili,“ řekl v Hyde Parku Civilizace Lotyš Elijahu Rips, který se na jaře 1969 pokusil upálit v reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Čin provedl v centru Rigy, kolemjdoucí ho ale uhasili a Rips nakonec skončil v rukou sovětské tajné policie.