Do kin vstupuje Bratříček Karel. Nový pohled na písničkáře, který se stal symbolem pražského jara, přinesla polská režisérka Krystyna Krauze.
V komunistickém Československu zavírali lidi za to, že měli doma desky Karla Kryla. I v Polsku byl zakázaný. Nejznámější skladbou věčného buřiče je píseň Bratříčku, zavírej vrátka, která se stala symbolem odporu proti srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy.
Z Československa odjel v září 1969, usadil se v Západním Německu a začal spolupracovat s rádiem Svobodná Evropa. Dosud nezveřejněné nahrávky z vysílání přibližují v dokumentu jeho tehdejší život. „Nejvíce kamarádů ve Svobodné Evropě měl Karel v polské sekci. Myslím, že se mu líbilo, že jsme takoví trošku víc bojovní, otevření, konkrétnější a možná víc emotivní,“ domnívá se režisérka dokumentu Krystyna Krauze.
Polákům věnoval Kryl jednu ze svých písní - Ve jménu humanity. Do vlasti se v roce 1989 vracel přes polskou Vratislav. Dva týdny před sametovou revolucí tam hrál především Čechoslovákům. Do své vlasti se vrátil jako jeden z prvních - už 4. prosince zpíval z balkonu Melantrichu s Karlem Gottem hymnu.
Počáteční euforii ale u něj brzy vystřídalo zklamání z vývoje v zemi. Prostřednictvím svých textů se opět pustil do kritiky. „Najednou jako když utne, začal Karel psát písničky jako ‚demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou, ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou…‘ Najednou mu ubylo koncertů a on to strašně těžce nesl,“ vzpomíná Krylův bratr Jan.
Život Karla Kryla skončil v nedožitých padesáti letech.
„Byl obětí vlastních emocí, žil na sto padesát procent a veškeré věci prožíval tak velmi intenzivně - a to ho, myslím, nakonec zabilo,“ obává se Krystyna Krauze.
Její dokumentární film písničkáře v českých kinech připomíná symbolicky od 17. listopadu. V Polsku už měl premiéru v červnu.
