„Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci, přijeli v hranatých železných maringotkách.“ Zatímco invazní vojska drtila naděje pražského jara, mladík s kytarou skládal píseň, která se měla stát symbolem doby. O několik měsíců později vydal Karel Kryl na prahu normalizace jednu z nejlepších desek české kultury. Komunistický režim byl však jiného názoru a nechal část nákladu rozřezat cirkulárkou. Album Bratříčku, zavírej vrátka vyšlo právě před padesáti lety.
Kytara proti normalizaci. Před 50 lety Karel Kryl vydal zlomovou desku Bratříčku, zavírej vrátka
Titulní píseň Bratříčku, zavírej vrátka Kryl napsal jen několik hodin po vpádu armád Varšavské smlouvy na území Československa. Traduje se, že vznikla přímo během okupační noci, sám Kryl ale v knižních rozhovorech uvádí, že jako první reakci na invazi napsal píseň Tak vás tu máme, která poprvé zazněla už 21. srpna při ranní cestě z Kojetína do Ostravy. Svůj slavný okupační žalm napsal až o něco později v Novém Jičíně.
„Bratříček spadl z nebe. Skutečně! Bylo to 21. srpna v Jičíně. Šel jsem po ulici a viděl dva malé kluky, byli to asi bráchové. Kolik jim mohlo být? Deset, možná méně, možná víc. Nevím! Seděli před zahrádkou, střapaté hlavy měli položené v dlaních a mluvili spolu. Bratříčkové! Mluvili dětsky prostě, mluvili o světě dospělých, který vnikl do toho jejich opravdového ryzího dětského světa,“ vyprávěl, jak k němu skladba přišla.
„Šel jsem a padaly na mne slova, věty, verše, šel jsem a obklopovala mne melodie. Byla to divná atmosféra a z ní vznikla tahle písnička, vznikla za dvě hodiny. Ještě týž den jsem ji zpíval na jičínském náměstí,“ vzpomínal. Ten samý den stihl píseň v rozhlasu nahrát, aby se mohla začít šířit. Dnes legendární žalozpěv představuje nejen asi nejznámější titul z Krylova repertoáru, ale spolu s Modlitbou pro Martu také nejhlasitější hudební ozvěnu ztracené naděje pražského jara.
Kryl na Houpačce
Nakonec dal Bratříček jméno jedinému albu, které Kryl vydal před svou emigrací. K vydání desky mu pomohl úspěch v rozhlasové hitparádě Houpačka, kterou připravoval dramaturg a publicista Jiří Černý. Navzdory době, která rychle utahovala šrouby, se rozhodl dát šanci nahrávkám z ostravského rozhlasu, za kterými stál tehdejší redaktor Miloš Zapletal.
„Já jsem mohl vzít Kryla na Houpačku jenom díky Mílovi Zapletalovi, který tenkrát pracoval pro ostravský rozhlas. Ten Karlovi, naprosto neznámému amatérovi, zařídil v ostravském rádiu nahrávání. Všecko, co je na Karlově prvním albu Bratříčku, zavírej vrátka, tak to jsou všechno ostravské nahrávky,“ upozorňuje Jiří Černý.
Krylovy písničky přitom zprvu nebyly úspěšné a z hitparády hned vypadávaly. To byl údajně také důvod, proč Supraphon na sklonku roku 1968 odmítl Černého návrh, aby mladému muzikantovi vydal vlastní album. Zlom na Houpačce ale přišel právě s písní Bratříčku, zavírej vrátka, která byla nasazena začátkem prosince. Poprvé skončila na druhém místě, následující Houpačku vyhrála a držela se na první pozici až do poslední Houpačky v březnu 1969, kdy byla zakázána už i repríza pořadu.
Závod s časem
Když Supraphon odmítl na Krylově prvním albu spolupracovat, obrátil se Černý během zimy na menší vydavatelství Panton, jehož ředitel Jan Hanuš nabídku překvapivě ihned přijal. V lednu 1969 Kryl podepsal s Pantonem smlouvu a deska vyšla v rekordním čase.
Černý upozorňuje, že v době, kdy výroba alba trvala většinou až rok, vnikl Bratříček vlastně za několik týdnů. Technici, kteří obvykle nikam nespěchali, si prý brali noční služby, když zjistili, že pracují na desce Karla Kryla. V mimořádném vysílání Houpačky 25. ledna zároveň zazněla většina písní z chystaného alba prokládaná citáty z Bible.
Historie.cs – Malý velký muž (zdroj: ČT24)
Album vyšlo 24. března 1969 a k publiku se dostalo skutečně na poslední chvíli. První náklad desky se rychle prodal, ale hotový dotisk se už do obchodů nedostal. Musel zůstat na skladě a později byl zlikvidován. „Tehdy jsem dělal na brigádě ve vydavatelství Panton, takže jsem na vlastní oči viděl, jak přivezli na dvůr cirkulárku a celé krabice desek přeřezávali na půlky,“ vzpomínal hudební publicista Josef Vlček.
Album Bratříčku, zavírej vrátka
Desce k obrovské popularitě a takřka kultovní pověsti pomohl také provokativní černý obal ilustrovaný snímkem Josefa Koudelky, který slavný fotograf pořídil právě v srpnových dnech. Autor fotografie na přebal dokonce původně navrhoval jinou svoji fotku – s dvěma mrtvými v průjezdu domu u pražského rozhlasu. To už však znamenalo příliš velké riziko, takže se nakonec na obalu objevil chlapec s terčem na zádech.
Později o sobě Karel Kryl prohlásil, že se vydáním Bratříčka stal „tragédem národa“. Na desku, kterou Jiří Černý nejen vybojoval, ale také poskládal ze zpěvákova pestrého repertoáru, se přitom řada textů, jimiž Kryl reagoval na sovětský vpád, vůbec neobjevila – včetně již zmíněného protestsongu o „bratřích z krve Kainovy“ Tak vás tu máme.
Kryl jako mnoho jiných invazi nesl velmi zle i proto, že měl k Rusům a ruské kultuře velmi blízko. „Můžu potvrdit, že měl k Rusku a Rusům kladný vztah. Ale o to více negativní vztah měl samozřejmě k sovětskému režimu. To velmi přesně rozlišoval, tyhle dvě věci,“ upozorňuje novinářka Lída Rakušanová, která s Krylem spolupracovala v emigraci.
Tři životy Karla Kryla
Album totiž z Kryla, kterému v době vydání ještě nebylo 25 let, udělalo pro mnohé posluchače národního hrdinu a pro komunistický režim nepřítele státu. Tuhnoucí poměry v „normalizované“ zemi pod dohledem Gustáva Husáka nakonec zpěváka přinutily k odchodu za hranice.
„V té době měla ta deska na lidi obrovský vliv. Nedovedu si představit, jak by s ním komunisti naložili. Vzali by ho na řadu jako jednoho z prvních. Karel by už určitě nemohl koncertovat. Nevznikly by žádné nahrávky z koncertů. Nenatočil by ty úžasné desky, které natočil v exilu a které tady opravdu udělaly obrovskou práci,“ říká k umělcově emigraci autor jeho životopisu a předseda Klubu Karla Kryla Vojtěch Klimt.
Život Karla Kryla lze symbolicky rozdělit na třetiny. První třetinou je jeho mládí, které vrcholí v pětadvaceti letech právě emigrací do Německa. Dalších dvacet let strávil za hranicemi, kde pracoval především jako redaktor Svobodné Evropy. A poslední třetinou je pouhých pět let od sametové revoluce do Krylovy předčasné smrti v roce 1994.
„Tehdy jsem začal přemýšlet“
Karel Kryl se narodil 12. dubna 1944 v Kroměříži. Pocházel z kulturní rodiny novojičínského tiskaře, ale už jako malý chlapec poznal svévoli a brutalitu bolševické strany, když sledoval zničení otcovy firmy.
„Jednou k nám přišli docela neznámí pánové a krumpáči a kladivy rozbili ty krásné ofsetové a hlubotiskové stroje, říkalo se tomu likvidace podniku, rozbili napadrť stroje, které chtěl otec věnovat kterékoliv tiskárně, jen aby mohly dál sloužit,“ vzpomínal později.
„Pak se nám vedlo špatně, táta šel budovat Ostravu a strejdové, kteří k nám za lepších časů chodili v neděli na bábovku, se nám začali vyhýbat, přecházeli na druhý chodník, aby se s námi nepotkali. Ptal jsem se, proč, táto, a on říkal, neptej se, to pochopíš později, dělej taky, že je nevidíš, jen za nimi neutíkej. Ve škole mě dala učitelka zkopat nejsilnějším klukem ve třídě, protože jsem nechtěl vstoupit do Pionýra. A tehdy jsem začal přemýšlet,“ vyprávěl o svém dospívání.
Umělecké vlohy zpočátku věnoval hlíně, po studiu na keramické škole v Bechyni se řemeslem dokonce chvíli živil. To už byla ale jeho nezbytným doplňkem kytara. „Jak vyplývá ze všech rozhovorů, chtěl být spíš básníkem. Tak také se staršími kamarády začínal. On by býval rád, kdyby mu to někdo zhudebňoval. Ale k tomu se nějak nikdo neměl, tak si to začal zhudebňovat sám, což já považuji opravdu za dar z nebe, protože Karlův smysl pro silnou melodii, pro téma i motiv, byl tak obrovský,“ říká Jiří Černý.
Vojna, sláva, exil
V letech 1963 až 1965 prošel základní vojenskou službou, což byla zkušenost, která ho jenom utvrdila v nenávisti vůči režimu. „Karlovi především hrozně vadila ta socialistická vojna, protože to byla buzerace od neinteligentních lidí, kteří měli frčky,“ upozorňuje Vojtěch Klimt.
Jako muzikant začal hrát s olomouckou beatovou skupinou Bluesmeni. Z této spolupráce vznikla třeba píseň Nevidomá dívka v interpretaci Hany Ulrychové. Působil také na několika malých divadelních scénách. Od roku 1966 nahrával v rozhlase, o rok později odešel do Prahy, kde hrál po klubech a začal spolupracovat s divadlem Semafor.
Už jeho písničkářská vystoupení ve studentských klubech budila mimořádný ohlas, skutečnou revolucí se však stal Bratříček v hitparádě Houpačka a první album. Krylovi však bylo jasné, že už si v nastupující normalizaci moc nezazpívá, a na podzim 1969 se nevrátil z výjezdu na německý festival. Zůstal v Mnichově, podle něj Mníšku pod Alpou, kde studoval dějiny umění a filozofii.
Dvaadvacet let potom působil jako redaktor Svobodné Evropy. Kvůli sporům s vedením ale připravoval hlavně sportovní zprávy. „Karel měl ke sportu vřelý vztah, ale nemyslím si, že měl dělat sportovní zpravodajství. Považuji za chybu vedení Svobodné Evropy, že nevyužila jeho potenciál, protože on byl politický člověk a mohl podle mne dělat perfektní a výstižné politické komentáře,“ říká k tomu Vojtěch Klimt.
Neopustil však ani svou „písničkářskou profesi“, skládal, psal poezii a koncertoval po Evropě, v Německu, skandinávských zemích i ve Spojených státech. V zahraničí vydal řadu desek, knižně vyšly i soubory jeho písňových textů, mnoho knih také sám ilustroval.
Demokracie s kosmetickou vadou
V listopadu 1989 se jako jeden z prvních exilových umělců zúčastnil přelomových demonstrací na Václavském náměstí. Vrátil se pak i na česká a slovenská pódia, už ne do malých klubů jako kdysi, ale do přeplněných hal a velkých divadel. Jako muzikant chtěl být stále aktuální, ostrý a kritický – začal však narážet u přátel i u publika.
Lidé pořád doufají, že se objeví nějaký nový Kryl. Já to považuji za velmi paradoxní ve chvíli, kdy ten původní Kryl je pořád tak strašně nepříjemně aktuální.
I přes triumfální návrat na domácí scénu zůstal Kryl „půlkacířem“. Z poměrů, které panovaly v Československu po roce 1989, byl značně rozčarován. O „českém sametu“ říkal, že povede jenom k tomu, že komunisté převléknou pláště, a zpíval o „demokracii s kosmetickou vadou“. Mnozí Krylovi souputníci o něm prohlašovali, že zahořkl.
„Ze dvou šoků se nemohl do smrti vzpamatovat,“ tvrdí písničkář Jaroslav Hutka. „Z toho, že se objevil na Václavském náměstí společně s Karlem Gottem, v podstatě normalizačním umělcem. A také ho mrzelo, že ho Václav Havel nikdy nepozval na Hrad.“
Velmi bolestně nesl také rozdělení společného státu. „Pokud jde o Havla a skupinu lidí kolem něj, kteří tehdy hýbali dějinami, tak jim nemohl zapomenout, že nezabránili rozpadu Československa. On byl velmi zapálený masarykovec, dalo by se říct. A fakt, že Masarykovo Československo se rozpadlo, ho velice deptal,“ říká Lída Rakušanová.
Hrdina in memoriam
Zemřel nečekaně na infarkt 3. března 1994 jen pár týdnů před nedožitými padesátými narozeninami. Byl pohřben na břevnovském hřbitově v Praze. Zádušní mši za něj v bazilice svaté Markéty sloužil jeho dlouholetý přítel arciopat Anastáz Opasek. Před klášterem se tehdy sešly tisíce osob, účast politické reprezentace ale byla minimální.
Až in memoriam byl paradoxně zahrnut řadou ocenění, ve která možná doufal za života. Nedlouho po smrti byl mimo jiné zapsán do Síně slávy české ceny Gramy, stal se držitelem Ceny Františka Kriegla za občanskou statečnost a získal i státní vyznamenání, medaili Za zásluhy.
V roce 2014 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Posmrtně vyšlo například album Jedůfky s dosud nevydanými písněmi nebo souborné vydání jeho sbírek nazvané prostě Básně.
Z jeho písní Veličenstvo kat, Píseň Neznámého vojína, Nevidomá dívka, Morituri te salutant, Král a klaun, Salome, Tak vás tu máme nebo Anděl se staly hymny několika generací. A magicky i varovně dosud zní i ta snad nejslavnější: Bratříčku, zavírej vrátka!