Milada (Mimi) Kuttelwascherová po komunistickém převratu v Československu s rodiči dramaticky uprchla do Anglie. Strýc Karel byl letcem RAF, otec Jan během války velel tankové divizi. Matka spoluzaložila v Londýně organizaci Velehrad, která pomáhala emigrantům. Matčiny ostatky nyní Mimi převezla do rodných Velhartic. Hluboko v sobě má zakořeněno, že svoboda není zadarmo.
„Tohle je maminka, to je tatínek v uniformě a tady tank. Všichni jsou krásně oblečení, protože to byla asi první svatba po válce,“ ukazuje Mimi fotografii rodičů na vyzdobeném tanku před kostelem. „Tatínkovi bylo 33 a mamince 18 let. Znali se jenom tři dny a už řekla ano,“ směje se.
Milada, zvaná Mimi, se narodila dva roky po druhé světové válce. Její strýc Karel byl stíhacím pilotem britského královského letectva a otec Jan velel tankové divizi. „Tatínek mě učil, jak se střílí z tanku. Měl dalekohled a ukazoval mi, jak vysoko musím zvednout hlaveň. Jeho bratr mi zase ukazoval, jak se létá se Spitfirem. Seděla jsem mu na klíně a on říkal, že vždycky musíme letět proti slunci, když za sebou vidíme Luftwaffe,“ vzpomíná Mimi na dětství po boku válečných hrdinů.
Rodina uprchla z Československa po únorovém převratu, kdy Janovi hrozilo zatčení. Karel už byl v Británii. Otec tehdy sloužil u Sboru národní bezpečnosti a použil služební auto. „Byl v uniformě a myslím, že na auto dal vlajky. My jsme byli schovaní pod dekou vzadu. Když přijel k hranici, která už byla zavřená, vystoupil a křičel, aby ji otevřeli,“ popisuje Mimi.
Nakonec se dostali do americké zóny – pomohlo i známé jméno Kuttelwascher. Z Británie pro ně přiletěl strýc Karel. Jan měl v anglické bance uloženou část válečného žoldu. „Když jsme utekli, vzal si vkladní knížku, šel do banky a zeptal se, zda tam peníze ještě má. Oni mu to potvrdili a řekli, že i s úroky. Měl tam šest set liber. Za to se koupila půlka domu,“ vzpomíná.
Začátky v cizině ale nebyly jednoduché. „Moji vrstevníci nevěděli, že jsem Češka. Mysleli si, že jsem Němka, a nechtěli, abych byla s nimi,“ říká Mimi. Otec pracoval jako čistič v továrně, později díky válečnému známému začal s manželkou provozovat v Londýně obchod s potravinami pro cizince. „Angličani, nechci říct, že byli líní, ale nebyli zvyklí pracovat tolik. Měli otevřeno od devíti do pěti, a my od osmi do osmi a ještě polovinu neděle. Chodilo hodně lidí a byl to dobrý kšeft,“ vzpomíná.
Dům Velehrad
Tatínek vstával každý den v pět, nakupoval na trhu a pak s maminkou prodával. Postupně otevřeli i druhý obchod. „Peníze byly tak dobré, že rodiče chtěli postavit charitu pro Čechoslováky, kteří utekli před komunismem do Anglie a neměli nic. Dali jsme dohromady peníze spolu s otcem Langem a dalšími a koupili jsme v Londýně veliký rohový dům za 32 nebo 35 tisíc liber. A tam se pak setkávali všichni Češi,“ vypráví Mimi.
Tak vznikl dům Velehrad – zásadní místo pro mnoho československých emigrantů. Po srpnové okupaci v roce 1968 praskal ve švech. Mimi, tehdy už učitelka, přizvala na pomoc britskou ženskou dobrovolnickou organizaci. „Přinesly velké džbány, brambory, maso, mrkev a vařily anglický guláš, který nebyl moc dobrý. Ale my jsme do něj přidávali papriku. Uprchlíci spali na podlaze, na schodech, v garáži, na zahradě,“ vybavuje si Mimi.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Poštovní známky ve vězení
Když jí bylo asi patnáct let, dostala možnost poslat přes Červený kříž balíček pro strýce – kněze vězněného komunistickým režimem. „Dali jsme tam čokoládu, aspirin, holicí strojek, punčochy, čepici, prostě věci, které se mu ve vězení mohly hodit. A já jsem k tomu připsala dopis,“ vzpomíná. Aby balíček ozvláštnila, polepila ho na poště vánočními známkami.
Právě známky se nakonec staly největším pokladem – to jí strýc řekl až po Sametové revoluci ve Velharticích. „Ptal se mě, jak mě napadlo nalepit na krabici známky. Odpověděla jsem, že jsem chtěla, aby měl ve vězení něco hezkého, na co se může dívat,“ říká. Strýc exotické známky vyměňoval s bachaři za cukr, kávu a léky pro spoluvězně.
Mimi prožila v Británii téměř celý život. Provdala se za pilota a hodně cestovala. Letos přijela do rodné země splnit poslední přání své matky a pohřbít ji ve Velharticích. Milada Kuttelwascherová zemřela loni v květnu ve věku 99 let.
Rodinnou historii začala Mimi nedávno sepisovat pro děti a vnoučata. „A najednou o to mají zájem muzea, hrady i lidé v Anglii. Svoboda není zadarmo – to mám stále v sobě. Musíme si vážit toho, že ji máme,“ uzavírá.
