„Obracíme se na vás, sovětské komunisty, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce,“ stojí v dopise ze srpna 1968, který poskytl alibi pro invazi do Československa. List měl zůstat v maximálním utajení, jeho pět signatářů z řad KSČ se k němu nikdy nepřiznalo a i o jeho existenci se roky vedly jen spekulace. Trvalo dlouhých 24 let, než moskevské archivy vydaly originál.
Pražské jaro už několik měsíců ovlivňovalo dění v Československu. Na konci června byla poprvé v poúnorové historii zrušena cenzura a komunistická strana v čele s Alexandrem Dubčekem prosazovala socialismus s lidskou tváří.
Řadu zarytých komunistů ale takový vývoj značně znepokojoval. Obavy měly hlavně sousední komunistické státy. Od května proto začaly probíhat porady takzvané „pětky“, tedy zástupců pěti komunistických stran vyjma Československa. Výsledkem schůzek byl čtyřstránkový dopis adresovaný v červenci ústřednímu výboru KSČ.
„Vývoj událostí ve vaší zemi v nás vyvolává hluboké zneklidnění. Nástup reakce proti vaší straně a základům společenského zřízení v ČSSR, podporovaný imperialismem, podle našeho hlubokého přesvědčení hrozí svést vaši zemi z cesty socialismu, a v důsledku toho ohrožuje zájmy celé socialistické soustavy,“ stálo hned na začátku dopisu, který vznikl po červencovém zasedání ve Varšavě.
Vedení KSČ ovšem za svým postupem stálo a varšavský dopis odmítlo. Na konci července proto následovalo čtyřdenní setkání v Čierné nad Tisou, kde zřejmě dozrála i myšlenka zvacího dopisu. O jeho důležitosti svědčí mimo jiné to, že na východní Slovensko dorazil sám generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) Leonid Brežněv.
V železničních vagonech se údajně pokusil „přivést k rozumu“ Alexandra Dubčeka, jehož strana odmítala obvinění ze sílící kontrarevoluce a nechtěla dát souhlas ani s internacionální pomocí. Co přesně si oba muži ve vagonu tehdy řekli, zůstává zahalené tajemstvím.
Jisté ovšem je, že Brežněv měl už tou dobou o pomoci jasno. „Dali jste nám slib, že budete bojovat. Ze své strany však prohlašujeme, že jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už plně připraveni. Kdyby se náš plán zhatil, bylo by těžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijdeme na pomoc,“ píše se ve stenozáznamu společného zasedání předsednictva ÚV KSČ a politbyra ÚV KSSS z 31. července 1968.
Akceschopnost strany je paralyzována
Sovětský svaz následně obrátil svou pozornost na takzvané „zdravé síly“ v Československu. Ne všichni představitelé KSČ totiž zastávali reformní myšlenky. Patřil mezi ně i kandidát předsednictva ÚV KSČ Antonín Kapek, který už na rokování v Čierné údajně předal sovětské delegaci osobní zvací dopis, ve kterém žádal o intervenci.
„Akceschopnost strany je dnes tak paralyzována, že již nejsme schopni vnitřními silami zabránit dalšímu prohlubování nepříznivého vývoje. Potvrdilo to poslední jednání ústředního výboru k dopisu pěti bratrských stran,“ píše v dopise. „Obracím se proto na Vás, soudruhu Brežněve, s výzvou i prosbou o bratrskou pomoc naší straně, všemu našemu lidu při odražení sil, které nejen že svádějí průběh demokratického ozdravení života celé socialistické společnosti na scestí, ale ve své podstatě vytvářejí vážné nebezpečí pro samotný osud socialismu v ČSSR.“
Jednající strany se v Čierné na ničem neshodly. Dohodla se pouze další porada šesti komunistických stran, která proběhla o pár dní později – 3. srpna v Bratislavě. Připravovaný vojenský vpád socialistické „pětky“ do Československa tak jednání v Čierné jen o něco oddálily, ale neodvrátily.
Vojenský zásah ve jménu záchrany socialismu
Schůzka v Bratislavě měla být zlomová. Právě zde údajně došlo k předání druhého zvacího dopisu, který podepsalo pět předních funkcionářů vedení KSČ – Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak.
Znění dopisu už bylo zřejmě připravené na Brežněvovu objednávku ještě před bratislavskou konferencí. Sovětští komunisté totiž potřebovali pro legitimizaci zásahu v Československu oficiální žádost o pomoc ze strany Prahy. „Sověti by podle mého názoru intervenci nikdy neprovedli, kdyby si nebyli jisti podporou poměrně významných členů vedení KSČ,“ domnívá se historik Oldřich Tůma.
„Že dokument v té době skutečně existoval, je mimo veškerou pochybnost. Brežněv ho 18. srpna na poslední poradě intervenčních států v Moskvě víceméně přečetl,“ dodal Tůma. Generální tajemník ÚV KSSS navíc v Moskvě tvrdil, že věc v Bratislavě projednal přímo s Aloisem Indrou.
Oslovení „Leonide Iljiči“ přišlo Brežněvovi moc osobní
Brežněvovi se ovšem nezamlouval ráz dopisu. Začínal totiž oslovením „Vážený Leonide Iljiči“, což mu přišlo příliš osobní a pro daný účel nevhodné. Úvod proto požadoval nahradit slovy „Stranám a vládám“.
Kolem zvacího dopisu nicméně stále panuje řada otazníků. Podle jedné z verzí došlo k jeho předání v Bratislavě na pánské toaletě. Alespoň to ve svých zápiscích tvrdil první tajemník Komunistické strany Ukrajiny Petr Šelest. Dopis podle něj takto předal zástupcům sovětské delegace sám Biľak. Šelest ho pak měl osobně dát Brežněvovi, který měl prý z listu velikou radost, protože získal chybějící díl do zahájení intervence.
Před schůzkou v Moskvě pak zřejmě vznikla ještě druhá verze zvacího dopisu, která měla být doplněná o další podpisy a podrobný plán převzetí moci v Československu pod vedením „zdravých soudruhů“.
Brežněv totiž v Moskvě prý hovořil o desítce dalších československých funkcionářů, kteří měli zvací dopis podepsat. Indra dokonce údajně sliboval, že před příchodem vojsk bude pod dopisem padesát jmen. Zda druhá verze dopisu skutečně existovala, ale není možné dokázat. Moskevské archivy zatím žádný takový dopis nevydaly.
Signatáři zvacího dopisu navíc jeho existenci střídavě přiznávali a popírali. O jeho předání v Bratislavě psal například Biľak ve svých Pamětech. Pro každý případ byla podle něj připravena písemná žádost o bratrskou pomoc.
„V průběhu bratislavského setkání byla předána sovětským soudruhům žádost, dopis, v němž někteří členové předsednictva ÚV KSČ a vlády požádali sovětské vedení o pomoc. V dopise se uvádělo, že bude-li se situace dále zhoršovat a nebudou-li plněny přijaté závazky, nevidí podepsaní soudruzi jinou možnost než internacionální pomoc spojenců, protože vlastními silami se z toho marasmu nedostaneme,“ uvedl v memoárech, které vyšly v roce 1991.
Když ale 30. srpna 1968 požadovalo předsednictvo Národního shromáždění po každém poslanci čestné prohlášení, že vojska okupantů nepozval, k dopisu se nikdo nepřihlásil. V prosinci 1970 už sice Indra v Moskvě mluvil o žádosti o „bratskou pomoc“ vyvolanou významnými členy ÚV KSČ, parlamentu a vlády, nikdo ze signatářů ale ani v době normalizace nepřiznal, že pod dopisem je jeho jméno.
Odměna signatáře dopisu neminula
Signatáři zvacího dopisu byli nicméně po okupaci za své činy odměněni. Z Biľaka se stal hlavní ideolog normalizace, Kapek se na její podobě významně podílel. Indra se v roce 1971 usadil do čela Federálního shromáždění, Kolder byl v roce 1969 pověřen předsednictvím výboru lidové kontroly a Švestka se vrátil na místo šéfredaktora Rudého práva.
O existenci zvacích dopisů se od počátku sice vedly spekulace, nebylo je ale možné nijak ověřit, ani vyvrátit; dlouhé roky totiž dopisy pečlivě ukrývaly moskevské archivy. Samotní signatáři si jejich výbušnost také velmi dobře uvědomovali a obávali se dokonce obvinění ze zrady.
„Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině,“ stojí na konci dopisu, který předali v Bratislavě Brežněvovi.
Hluboko v moskevských archivech zůstaly dopisy celých čtyřiadvacet let, a třebaže Československo usilovalo o jejich vydání hned po revoluci, muselo si počkat až do roku 1992. Ruský prezident Boris Jelcin tehdy kontaktoval prezidenta Václava Havla a informoval ho o objevu dvou závažných dokumentů z roku 1968. Roky očekávané ověřené kopie dopisů z Archivu politbyra KSSS tak konečně dorazily do Prahy.
Bez dovolení neotvírat
Dokumentace byla na obálce strojopisně označena „dva dopisy z Československa“ a posvěcena vysokým stupněm utajení. Tehdejší generální tajemník KSSS Konstantin Černěnko na obálku dokonce osobně napsal: „Bez dovolení neotvírat“. Bylo zde uvedené ještě slovo „Obraščenije“, které lze podle dokumentu Příběh zvacího dopisu přeložit mimo jiné jako „provolání“ či „výzva“.
Jako první si dopisy prohlédl Václav Havel. „První, co mě zarazilo, bylo, že byly psané na normálním psacím stroji s překlepy. Vypadalo to nesmírně amatérsky,“ vzpomínal v dokumentu Vážený Leonide Iljiči.
Obsah dopisů následně přečetl na tiskové konferenci. Bylo ale nutné ověřit pravost dopisů, což by se z kopií dělalo špatně. Ruská strana proto na žádost Prahy umožnila zkoumání originálu. Zástupci Kriminalistického ústavu ale museli přijet do Moskvy.
„Vytvořili jsme pracovní skupinu a začátkem října 1992 odletěli,“ vzpomínal ve zmiňovaném dokumentu bývalý ředitel Kriminalistického ústavu Praha Jan Hlaváček. V Moskvě ale vše nešlo tak hladce. Generální prokurátor, který měl originální dokument propůjčit, najednou příliš ochotný nebyl a vykrucoval se.
Dvě hodiny na ověření originálů v Moskvě
„Když jsme ráno přijeli na generální prokuraturu a mělo začít zkoumání, tak jsme zjistili, že se najednou přestalo topit, je tam zima a nikde nikdo. Tak jsme čekali. Až asi ve dvě hodiny odpoledne se objevil člověk, který nám dokumenty přinesl. Zároveň nám oznámil, že jejich pracovní doba končí v 16:00 a doufají, že to za dvě hodiny stihneme,“ líčil situaci v Moskvě bývalý fotodokumentarista Kriminalistického ústavu Jaroslav Tichý.
Na dopisech bylo na první pohled patrné, že byly ve vysokém stupni utajení. Podle odborníků o tom svědčilo mimo jiné to, že byly přeložené do formátu A6: „Zřejmě se předávaly z kapsy do kapsy. Oficiální dokumenty jsou úplně jiné,“ poznamenal bývalý písmoznalec Kriminalistického ústavu Jiří Valeška.
Vedle očekávaného zvacího dopisu s pěti podpisy přišel z ruských archivů i osobní dopis Antonína Kapka. Pro historiky to bylo překvapení, protože o jeho existenci nevěděli. Podle Valešky bylo na dopise zvláštní, že byl psaný na papírech vytržených z bloku, opět přeložený na malý formát a navíc psaný sice v češtině, ale na psacím stroji se slovenskou klávesnicí. Potvrzovalo by to tak teorii, že Kapek svůj dopis předal Brežněvovi už na jednání v Čierné nad Tisou.
Závěry zkoumání originálních dokumentů jednoznačně prokázaly, že oba dopisy včetně podpisů jsou pravé. Experti z Československa je také nakonec mohli v Moskvě zkoumat déle než dvě hodiny. „Měli jsme strach, že se rozletí dveře a dopisy nám seberou. Nic takového se ale nakonec nestalo. Když jsme v noci odcházeli, neměli jsme dopisy dokonce komu předat, tak jsme je nechali ležet na stole,“ vzpomínal Tichý.
Biľak podpis popřel: Svoji vlast jsem nezradil
Když se v roce 1992 dopisy objevily, byl jediným žijícím signatářem Vasil Biľak. V následném rozhovoru pro ČST ale svůj podíl kategoricky popřel: „Nikdy jsem takový dokument neviděl a o ničem takovém nevím.“ Dodal, že by ho nepřekvapilo, kdyby šlo o podvrh: „Nebylo by to poprvé v historii. Svoji vlast jsem nezradil, vždy jsem za ni bojoval.“
Vojska Varšavské smlouvy přišla podle Biľaka z vlastního rozhodnutí: „Už dávno před tím, než jsme přišli do Čierné na konferenci. Než byla Varšava, bylo to vše rozhodnuté,“ konstatoval. Tři měsíce po Biľakově smrti vyšly v roce 2014 jeho další paměti (posmrtné vydání si přál sám Biľak). Zde už sice přiznal, že o okupaci věděl týden dopředu, nicméně podpis zvacího dopisu opět popřel.
Přestože historici mluví o počínání Aloise Indry, Drahomíra Koldery, Antonína Kapka, Oldřicha Švestky a Vasila Biľaka jako o vlastizradě, nikoho z nich se nikdy za tento zločin odsoudit nepodařilo.
Většina funkcionářů zemřela před, nebo krátce po revoluci. Kapek spáchal v roce 1990 sebevraždu. Stíhání Biľaka Slovensko v roce 2011 zastavilo. Prokuratura to tehdy odůvodnila slovy, že se nepodařilo najít potřebné svědky.
