Ve vile Stiassni přečkala válku, německé i ruské vojáky. Po válce její rodinu z domku u vily vyhnal starosta Brna. Dcera zahradníka rodiny Stiassni Marie Straková dodnes vzpomíná na šťastná předválečná léta i na válečné a poválečné útrapy.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
V roce 1929 dostal Antonín Fröml od rodiny Stiassni, která zrovna dostavěla vilu v Hroznové ulici v Brně, nabídku, aby pečoval o jejich rozsáhlou zahradu. K dispozici měla rodina Frömlova domek naproti vchodu do vily. Marii Strakové bylo tenkrát pět let. „První okno, tam byla velká kuchyň, malá předsíň, velký pokoj a ještě další pokoj a ten měl okno dolů k jihu a na střeše byla zahrada a tam byly kvítka,“ popisuje dům Marie Straková.
Na předválečné roky strávené v zahradě vily vzpomíná jako na šťastná léta plná her se starší sestrou a dcerou Stiassných Zuzanou. Idylu ukončil rok 1938. Židovská rodina musela utéct před Němci. „Oni byli tenkrát asi ve Švýcarsku lyžovat. Tam se dozvěděli, že Němci zabírají Sudety, a tak odjeli, ani se nerozloučili. Až Zuzka napsala z Anglie. Byla tam v internátě, aby se doučila anglicky. Byla tam s Janou Baťovou a vzpomínaly tam na bramborové placky a knedlíky,“ říká Marie Straková.
Tělocvična pod vilou sloužila jako kryt
Rodina Frömlova bydlela dál v domku u vily, kterou v roce 1938 využívali důstojníci generálního štábu Československé armády. Tělocvična pod domem fungovala za války jako protiatomový kryt. „Ta tělocvična byla velká, tak když se to lidi dozvěděli, že je tam bezpečno, tak přišli. Bylo nás tam plno,“ vzpomíná Marie.
Před ruskými vojáky musela utéct
České vojáky vystřídali v průběhu války němečtí, pak přišli rakouští a nakonec vila zažila i nájezd ruských kozáků. „V Hlinkách byly vinné sklepy a oni přišli napití, jeden přijel na koni. Nevím, kde ho vzal, a ten jeden voják mi říká, idi sudá, a hnal mě do vily. Maminka ho nějak zastavila, a když odešli, tak jsme utekly do města, tady jsme nemohly být,“ popisuje pamětnice. Vzpomíná také na to, jak musely chodit po domě, vojáci strhávali podobizny Hitlera, které byly na stěnách, a ony se sestrou je musely pošlapat. „Rusové tady pobrali, co mohli. Potraviny a strhli i gobelín, hodili ho na nákladní auto a odjeli,“ dodává.
Tatínek se konce války nedožil
Z domku u vily se nakonec musela Marie se sestrou a maminkou vystěhovat. Tatínek se konce války nedožil, zemřel v roce 1943. Stihl pro ně ale postavit domek v Brně-Komíně. „Ještě za Beneše jsme tu byli a bylo všechno v pořádku, a pak přišel starosta Matula, řekl, že jsme Němci a ať jsme do týdne pryč. Já mu povídám, máme česká vysvědčení, Němci, i když jsme chodily do české školy, nás tu nechali bydlet, a přijde Čech a vyhazuje nás z bytu,“ popisuje Marie Straková.
Do domku u vily se jeho bývalá obyvatelka podívala až po sedmdesáti letech. Se Zuzanou Stiassni, která bydlela s rodinou v Kalifornii, si paní Straková dopisovala ještě celá léta. Zuzana zemřela v roce 2005 a do vily už se nikdy nepodívala. Podařilo se to až jejímu synovi a vnučka se dokonce rozhodla natočit o babiččiných vzpomínkách na dětství ve vile film.
