Dopoledne 21. srpna 1968 vyšlo druhé vydání Rovnosti, které informovalo o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jiřího Šiguta, který byl zástupce šéfredaktora novin, vyvedli vojáci z redakce se samopalem v zádech a spolu s ním vykázali i všechny novináře. Ti se ale nenechali zastrašit – v improvizované redakci pokračovali v práci a o událostech informovali prostřednictvím letáků.
Jiří Šigut se večer 20. srpna 1968 vrátil z pracovní cesty v Praze. O tom, že se k československým hranicím blíží vojska Varšavské smlouvy, ještě neměl tušení. Brzy ráno už spěchal do brněnské redakce Rovnosti na Moravském náměstí.
„Někdy o půl třetí ráno zvonil telefon. Volali nám, že jsme obsazováni. Hned jsem se sebral, zastavil nějaké nákladní auto, které mě dovezlo do redakce. Tam jsme změnili titulní stranu novin – bylo tam, že jsme okupovaní,“ popisuje ráno 21. srpna.
Z redakce sledovali, jak nad městem létají sovětská letadla. Ulice zaplnila nákladní auta s vojáky, kteří obsazovali důležitá místa. Dorazili i do Rovnosti. „Přišel jeden sovětský poručík. Já uměl rusky, a tak jsem se s ním bavil. Nedovedl pochopit, že jsme to na rotačce stihli vytisknout. Pochopitelně, že pak všechno zabavili. Mě vyvedli se samopalem v zádech,“ vypráví pamětník.
Rovnost byla tehdy zřejmě jediným deníkem, který o událostech psal hned ráno 21. srpna. Jiřího Šiguta a jeho kolegy sovětští vojáci vyvedli před redakci a poslali pryč. Novináři se však nevzdali a pokračovali v práci. „Hned jsme se dali dohromady, udělali si náhradní redakci v kavárně Muzeum, sehnali jsme cyklostyl a začali tisknout letáky,“ vzpomíná.
Později byl Jiří Šigut z Rovnosti propuštěn. Díky známým však našel práci v podniku Kniha, kde vydržel až do důchodu.
Budovatelské nadšení
Jiří Šigut vstoupil hned po válce do Svazu české mládeže, který vznikl na jaře 1945. S nadšením se zapojil do budování nové poválečné země.
„Přihlásil jsem se na brigádu do Dolních Dunajovic na ošetřování vinohradů. Tam jsem byl do srpna a pak přišla nabídka nastoupit do aparátu svazu mládeže. Já jsem byl sice členem svazu, ale ne v KSČ. Do strany jsem vstoupil až v roce 1951, když jsem nastoupil na vojnu. Předtím jsme organizovali velké akce, třeba Mládež vede Brno,“ vysvětluje.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Ve svazu mládeže poznal řadu zajímavých lidí – například režiséra Jaroslava Dietla – a také svou budoucí ženu Marii. „Na schůzi jsem řekl: já si beru Maňku, že bych ji chtěl jako spolupracovnici. Všichni se smáli, a tak jsem si ji nakonec vzal,“ směje se dnes šestadevadesátiletý pamětník.
„Používat vlastní rozum bylo špatné“
O nadšení i iluze přišel právě v srpnu 1968. „Předvolali si mě na revizní komisi ÚV KSČ. Vyloučili mě ze strany, protože jsem podmiňoval plnění usnesení ústředního výboru vlastním rozumem,“ říká.
Na podzim roku 1968 byli z práce propuštěni oba manželé Šigutovi. Marie tehdy pracovala v archivu Československé televize v Brně. Společně pak začali organizovat bytové přednášky a stali se členy brněnského spolku Vesna. Marie byla později i jednou z porevolučních starostek.
Manžele Šigutovy po celý život provázela láska ke knihám. Jejich manželství trvá už více než sedmdesát let. „Je to o toleranci, o tom, že si chceme pomáhat a umíme si vyhovět. Jsem tak rád, že mám svoji ženu,“ uzavírá pamětník.
