Za nejvýraznější reakci československé hudební scény na okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 platí Modlitba pro Martu a Bratříčku, zavírej vrátka. Hvězda tehdejšího popu Marta Kubišová a písničkář Karel Kryl ovšem nebyli jedinými interprety, kteří na nečekaný vpád „spojeneckých“ armád reagovali písní. Jak zní invaze v hudební ozvěně?
10 písní, ve kterých zní echo invaze. Provokovali nejen Kryl s Kubišovou, ale i Spálený, Černoch či Vondráčková
Modlitba pro Martu
Že se z hymnické melodie skladatele Jindřicha Brabce stane nejvýraznější hudební symbol nejen sovětské okupace, ale o dvacet let později i sametové revoluce, v době jejího vzniku nikdo nepředpokládal – od začátku ale bylo jasné, že písni propůjčí hlas tehdejší hvězda tuzemské populární hudby Marta Kubišová.
Právě Kubišová totiž v roce 1968 zvítězila s Brabcovou písní Cesta na soutěžní hudební přehlídce Bratislavská lyra a skladatele spolu s textařem Petrem Radou následně vyzval tým Československé televize, aby vytvořili hudební doprovod pro připravovaný sedmý díl revuálního seriálu Jaroslava Dietla Píseň pro Rudolfa III. – Kubišovou si objednal přímo slavný scenárista.
Píseň měla mít od počátku smírný charakter, zcela nový rozměr jí ale dodala srpnová invaze, protože text Modlitby vznikal až po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a jak později vzpomínal Rada, komentovat invazi bylo už v samotném zadání.
K vyjádření dobového emočního rozpoložení nakonec posloužila i nepřesná citace z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské – spisu Jana Amose Komenského, který z pobělohorského nizozemského exilu vyslal do zkatoličtělých Čech sérii žádoucích mravních zásad doprovozených větou: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“
Džbán za Modlitbu
V podání Marty Kubišové, která Radova slova na Brabcovu melodii nazpívala v nahrávacím studiu Československé televize v Praze na Petynce jen dva dny po invazi, následně z rozhlasového éteru znělo „Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí“ a víra ve šťastné zažehnání nepřátelského ataku mohla aspoň na čas ulevit tuzemskému publiku.
Moskvou vynucený souhlas s okupací ale pro další roky nakonec určil jinak. Modlitba se sice ještě na podzim objevila ve zmiňovaném seriálu a o rok později vyšla i na desce Songy a balady, v novém cenzurovaném vydání už ale z vinylu zmizela – stejně jako v éteru zmlkl hlas Marty Kubišové.
Textař Rada emigroval a v oboru po další dekády zůstal jen Jindřich Brabec. Ten si také v roce, kdy Kubišová podepsala Chartu, mohl připsat další profesní úspěch: Zpěvaččina někdejší kolegyně z tria Golden Kids Helena Vondráčková zvítězila s jeho Malovaným džbánkem na hudebním festivalu v polských Sopotech.
Bratříčku, zavírej vrátka
Traduje se, že jej napsal přímo během okupační noci, sám Karel Kryl ale v knižním rozhovoru Půlkacíř uvádí, že jako první reakce na vpád vojsk vznikla píseň Tak vás tu máme 21. srpna při ranní cestě z Kojetína do Ostravy – a že svůj slavný novodobý žalm napsal až při cestě z Ostravy do Nového Jičína.
Ještě tentýž den ho ale stihl nahrát v kopřivnickém závodním rozhlase a odvézt do Ostravy, aby se mohl začít šířit éterem. Dnes lament Bratříčku, zavírej vrátka coby bezprostřední reakce na sovětskou invazi představuje nejen nejznámější titul z Krylova repertoáru, ale spolu s Modlitbou pro Martu také ústřední hudební stopu zadupaného pražského jara.
V baladicky laděné promluvě pracující s četnými metaforami a alegorickým ztvárněním Československa a Sovětského svazu coby biblického beránka a vlka přitom moravský písničkář našel snadnou a přímou cestu, jak docílit intenzivní identifikace s publikem: Text vystavěl na konejšení menšího bratra „se slzou na víčku“, který v polobotkách klopýtá deštivou nocí po rozbité cestě a k němuž básník s kytarou celou dobu promlouvá.
Vinyl pod cirkulárkou
K popularitě Krylova temného obrazu napomohl úspěch v rozhlasové hitparádě Houpačka a písničkáři, který až do té doby pracoval jako asistent televizní scény, zajistil sérii vystoupení ve studentských klubech i podpis smlouvy se společností Panton na vydání dlouhohrající desky s ikonickým černým obalem doprovozeným snímkem Josefa Koudelky, jejž pořídil právě v srpnových dnech.
Deska se k publiku dostala na poslední chvíli, protože když nastupující normalizace vyměnila vedení vydavatelství, nařídil nový ředitel rozřezat zbytek nákladu Krylova alba na cirkulárce. Tuhnoucí poměry patrolované Gustávem Husákem nakonec zpěváka přinutily k tomu, aby v roce 1969 zůstal v bavorském Mnichově.
Později o sobě Kryl prohlásil, že se vydáním Bratříčka stal „tragédem národa“. Na albu, jemuž pestrost svým dramaturgickým výběrem ze zpěvákova repertoáru zajistil hudební publicista (a moderátor zmiňované Houpačky) Jiří Černý, se přitom řada textů, jimiž reagoval na sovětský vpád, vůbec neobjevila – včetně zmíněného, neméně známého pohněvaného protestsongu o „bratřích z krve Kainovy“ Tak vás tu máme.
Dobře míněná rada
V srpnu pětačtyřicetiletý hudební skladatel Jaromír Vomáčka nepatřil na sklonku šedesátých let do jádra progresivního proudu tuzemského popu; třebaže stojí za Lékořicí Václava Neckáře, profesně je spojený především s dřívější hudební periodou a jejími interprety.
Pro svou manželku Yvettu Simonovou napsal sentimentální povzdych Zhasněte lampiony, spolupracoval také s Rudolfem Cortézem – a právě Cortéze doprovázející orchestr Slávy Kunsta Vomáčkovi dopomohl k tomu, že se stal jedním z nejvýraznějších hlasů invaze. Třebaže jeho jméno už dnes nepatří mezi nejznámější.
Spoluzakladatel Divadla Na zábradlí byl podle vzpomínek svých přátel založením recesista a satirik. To se naplno projevilo v jeho hudební reakci na vpád nezvaných tanků. Okomentoval ho totiž písní Dobře míněná rada, jež je kvůli první větě refrénu mnohem spíš známá jako Běž domů, Ivane. Lidový popěvek, k němuž napsal nejen hudbu a slova, ale který i sám nazpíval, vytváří díky svému posměšnému sarkasmu kontrapunkt k dobovým dramatickým písním tuzemského popu a folku… a jeho chytlavost vystavila Vomáčkovi pro další roky tvůrčí stopku.
Za skutečného autora posměšného sloganu se přitom označuje Václav Mikolášek, který ho den po invazi vylepil na výlohu někdejšího Domu potravin na rohu Václavského náměstí; lidé si podle něj toto i jeho další hesla opisovali a šířili po metropoli. „Někde si je musel přečíst i Vomáčka. Rozhodně mu nezazlívám, že se proslavil cizím nápadem,“ uvedl před časem pro časopis Týden.
Klíč od Kremlu
Dnes je zpěvák Petr Spálený známý zřejmě především díky své hravé písni Plakalo baby s textem Jiřího Štaidla, i on ale propůjčil svůj hlas hudební reakci na vojenské zadupání pražského jara, a to zřejmě nejexpresivnější formou – minimálně co se textu týče. V roce 1968 totiž nahrál píseň Klíč od Kremlu, kterou složil jeho bratr Jan a která bez zástěrek vyjadřuje rozčarování nad postupem spřátelené velmoci: „Od Kremlu klíče mít šel bych se ptát, proč mladý přítel můj dnes v noci pad'.“
Za slovy plnými hořkosti a „mrazu usedajícím na srdci“ navíc stála výrazná figura dobové popmusic, Rostislav Černý, který otextoval řadu hitů šedesátých let: Trezor Karla Gotta, Olivera Twista Evy Pilarové nebo Loudá se půlměsíc Marty Kubišové.
Nesouhlas, který promítl do písně Petra Spáleného, pak projevil i jako občan – emigroval do Anglie a vrátil se až po pádu komunismu.
Zachovejte klid
Veřejnost zná Petra Ulrycha především jako součást folkového dua Javory, které už přes čtyři dekády tvoří spolu se svou sestrou Hanou, jeho hudební počátky ale byly rockové (ostatně i Javory mají svou beatovou odnož), spojené s formací Atlantis, s níž vystupoval od roku 1967.
Beatové zázemí má proto i Ulrychova reakce na okupaci vojsky Varšavské smlouvy, píseň Zachovejte klid, která – stejně jako v případě Karla Kryla – vznikla v prvních hodinách přítomnosti sovětských tanků, na rozdíl od Bratříčka ale promlouvá napřímo jak k národu, tak k okupantům a vzkazuje jim: „Jděte pryč, pravdu nezničí tanky, my máme pravdu, vy jenom bič, zradu a bič.“
Kvůli první větě refrénu se Ulrychův protestsong objevuje i pod defétistickým názvem Zbývá mi jen píseň a sám autor na jeho natáčení vzpomínal ve své bilanční knize následovně: „Když to zpívám 21. srpna už v devět ráno v utajeném studiu brněnského rozhlasu, je mi nádherně. Na rozzářených tvářích všude kolem víra a naděje. Nikdo nechce vidět, že ve frontě na ideály už připravují účty věční vítězové dějinných zlomů.“
Přejdi Jordán
Modlitba pro Martu nebyla jediná provokativní melodie, která se v později trezorovém seriálu Píseň pro Rudolfa III. objevila. Závěrečná vánoční epizoda Betlém si v hudebním doprovodu díky textařské práci Zdeňka Borovce hojně pohrávala s biblickými motivy, jak ale ve své studii Písničky pro nevšední den připomíná Zuzana Zemanová, „textař nezůstával jen u prvoplánového výkladu spojení biblické tematiky s tematikou vánoční, nýbrž pojal evangelium jako otevřenou paralelu aktuálního společenského dění“.
Protože většina textů vznikala až v bezprostřední zkušenosti s okupací, propsala se dobová atmosféra i do hudební složky závěrečné části Dietlova seriálu, píseň Zdeňka Marata v podání Heleny Vondráčkové nevyjímaje. Hojně opakovaný apel „Přejdi Jordán“ doplněný o vstupní výzvy „jdi nebo běž nebo leť, jsi-li hlava otevřená“ či „jdi, nečekej na to, až krutě padneš za tyrana“ posrpnová cenzura vyhodnotila jako výzvu k emigraci a píseň zařadila na index.
„Argumentovali, že tam jsou skryté jinotaje a že by mohly evokovat v lidech souvislost s tehdejším politickým děním,“ uvádí v této souvislosti sama Vondráčková; nebyla přitom jediná interpretka, pro niž Borovec napsal písňový text s alegorickým významem. Když se deset let po invazi Karel Gott na albu Romantika posluchačů ptal „Kam tenkrát šel můj bratr Jan?“ šlo o zastřenou reflexi smrti Jana Palacha.
Hudba pro Prahu 1968
V osmašedesátém roce už v Československu nežil dlouhé dvě dekády, a přesto se k agresi domnělých spojenců dokázal vyjádřit nejsilnější skladbou na poli vážné hudby. Hudba pro Prahu 1968 (Music for Prague 1968) tak až dosud patří v repertoáru hudebního skladatele Karla Husy k nejhranějším kompozicím – a to přesto, že za svůj Smyčcový kvartet č. 3 získal rok nato Pulitzerovu cenu.
Mnohaletý přednášející hudební teorie a skladby na Cornellově univerzitě reagoval protestní disharmonickou skladbou, kterou opřel o tři ústřední ideje – trojici opakujících se akordů, zvuk zvonů, které symbolizují „nebezpečí stejně jako vítězství“ a navíc se odkazují k pražskému přízvisku Stověžatá, a v neposlední řadě o husitský chorál Ktož jsú Boží bojovníci.
Středověkou spirituálně-bojovou píseň Husa podle vlastních slov vnímal jako mnohasetletý národní symbol odporu i naděje, současně připomínal, že s ním česká hudební tradice pracovala už v minulosti (Smetanova Má vlast), a nechal jej monumentálně zaznít i v samém závěru své pražské symfonie.
Hudba pro Prahu 1968 se ve světové premiéře představila ve Spojených státech na konci ledna 1969 a od té doby se dočkala více než osmi tisíc uvedení – v české metropoli v únoru 1990 v Obecním domě pod taktovkou samotného autora.
Podle Christophera Neala z Oklahomské univerzity nejde skladatelův opus kvůli zmiňovanému husitskému akcentu vnímat výlučně jako bezprostřední reakci na vpád vojsk Varšavské smlouvy do jeho rodného města, ale i jako autorský komentář k hlubším fenoménům útlaku a národní hrdosti.
Tajga blues '69
V souvislosti s tuhnoucími společenskými poměry museli hudební interpreti v počátcích normalizace absolvovat komisí dohlížené přehrávky svých písní, Martu Kubišovou nevyjímaje. Když doznělo její Tajga blues, ptali se jí zástupci Pragokoncertu, co se snaží píseň sdělit – a mladá zpěvačka je jen lakonicky odkázala k tomu, aby si přečetli text.
Baladicky laděnou melodii s ozvukem psychedelického rocku z pera Bohuslava Ondráčka prý Zdeněk Rytíř dokázal otextovat během jediné noci – a Kubišová díky němu mohla zpívat o neurčitých postavách s „divnou sílou v očích“ na cestě bílou tajgou, která spí „svůj první těžký hřích“.
Zastřený, neurčitý a zdánlivě nesrozumitelný text byl ale ve skutečnosti smluveným holdem osmici sovětských občanů, kteří 25. srpna 1968 demonstrovali proti okupaci Československa na Rudém náměstí. Skupinu tvořili lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, anglista Viktor Fajnberg, básnířka a překladatelka Natalja Gorbaněvská, fyzik Pavel Litvinov, lingvistka Larisa Bogorazová a Taťjana Bajevová.
Stačili sice rozvinout transparenty s nápisy „Za vaši i naši svobodu!“, „Svobodu Dubčekovi!“ nebo „Ruce pryč od Československa!“, během několika minut je ale napadl dav, zadržela policie a justice následně potrestala žalářem, lágry, vyhnanstvím i psychiatrickou léčebnou.
Píseň o mé zemi
Z písní, které v červenci 1969 zazněly na Bratislavské lyře, zůstává nejznámější zřejmě Gottovo provolání Hej, páni konšelé. Píseň ze zlatého fondu „Zlatého hlasu z Prahy“ ovšem Zlatou lyru nevyhrála (skončila až třetí). První příčku soutěžní přehlídky populární hudby obsadil tehdy pětadvacetiletý Karel Černoch, který se bratislavskému publiku představil s apelativní Písní o mé zemi od Pavla Žáka.
Refrén „Doufej a zpívej, národ tolik síly má, aby mohl žít, dobře se dívej, abys věděl, co se má, a kam chceš jít“ byl jasnou reakcí na sovětskou invazi (tím spíš, že v jedné ze slok Černoch zpívá, že jeho zemi nikdo „nezboří ohněm a zlem“) a pro začínajícího zpěváka znamenal zákaz vystupování v rozhlase a televizi i vymazání jména z dobového tisku.
„Pro vládní garnituru jsem byl prostě rozvraceč republiky, kontrarevoluční živel a nežádoucí,“ vzpomínal Černoch později v knižním rozhovoru s Jaroslavem Holoubkem Já bejval divnej kluk. Komunistický kulturní dohled totiž pobouřila už dřívější protiválečná píseň 18 minut, ve které zní mimo jiné „zákeřný nepřítel nám hrozí strašnou smrtí“.
Aby prolomil tvůrčí stopku, svou Zlatou lyru dokonce vrátil (podle režimu ji prý dostal „neoprávněně, v ovzduší nacionalistických emocí“), ani to ale nepomohlo a několik let vystupoval jen na malých scénách; pozvolný návrat do veřejného kulturního života přišel až v roce 1974, kdy – souběžně se změnou repertoáru – prosadil Jiří Malásek omezené vydání Černochových nahrávek.
Ticho
„Když zpívám, mám asi přece jen jedno jasné měřítko úspěchu – ticho, se kterým lidi mou písničku poslouchají,“ prohlásil Bohdan Mikolášek v polovině 90. let v rozhovoru pro Rádio Golem při jedné ze svých cest z domovského Švýcarska do rodných Čech. Jedním z důvodů, proč v roce 1982 z normalizačního Československa emigroval, přitom bylo právě ticho. Ovšem psáno s velkým T.
Coby jednadvacetiletý zpěvák, který za sebou měl už i zkušenost zahraničního turné s Marií Rottrovou, v roce 1969 reagoval na upálení Jana Palacha hymnickým protestsongem Ticho. Bilancoval v něm osobní prožitek i veřejnou reflexi Palachova činu metaforou proudící ulice a nezodpovězenými otázkami – v písni tak mimo jiné zní: „Proč lidé začnou myslet na život, až když jim před očima umírá. To proč, to proč, to dotírá. Proč jen ten oheň tolik stál.“
Songem, v jehož závěru vyzývá posluchače, aby netleskali, na sebe ovšem Mikolášek nepřitáhl jen pozornost publika, ale i soudruhů – a v roce 1972 po jednom z uvedení palachovského hymnu dostal zákaz profesionálního i amatérského vystupování. Folku se tak mohl věnovat už jen skrytě a kvůli rostoucí apatii společnosti nakonec republiku opustil.
Když před deseti lety při pobytu v Kostnici přemítal nad paralelami mezi Janem Husem a Janem Palachem, poznamenal si: „Nejdřív byla husitská válka – myslím tu roku 1968 – které ‚dodatečně předcházel‘ výkřik upálení. A my od té doby stojíme před Koncilem a blahoslaveni ti, kteří mají co obhajovat a mají na to odvahu.“
Ticho a lidé proudí ulicí…Na Václavském náměstísi každý kousek toho ticha vzalA Národní muzeums očima vypálenýma municívidí, jak ticho spěchá dál