O kvalitách poezie Egona Bondyho není proč pochybovat, o to větší rozpaky se však vynořují nad jeho osobností, tedy nad mírou jeho angažmá ve službách StB. Kniha Zbyněk Fišer / Egon Bondy a Státní bezpečnost k tomu přináší mnoho důkazů, které značně otřásají obrazem Bondyho bojovníka, jaký o sobě vytvářel nejen on sám, ale i jeho obdivovatelé.
Svým způsobem je to slovo do vlastních řad. Ovšem jak Petr Blažek, tak Miroslav Vodrážka, kteří jsou pod téměř devítisetstránkovou knihou podepsáni, sentimentem netrpí. A to ani v případě Vodrážky, který se s Bondym dlouhá léta stýkal a který je autorem úvodní interpretační studie. O výběr a edici archivních dokumentů se postaral historik Blažek.
Básník Zbyněk Fišer (1930–2007), známější pod pseudonymem Egon Bondy, zvláště od sedmdesátých let požíval statutu jakéhosi guru, osoby v podstatě neomylné, nedotknutelné. A pokud již někdy šlápl vedle, jako třeba v případě obsáhlé a ochotné výpovědi proti básníkovi Martinu Jirousovi v roce 1976, bylo to bagatelizováno a sám Jirous mu tehdy v podstatě chápavě odpustil. Aby ne, nikdo v té době nevěděl, jak se věci skutečně mají.
Bondy není Fišer
„Mýtus o Egonu Bondym,“ píše ve své studii Vodrážka, „je specifický tím, že byl nejen dlouhodobě vytvářen samotným autorem, ale i různými aktéry a skupinami“, a to nejen z okruhu undergroundu, ale i samotnou StB, které pro Bondyho nasazování do různých prostředí mimořádně vyhovoval.
Mýtus Bondyho coby nekritizovatelného mistra byl silně otištěn i v uvažování jeho žáků, kteří se bránili připustit, že by jejich učitel mohl morálně selhat.
Vodrážka poukazuje na dvojí pohled na Bondyho dvojí existenci – coby guru undergroundu na straně jedné, agenta na straně druhé – a cituje například undergroundového literáta Petra Placáka: „Zbyněk Fišer byl monstrum, ke kterému nemám žádný vztah, ale Egon Bondy zůstal guru.“
Vodrážka cituje také filozofa Petra Kužela: „Občan Fišer je definitivně pohřben a propůjčuje tělo Bondyho mýtu“, či chartistku Petrušku Šustrovou, která v roce 2020 v textu Fišer nebo Bondy? pro Lidové noviny napsala, že „předvolánky k výslechům dostával samozřejmě jako Zbyněk Fišer, jako Zbyněk Fišer také podal estébákům stovky zpráv, kdežto jako Egon Bondy psal, co si myslel.“
„Protistátní“ literatura s povolením
Jak poznamenává Vodrážka, „spolupráce s tajnou policií tedy Bondymu/Fišerovi poskytovala nejen možnost ‚nerušeně pracovat‘, ale také určité osobní ochranné pásmo, neboť policejní kontrolní systém mu toleroval i vydávání ineditní ‚֥protistátní‘ literatury. Tyto texty totiž zároveň sloužily jako jeho krytí, aby byl důvěryhodný v ‚zájmovém prostředí‘ StB.“
Paradoxně se tak nic nestalo autorovi „protistátních“ textů, ovšem ti, kteří je přepisovali, šířili či vlastnili, byli pronásledováni a souzeni. Podobně například StB tolerovala svému dalšímu výtečnému agentovi Jimu Čertovi (František Horáček) jeho jasně „protistátní“ písně.
V souladu s tím, jak se Bondy sám viděl, ani po prvních podezřeních, ani po roce 1989, nikdy nepřiznal, že by udával, a stále se držel svého obrazu čistého, nezkorumpovaného bojovníka.
Postavme si vedle toho na jedné straně například básníka Fandu Pánka, Bondyho chráněnce, který poté, co při výslechu ztratil hlavu a upsal se ke spolupráci, víceméně okamžitě napsal verše „Charta se mi nevyplácí / Podepsal jsem spolupráci“, a podobně se dekonspirovali i další – a na straně druhé zarputilé zapírání Nohavicovo či bagatelizace Ondřeje Hejmy (Rony) a Jima Čerta (v kartotéce StB vedeného jako Akord): „Nikdy jsem nikomu neublížil,“ byť dochovaný estébácký svazek mluví o značném rozsahu udávání zcela jasně.
Kdy se stal Bondy agentem?
Bádání v dochovaných svazcích umožňuje uvádět na pravou míru různé mylné představy. Například se běžně i v odborných publikacích uvádí, že Bondy po vstupu do KSČ v roce 1947 již v mládí brzy „prozřel a ze strany vystoupil“. Pravdou ale je, a Bondy to sám ve svém životopise z roku 1964 uvádí, že byl ze strany v roce 1950 vyškrtnut, a to pro neplnění stranických povinností.
Zajímavý je také mýtus o době započetí Bondyho agentské dráhy. Panovalo přesvědčení, že to bylo poté, co byl Bondyho přítel Záviš Kalandra v roce 1949 popraven a Bondy prostě dostal strach, aby na šibenici neskončil také – a tak v roce 1953 podepsal.
Například František „Čuňas“ Stárek prohlásil ještě v roce 2008, že „Bondy podepsal spolupráci ve chvíli, kdy byl popraven Záviš Kalandra. V takové situaci by podepsalo 99 procent lidí“.
Ovšem dokumenty dokládají, že vázací akt podepsal až v roce 1961. Již v roce 1952 je v materiálech StB ovšem uváděn jako „tajný spolupracovník“, později jako „důvěrník“, ovšem bez podepsané smlouvy.
Kabaret pro Veřejnou bezpečnost
StB byla nejednou postavena před úkol zabránit tomu, aby se provalila Bondyho identita agenta. Jako když v březnu 1976 při vyšetřování na oddělení Veřejné bezpečnosti prohlásil, aby se zachránil, že je agentem StB, a ta se pak měla co ohánět, aby z udání udělala svědectví. Připomeňme, že šlo o výpověď proti undergroundové kapele The Plastic People of the Universe a Jirousovi.
„Nikdo z postižených a rozhořčených disidentů,“ píše Vodrážka, „tehdy vůbec netušil, co této protokolární výpovědi Zbyňka Fišera na oddělení vyšetřování VB Praha-západ ve Zborovské ulici v Praze 5 na Smíchově předcházelo, a zejména nikdo nevěděl, že to byla policejně inscenovaná výpověď. Neboť jak Zbyněk Fišer, tak i StB ji museli konstruovat takovým způsobem, aby z ní Egon Bondy vyšel jako člověk, který pouze ‚zradil‘ v rámci například takzvané nebezpečné upovídanosti, nikoliv člověk, který byl dekonspirován jako ‚fízl‘.“
A Bondy, aby ještě vylepšil svůj obraz, fabuloval. Jak dále píše Vodrážka: „Mezi mladými lidmi v undergroundu vyprávěl legendu, jak kabaretně bavil příslušníky VB a StB. Když se Josef Vondruška setkal s Bondym a vyjádřil strach, zdali nebylo proti Bondymu na policii při výslechu použito násilí, Bondy se mu pochlubil: ‚Houby kopali, Egon Bondy jim tam udělal takový kabaret, že smíchy div nebrečeli.‘“
Nevěřil jsem vlastním očím, reagoval Jirous na Bondyho výpověď
Aby toho nebylo málo, když byli Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec a další z okruhu kolem Plastiků a DG 307 v září téhož roku v inscenovaném procesu odsouzeni, svěřil se Bondy v textu Leden na vsi se svými pocity: „Měl jsem pocit nevýslovného ponížení a hanby a nevýslovného utrpení z bezmocnosti a děsu.“ A nádavkem vykládal o tom, že na protest spáchá manifestační sebevraždu. V každém případě k procesu mohlo dojít i právě díky Bondyho obšírným udáním.
Ivanu Martinu Jirousovi Bondyho výpověď velice přitížila. V Pravdivém příběhu Plastic People (1980–1981) Jirous napsal: „Nejhorším zážitkem při čtení spisu byla výpověď Bondyho. Nevěřil jsem svým očím, když jsem to četl. Řekl jim všechno, co věděl, i co nevěděl. [...] A tak dále, bylo toho moc. Pocit hnusu, zklamání a zuřivosti – to ani zdaleka nevystihuje, co jsem cítil ještě dlouhé měsíce potom.“
A v textu Zasadil jsem vám osiku, pane doktore ze 17. června 1979 uvádí: „... neměl jsem tehdy slova, kterými bych klasifikoval jeho zradu.“ Rok a půl, který seděl Jirous ve vězení, v duchu stylizoval dopis, který Bondymu napíše: „... O takzvaných revolučních intelektuálech, kteří jsou silní na papíře a osnovují světové revoluce, a poserou se ne po první facce, ale dokonce i po prvním dupnutí estébáka.“ Nicméně čtrnáct dní po propuštění se s Bondym „objali a dopis byl zapomenut“. To bylo v roce 1977.
Přemlouval nás k emigraci, uvádí Vondruška
Dokumenty prokazují také, že Bondy byl aktivně nasazen i v akci Klín, namířené právě proti undergroundu, takže například básník a hudebník Josef Vondruška ve svých literárně zpracovaných vzpomínkách Chlastej a modli se píše, jak je Bondy přemlouval k emigraci (souběžně vynucované StB):
„‚Ani si, pane Vondruško, neumíte představit, jak strašně nerad vám to říkám. Vždyť jste byl jedním z důvodů, proč jsem si to chtěl přece jen rozmyslet a zůstat tady,‘ otcovsky mě Egon Bondy objal, poté, co jsem mu vylíčil, jak mě kvůli Divnýmu klukovi chtěli hodit na krk ta znásilnění. ‚Vidíte, a právě vy jste jakoby udělal tu konečnou tečku. Ten samý den, co vás takhle vydírali, jsme rozebírali situaci s Jiřím Němcem a jednomyslně jsme dospěli k závěru, že musíme ven. A všichni. Plastici včetně Magora, i kdybychom jeho museli dovléknout za hranice násilím...‘ Položil to přede mě, jako když řezník hodí na pult flákotu krvavýho masa.“
Bondyho odhodlání, jak čteme dále, však vyvanulo, jak dokládá citace opět z Vondruškovy knihy: „Měl už jsem žádost o vystěhování podanou, když mi oznámil, že on, jak se situace vyvinula, bude přece jen muset zůstat v Česku. ‚Ale co, já už to tady nějak doklepu, hlavně, že se ven dostanete vy. Nový svět vám otevře úplně nové obzory, které se bez pochyb projeví i ve vašem psaní. A já ve vás věřím...‘“
Nicméně ne všichni to tehdy Bondymu baštili. Kromě například filozofa Jiřího Němce to byl i člen Plastiků Josef Janíček, jak zmiňuje Vondruška ve své knize.
„Hoj milí kolaborantíci“
Bondy ale i nadále opakoval svou fikci, jak válčil s komunistickým zřízením „setsakra otevřeně, bez kamufláže, bez jakéhokoliv krytí a bez uhýbání“. Najdeme to i v jeho básních z té doby, například v roce 1974 napsal ostré verše: „HOJ MILÍ KOLABORANTÍCI / sotva centimetr zvíci / radostně točte svoje tance / kolem mojí nohy palce!“ A jinde čteme: „JAK KRÁSNÍ KRÁSNÍ KRÁSNÍ AMANTI / jsou naši kolaboranti! / Jak rádi s nimi sedíme v hospodě znova / když víme že nás udaj za půl slova...“
Někdy dosahovaly Bondyho výstupy až rozměrů teatrální frašky, to když v reakci na rozhodnutí pražského prokurátora, že „marxismus-leninismus je platformou, již lze chápat jako podklad pro trestnou činnost“ a postavit tak komunistickou stranu mimo zákon, Bondy 2. května 1990 v Tvorbě napsal: „Přihlásím se k nastoupení vazby [...] A až bude ustavena ilegální městská organizace KSČ v Praze, prosím, aby mi zaslala přihlášku.“
Na což ve Voknovinách 17 /1990 reagoval Jirous: „... Vy se hlásíte do vězení? Mohl jste v něm být již dvakrát, kdybyste nebyl zbabělec a práskač. Kdybyste neudal u výslechů Čuňase a mne, o čemž vím, a nechci ani domýšlet, co jste řekl do protokolů, které jsem nemohl číst.“
V knize chybí informace, namítá literární historik
Literární historik a syn jednoho z disidentů Martin Machovec ovšem spisy StB nepovažuje za důvěryhodný zdroj informací. V knize mu vadí také doslovná interpretace Bondyho uměleckých textů.
„Jeho dílo mohlo být postiženo jeho psychickými indispozicemi. Tam třeba úplně chybí informace o tom, že v šedesátých letech byl mnohokráte hospitalizován v psychiatrických léčebnách,“ upozorňuje.
„Až do roku 1989 své přátele varoval: Neinformujte mě o žádných faktech, já jim to všechno řeknu,“ tvrdí také Machovec o Bondym. Spisovatel zemřel v roce 2007, pohřben je v hrobě s rodinou Machovcových.
