Erichu Veselému bude příští rok sto let. Na konci války to byl osmnáctiletý mladík, vyučený soustružník. Pracoval ve firmě na výtahy, která se přeorientovala na válečnou výrobu. Bombardování Brna firmu nikdy nezasáhlo. Hospodářství rodiny Veselých se pak ocitlo pod palbou v polovině dubna 1945, když Rusové stříleli z Pisárek na Jundrov, kudy se stahovala německá armáda směrem na Bystrc. Rusové se pak nastěhovali k nim do domu a tábořili na zahradě.
„Pracoval jsem v závodě, u Skočovského, kde jsme dělali za války armatury do ponorek, kovové odlitky, které se obráběly na soustruzích, dna na dělostřelecké náboje. Někteří kluci museli na zákopové práce, dělali po Brně protiletecké kryty. Já jsem nikam nemusel, protože jsem byl potřebný ve fabrice. V tom jsem měl obrovské štěstí,“ vzpomíná Erich Veselý.
Přestože pracovala pro zbrojní průmysl, firmu nikdy nezasáhly ani ruské, ani americké bomby. Zaměstnanci prý ani do krytu nechodili. „Když jsme byli ve fabrice, tak jsme byli na dvoře. Fabrika končila v poli. Dneska je tam sídliště. Tenkrát nikde nic, jenom pole,“ vysvětluje.
O úkrytu začali uvažovat, až když se blížila Rudá armáda na konci války. „Otec dal postele do sklepa a bydlelo se ve sklepě. Okna do ulice byla zatlučená deskami,“ popisuje.
Na konci dubna, když do Brna dorazila Rudá armáda, ocitl se i Jundrov, kde rodina Veselých bydlela, pod palbou ruských tanků. „Pobořily domy, smetly střechy nebo půlku baráku vybombardovaly. Granát dopadl i do naší zahrady, kde pak byla obrovská díra,“ ukazuje.
„Němci utekli přes kopce směrem na Bystrc. Motoristé se museli vracet do Pisárek, protože v Jundrově vyhodili most a pak už se nemohli dostat dál. Most byl postavený v roce 1940 a oni ho v dubnu 1945 vyhodili. Pak byl postavený náhradní, dřevěný. Až v pětašedesátém roce postavili nový,“ popisuje pamětník.
O svoje první hodinky přišel
„Když přišli Rusové, pěšáci, tak pažbami bouchali naproti na dveře. A já jsem volal: ‚Tati, už jsou tady Rusi.‘ Otec přišel, podíval se a povídá: ‚Ti nás osvobodí od všeho. Nic dobrého z nich nebude‘,“ vzpomíná pamětník.
„Neptali se nikoho, dělali si všecko podle svého. Já jsem získal jako kluk za kilový sáček fazolí, co matka vypěstovala na zahradě, hodinky. To byly moje první hodinky. O ty jsem přišel, když přišli Rusi. Jak je uviděl, hned mi je sundal,“ přibližuje.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Ruští vojáci se ke kovářskému mistrovi Veselému (otci Ericha Veselého) nastěhovali i do domu. V průjezdu hospodářství zaparkovali americký nákladní Studebaker (víceúčelový nákladní vůz, který vozil vojáky, munici, cisterny a sloužil i jako základ pro odpalování raket Kaťuša) a utábořili se na dvoře. Veliteli musela matka ustlat v ložnici.
Zatčen v Bystrci
Když šli Erich Veselý s kamarádem navštívit jeho tetu do Bystrce, tak ho dokonce ruští vojáci zajali a musel pro ně pracovat.
„Sebrali mi moji ‚kenkartu‘, neboli občanku. Kamaráda teta nějak vymluvila, já musel s těmi Rusy jít. Měl jsem to štěstí, že jsem skončil nakonec (...) na faře. Já jsem tam byl takový ordonanc (vojenský posel, spojka, pozn. red.). Chodil jsem s ním na národní výbor ve škole. Vím, že verbovali kluky například na zakopávání mrtvých koní. Mě se po čtrnácti dnech nakonec povedlo ukrást legitimace. Rozdal jsem je u řeky klukům a všichni jsme utekli,“ vypráví Veselý.
Rusové je prý už nehledali, z Jundrova odešli na začátku osmého nebo devátého května 1945. A přišli znovu až 21. srpna 1968.
„Ještě že maminku neznásilnili“
Pro Paměť národa vzpomínala na osvobození Brna také téměř stoletá Marie Straková. Její otec byl zahradníkem rodiny Stiassni a vedle jejich vily měli domek. Příjezd ruských vojáků byl podle ní dramatický. „Musela jsem se sestrou jít do vily. Oni vždycky shodili obraz Hitlera na zem a my jsme po něm musely šlapat. Ať to bylo v jídelně, nebo v hale, kde měla Zuzka (dcera majitelů vily Susanne Stiassni, se kterou se Marie Straková v dětství kamarádila, pozn. red.) křídlo. Křídlo pak odtáhli až Češi do nějaké školy,“ říká pamětnice.
V hale byl gobelín, Němci ho prý nestihli odvézt, tak ho odvezli Rusové s dalšími nakradenými věcmi z vily. Vojáci se podle ní opíjeli a byli agresivní. „Jeden mě honil, sestra utekla do města na Kobližnou ke známým, maminka také. Ještě že maminku neznásilnili,“ popisuje Marie Straková, která se schovala v prádelně.
Znásilňování žen ruskými vojáky potvrzuje i Rudolf Vévoda, kterému tehdy bylo deset let . „Pamatuju si, že můj tatínek měl hlavu v dlaních. Byl u toho a nemyslel si, že to takhle dopadne, když nějaký ruský voják znásilnil ženu z vedlejšího domu. Chlapi se sebrali a šli si stěžovat ruskému důstojníkovi. Ten nechal nastoupit vojáky, ta žena ukázala na toho, kdo ji znásilnil, ten důstojník ho vzal stranou a zastřelil. Tatínek si pak dělal výčitky svědomí, že smrt člověka tak trochu spoluzavinil, že si stěžovali,“ vzpomíná. „Patřilo to k válce, i takové věci,“ dodává.
Mysleli, že se schovají v chatě za Brnem
Rodina Josefa Felda, kterému bylo tenkrát dvanáct let, utekla na konci války k přehradě do Rozdrojovic, kde měla babička chatu. Mysleli si, že se vyhnou frontě, ale stal se pravý opak. Nejdřív přišli Němci, pak rudoarmějci. „Nejednou se objevil pod okenicí bodák a vylomil ji a další vysadil dveře. A přišli tři Rusové, důstojník se samopalem a dva Asiaté s puškami. To byli první rudoarmějci, které jsme viděli. Ten velitel nám říkal, že tam nemůžeme zůstat, že fronta je na konci Rozdrojovic. Tak jsme si sbalili nejnutnější věci, šli jsme do vesnice,“ vyprávěl Feld pro Paměť národa.
Obec byla úplně vylidněná. „Šli jsme do největšího domu, tam bylo zrovna velitelství a polní kuchyň. Do kuchyně nám donesli brambory a museli jsme škrábat brambory a nám pak dali také nějaké jídlo. Zjistili jsme, že nás velitel chránil, protože ti ruští vojáci ve vsi hrozně řádili, znásilňovali ženy, tak proto všichni utekli,“ vysvětluje. Pak už je prý chránit nemohl, tak odjeli vozem do Bystrce.
Když se dostali do Brna, šel se Josef Felda s otcem podívat do jejich bytu v Zemědělské ulici, zatímco maminka zůstala u babičky v krytu v Příční ulici. „Všichni Němci, co v tom domě bydleli, už byli pryč. Zůstali tam jenom Rakušané Hauserovi, kteří napsali na náš byt azbukou Češi. A zachránili tak náš byt před vykradením ruskou armádou,“ popisoval pamětník.
„Byli jsme s tatínkem v bytě, když na dveře zabouchal důstojník, vtrhnul do bytu a chtěl hodinky, vodku a ženu. Já jsem hodinky ještě neměl, tatínek je schoval, maminka tam nebyla, vodku jsme neměli, tak jsme nemohli sloužit,“ dodal
