„Rusové napochodovali do Prahy. Češi nemají šanci se ubránit,“ hlásal 21. srpna 1968 britský deník The Times – a ještě tentýž den se před sovětskou ambasádou v Londýně protestovalo. Demonstrace, které se odehrávaly i v následujících letech, organizovali většinou českoslovenští emigranti – zapojili se do nich ale i Britové, kteří také různými způsoby pomáhali běžencům z Československa. Historii demonstrací připomněl ve svém dokumentu „Zapomenuté protesty“ zahraniční zpravodaj ČT v Londýně Bohumil Vostal.
U sovětského velvyslanectví v Londýně, které stálo jen několik desítek metrů od toho československého, se 21. srpna 1968 sešli lidé s transparenty jako „Pryč se stalinismem a ruským imperialismem, sem s demokracií“ nebo „Rudý fašismus“.
„Hodně lidí přišlo, bylo to všude ve zprávách, v televizi,“ vzpomíná Mimi Chanová, dcera tankového velitele Jana Kuttelwaschera (a neteř pilota RAF Karla Kuttelwaschera), který s rodinou utekl z Československa po únoru 1948. V Anglii pak organizovala pomoc československým uprchlíkům.
Londýnský večerník Evening Standard v den vpádu vojsk Varšavské smlouvy oznamoval: „Čeští hrdinové odolávají rudým nájezdníkům“. A kvůli invazi mimořádně zasedala britská vláda i parlament.
„Právě tak v jako v jiných zemích, byla i britská veřejnost hluboce pobouřena invazí do Československa. Emigrantům nebo studentům, kteří byli v létě 1968 ve Velké Británii na brigádách a za poznáním, poskytovala ochotně pomoc,“ vysvětluje historička Milada Polišenská z Anglo-americké vysoké školy.
Premiér Wilson: Křiklavá sovětská agrese
Tehdejší britský premiér Harold Wilson přirovnal invazi k zabrání Sudet v roce 1938. Mluvil o šoku, křiklavé sovětské agresi a ptal se, zda vlády ve Spojeném království i na celém světě mohou dělat víc než jen impotentně protestovat. Všem Čechoslovákům, kterým by hrozilo vypršení britského víza, umožnil na ostrovech zůstat.
Do dějin hudby se 21. srpna 1968 zapsal koncert Sovětského státního orchestru v rámci BBC Proms. Ještě než se v Royal Albert Hall rozezněl Antonín Dvořák, z publika se ozvalo: „Svoboda pro Československo“. Legendárnímu ruskému violoncellistovi Mstislavu Rostropovičovi při koncertu tekly slzy. Řekl pak, že myslel na mrtvé v Praze.
„Byl to strašný moment, když jsme se probudili ono ráno při sovětské invazi do Československa. Opravdu strašné, protože jsem nevěřil tomu, že se to stane,“ přiznává sir John Tusa, někdejší ředitel BBC World Service, jehož rodiče emigrovali na britské ostrovy z Československa po roce 1938.
„Dívala jsem se na zprávy. Pak jsem utíkala za mámou do kuchyně a křičela: 'Mami, mami, Rusové vtrhli do Prahy.' Nevěřila mi, šla proto k televizi a byli jsme šokovaní. Myslím, že se máma rozplakala,“ vzpomíná Milada Guest, rozená Hašek, která se coby jedenáctiletá zúčastnila londýnské demonstrace po smrti Jana Palacha v roce 1969.
Protestující zaplnili Trafalgarské náměstí
Protesty proti srpnové invazi se konaly každý rok až do pádu komunistického režimu. Pořádal je mimo jiné krajanský charitativní spolek Velehrad, který v Londýně založil jezuitský kněz Jan Lang a který také ubytovával uprchlíky. Právě příslušníci exilu přispívali velmi aktivně k šíření informací o pražském jaru a jeho zadupání pásy tanků pěti armád.
Vzpomínkové akce začínaly zpravidla mší v kostele, poté přešli účastníci Hyde Parkem až před československé a sovětské velvyslanectví. Tam následovaly projevy, v nichž mluvčí zdůrazňovali nutnost znovuobnovení lidských práv v Československu.
Například v roce 1970 byla akce zahájena zpěvem písně Ktož jsú boží bojovníci a uzavřel ji Svatováclavský chorál. Zazněla také státní hymna. V roce 1971 byla zase vzpomínková akce zahájena zvukovým záznamem z okupace.
Účast na demonstracích se v průběhu dvaceti let různila. Třeba v roce 1972, pouhé čtyři roky po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, nebyla účast příliš hojná, vzpomínal exilový novinář a další bojovník za svobodné Československo Josef Josten.
„Ta hrstka našich před velvyslanectvím byla trapná a byl jsem nakonec rád, že tam nikdo od novin nepřišel. Byl by mohl leda napsat, že nedostatek zájmu mezi emigrací zbavuje kohokoliv morální povinnosti dělat cokoliv, co není současně v zájmu Západu,“ uvedl.
Naopak jedna z největších vzpomínkových akcí se uskutečnila u příležitosti desátého výročí invaze v roce 1978 na Trafalgarském náměstí. Vydatně ji podpořili emigranti z dalších zemí tehdejšího východního bloku.
V Dolní sněmovně se současně konal oběd, kterého se zúčastnila řada významných představitelů britské vlády, proběhla i výstava „Occupation of Czechoslovakia 1968“ a na londýnské budově krajanského střediska Velehrad došlo k odhalení památníku Jana Palacha.
Účast byla národní povinností
Od konce 70. let byly protesty spojovány také s Chartou 77 a vydávaly se například plakáty či placky s hesly „Czechoslovakia is still occupied“ („Československo je stále okupováno“), „Russian tanks! No, thanks!“ („Ruské tanky! Ne, díky!“) nebo „Remember Czechoslovakia“ („Pamatujte na Československo“).
V té době už se ale Československo z povědomí Britů vytratilo, podotýká britský novinář Edward Lucas, který se na dění v zemích střední a východní Evropy dlouhodobě zaměřuje.
„Pamatuji si, jak obtížné bylo shánět podporu pro Chartu 77 a sbírat peníze pro Václava Havla, aby si mohl koupit textový editor, což byla taková raná verze počítače,“ uvádí s odstupem čtyř dekád. „Na počátku 80. let bylo docela těžké vybrat pro tento účel i jen několik stovek liber. Myslím, že kdyby lidé věděli, jak se jednou stane slavným, nekoupili by mu jen jeden, ale stovky textových editorů.“
Naopak v roce 1988, u příležitosti dvacátého výročí invaze, účast opět vzrostla, tvrdí Antonín Stáně, současný předseda správní rady spolku Velehrad v Londýně. „Byla tam tribuna a z ní hovořili otec Lang nebo Winston Churchill, tedy vnuk starého Winstona Churchilla. Byla tam spousta plakátů, studenti měli spoustu hesel.“
Účast na protestních akcích považovali organizátoři za národní povinnost, jak dokazují i pozvánky rozesílané organizačním výborem. Píše se na nich mimo jiné: „Žádáme Vás, abyste jako Vaši národní a lidskou povinnost, při této příležitosti nejen rozmnožili naše řady, ale přivedli s sebou svoji rodinu, čs. a anglické přátele.“
Protestovali Mladí konzervativci i herečka Jacksonová
Britský tisk o dění v Československu během pražského jara i o srpnové invazi podrobně informoval. „V Praze byl akreditován značný počet britských novinářů, byli zde rovněž odborníci různých oborů, kteří měli hostující pobyty na univerzitách či v ústavech nebo přijeli jako pozorovatelé – především politologové, publicisté a komentátoři či umělci. Ti všichni přenášeli do Velké Británie své poznatky a dojmy,“ uvedla historička Polišenská.
Do protestů se tak zapojovali i Britové, například prostřednictvím Free Czechoslovakia Campaign British Committee (FCCBC), Britského výboru pro svobodné Československo, který sdružoval jedenáct členů britského parlamentu a spolupracovaly s ním i další osobnosti.
Výbor iniciovaný výše zmíněným Josefem Jostenem, který byl vedle Langa jednou z hlavních postav, jež ve Spojeném království pořádaly vzpomínkové akce upozorňující na invazi do Československa, organizoval výstavy, přednášky či právě protestní akce.
Do demonstrací se zapojili také Mladí konzervativci, kteří se například v roce 1978 podíleli na organizaci velkého protestu na Trafalgarském náměstí, a svůj odpor vůči československému režimu dala už o dva roky dříve najevo i britská oscarová herečka Glenda Jacksonová.
V roce 1976 se v Londýně pokusila předat dopis československému ministru zahraničí Bohuslavu Chňoupkovi, a to na protest vůči hrubému zacházení komunistických úřadů s československými autory a herci.
„Glenda byla v 70. letech jednou z největších hvězd, které jsme měli. Měla dva Oscary. Od začátku své herecké kariéry byla také velmi politicky odhodlaná. Nešlo jen o to, co bylo špatně v této zemi, ale snažila se také, aby po celé Evropě i ve světě byla lidská práva chráněná a podporovaná,“ říká Chris Bryant, autor biografie o Jacksonové a labouristický poslanec.
Britové nabízeli své vlastní domy
Po srpnu 1968 začal nový příval československých uprchlíků do Velké Británie, už druhý po poúnorovém exodu. Do konce roku 1969 na ostrovy z okupovaného Československa odešlo na dva tisíce lidí a dalších asi osm set přibylo v následujících letech. Dohromady s předchozími emigračními vlnami žilo v roce 1989 ve Spojeném království sedm až osm tisíc Čechů a Slováků.
Když v listopadu 1968 přiletěli do Británie načerno dva českoslovenští mladíci, nedělník The People se ptal, „do jaké země si tito blázniví mladíci myslí, že přiletěli?“ Poukazoval na to, že Británie měla řadu hospodářských horkých brambor a palčivých sociálních problémů. Zároveň ale zdůraznil, že jde o svobodnou zemi, a titulek článku zněl: „Vítejte“.
Českým běžencům v Londýně mimo jiných organizací pomáhala nadace Ženské královské dobrovolnické služby, která se proslavila už ve válce, a finančně pak britské ministerstvo vnitra.
„Volala jsem do Women's Royal Voluntary Service. Přišly, měly čaj, kafe, brambory, maso. Začaly vařit. Pak jsme neměli peníze, tak jsem se obrátila na ministerstvo vnitra, že potřebujeme pomoct. Přišli dva chlapi. Každý člověk dostal asi dvanáct nebo patnáct liber,“ vzpomíná Mimi Chanová.
Někteří Britové ubytovávali uprchlíky u sebe doma. „V tom roce 1968 byli Angličani úžasní, sám jsem byl hostem po neomezenou dobu u anglického páru, u kterého se vystřídalo možná půl tuctu Čechoslováků, já jsem tam byl asi měsíc,“ říká Antonín Stáně. „Dům jsem měl k dispozici, nechali mě tam a jeli na dovolenou. Moje manželka mi říkala: Copak my bychom byli schopní pustit si někoho do domu a odjet od Švýcarska?“
Do pomoci československým uprchlíkům se zapojila i novinářka Ann Leslieová, později v Británii známá zahraniční reportérka, která také ubytovala několik lidí ve svém domě.
Ve svém novinovém článku z té doby napsala, že nebyla připravená na „ohromnou sílu vděčnosti“ ze strany československých běženců, kteří se jí snažili odvděčit tím, že místo ní zastali veškeré práce v domě. „Měla jsem zakázáno hnout v domě prstem,“ uvedla Leslieová.
Opatrná reakce londýnské diplomacie
Zatímco někteří obyvatelé Spojeného království Čechoslovákům pomáhali a dávali najevo svůj nesouhlas s invazí, britská zahraniční politika reagovala opatrněji, byť premiér Harold Wilson vpád vojsk Varšavské smlouvy okamžitě odsoudil.
„Britská diplomacie měla k pražskému jaru celkem rezervovaný postoj, a to především pro nevyjasněný, stále prosovětsky orientovaný kurz československých reformních komunistů. Na sovětskou invazi reagovalo ministerstvo zahraničí odsuzujícím prohlášením, očekávat více by však bylo ahistorické,“ upozornila historička Polišenská.
K invazi došlo v období tzv. détente, tedy uvolnění vztahů mezi Sovětským svazem a Západem, a navíc za železnou oponou. Invaze byla podepřena Brežněvovou doktrínou, která do koncepce détente zapadala tím, že vymezovala oblast východního bloku jako oblast sovětských zásahů.
„Došlo sice k ochlazení diplomatických vztahů Británie a SSSR, ale britské kruhy zajímalo především, zda se udrží dobře se rozvíjející obchod s Československem, a tak k normalizaci diplomatických styků s normalizujícím se Československem došlo poměrně brzy,“ dodala Polišenská.
I premiér Wilson navíc později své oficiální stanovisko k srpnové invazi změnil. Stalo se tak v souvislosti s případem kazatele Davida Hathawaye, který byl na počátku 70. let uvězněn v Čekoslovensku kvůli pašování biblí a protirežimních letáků. Aby dosáhl jeho propuštění, prohlásil v roce 1973 Wilson, který tehdy vedl labouristy z opozice, že srpnová okupace Československa z roku 1968 je zapomenutá.
