Přestože celý svůj profesní život prožil Vladimír Leman v pelhřimovské nemocnici, kde působil nejdříve jako lékař a poté dlouhá léta jako primář interního oddělení, pochází z Brna, kde se v roce 1932 narodil na Obilním trhu. V Brně prožil i druhou světovou válku. Popisuje změny během okupace, zabíjení v Kounicových kolejích i dramatické okamžiky při příchodu Rudé armády.
Když začala okupace, chodil Vladimír Leman do první třídy. „Tenkrát se v republice jezdilo vlevo, kolem našeho domu jezdila i tramvaj, také vlevo. Když přišli Němci, tak na každé zastávce už byl takový poklop a tam bylo napsáno německy: zastávka přeložena. A jezdilo se v tu ránu vpravo,“ popisuje.
Vzpomíná i na souseda, pana Nováka, který bydlel v Mozolkách. „Bydlel ve zvýšeném přízemí a měl pod tím oknem takovou girlandu ozdobenou nějakými větvičkami a tam bylo napsáno: Wir danken Ihnen, Führer – děkujeme našemu vůdci. A potom také udával,“ vzpomíná.
Rodina bydlela na dohled od Kounicových kolejí, které sloužily jako věznice gestapa, které tam zabíjelo. „A my jsme slyšeli střelbu. Viděli jsme předtím ta oznámení, takže jsme věděli, že jsou to sokolové nebo členové odboje,“ popisuje.
Jeho otec pracoval jako mechanik ve firmě, která vyráběla rádia. „Měli jsme rádio i během války. Na každém knoflíku bylo, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí. Otec měl takové udělátko, které k tomu rádiu přidělal, a mohli jsme poslouchat Londýn i Moskvu, a pak to zase dal pryč,“ vysvětluje.
To, že Němci zavřeli vysoké školy, mělo pro žáky nižších škol podle něj do jisté míry výhodu, protože učitelé, docenti a asistenti šli učit tam. „Nás měla jako třídní doktorka, češtinu učil doktor, kreslení akademický malíř (Josef) Zamazal,“ vyjmenovává.
První setkání se sovětským vojákem
V dubnu 1945 dorazila k Brnu fronta, Němci se stahovali z města a do Žabovřesk z Komína přišli vojáci Rudé armády. „Rusové měli jiné zvuky kulometů než Němci. Když se pak blížila fronta od Komína, my jsme byli v krytu. Garáž jsme měli zabedněnou nějakými starými cihlami. Bylo nás tam hodně, asi deset lidí dohromady. A najednou hrozná rána, otevřeli jsme dveře – dům, který stál naproti, dostal zásah a padl dozadu,“ popisuje.
„Za chvíli bouchání na dveře a tam stál ruský voják a ptal se: Germán nět? A pak se díval na souseda. Všichni měli na sobě to nejlepší, kdyby museli utíkat, aby měli aspoň něco na sobě. On měl vestu a zlaté hodinky. A voják říká: Časy! Urval mu je a namířil proti němu samopal. To bylo moje první setkání se sovětským vojákem. Dnes to můžu klidně říkat. Dřív jsem to říkal jenom známým. Rusům to zůstalo dosud a přitom jsme tenkrát byli spojenci,“ říká pamětník.
Za důležité Leman označuje smíření Čechů a Němců. Brno jako místo pro konání sudetoněmeckého sjezdu, který je v plánu na konci května, ale nepovažuje za vhodné. „Nakonec, když si člověk vzpomene na Přemysla Otakara II. – koho sem zval? No Němce, kteří byli v něčem dál než my. Němci byli havíři, Němci se tak dostali do Jihlavy i jinam. To smíření je nutné, ale nevím, jestli zrovna v Brně. Je tam ještě dost lidí, kteří na Němce nevzpomínají v dobrém,“ vysvětlil.
Lékař měl nižší plat než sekretářka
Po válce Vladimír Leman vystudoval lékařskou fakultu. Do brněnských nemocnic prý neměl bez protekce šanci se dostat, a aby předešel umístění na druhém konci republiky, dal na doporučení kamaráda a přihlásil se do nemocnice v Pelhřimově.
Oženil se a do Pelhřimova za ním přišla i manželka Věra, která dostala místo v kanceláři tamního Agrostroje. Několik let bydleli přímo v nemocnici, než dostali družstevní byt. „Já jako doktor jsem měl základní plat 1150 korun a ona měla 1250 korun. Protože ta medicína byla tlačena pořád dolů,“ vysvětluje.
V nemocnici přestal pracovat až v neuvěřitelných 92 letech. „Nikdo mě nevyháněl, ale říkal jsem si, že už se to nehodí. Jsem starší člověk, není to ono. Ale nemusel jsem, nikdo mě nevyhazoval,“ uzavírá vyprávění ve svém pelhřimovském bytě nad albem s fotografiemi kolegů.
