Postupné uvolňování komunistické diktatury v 60. letech minulého století vyvrcholilo v roce 1968 pražským jarem. Reformám uvolnilo cestu samo vedení komunistické strany, které přesně před 50 lety schválilo Akční program KSČ. Pokus o „socialismus s lidskou tváří“ však už v srpnu zastavila invaze armád Varšavské smlouvy vedených Sovětským svazem a následná normalizace ukončila jakékoli naděje.
Zaostáváme, samostatnost nahradilo poklonkování. Akční plán KSČ před 50 lety šokoval otevřeností
Závěrečný projev Alexandra Dubčeka na zasedání ÚV KSČ 5. dubna 1968 (zdroj: Archiv ČT)
Za symbolický úvod pražského jara se sice považuje 5. leden 1968, kdy byl do čela KSČ zvolen Alexander Dubček, podstatnější však bylo, že noví představitelé strany začali mluvit o nutnosti změn politiky i ekonomiky a o nápravě „deformací“, které se staly po roce 1948.
Veřejná vystoupení proreformních komunistů vyvolala u občanů větší odezvu, než vedení čekalo. Občanská společnost se po desetiletích probouzela. Představy reformního křídla komunistické strany o „obrodném procesu“ shrnul Akční program KSČ, který ústřední výbor strany schválil 5. dubna 1968.
„Akční program je o uplatňování vedoucí úlohy strany ve státě a ve společnosti, o jejím minulém, současném a budoucím uplatňování. Hned v úvodu se strana přihlašovala k – jak se tehdy říkalo – deformacím socialismu. Bylo to velmi silné, hlasité a velmi neobvyklé přihlášení se k chybám a vlastně i zločinům,“ říká historik Jiří Hoppe z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Dokument o více než třiceti stranách připravovalo od ledna do března na dvě stě lidí. Reagoval na společenský vývoj v 60. letech, na krizi ekonomiky, kritiku stalinismu i na celkové mezinárodní uvolnění. Byl zčásti analýzou a popisem stavu včetně existujících problémů, zároveň ale přicházel s řadou návrhů na změny.
„Hlavním cílem byla reforma politického systému, dosavadní státní socialismus se měl přeměnit v demokratický socialismus, socialismus s lidskou tváří. Mělo se k němu dospět specifickou československou cestou, dost nezávislou na Sovětském svazu,“ vysvětluje historik Hoppe.
Kritika těžkého průmyslu i metod 50. let
Přestože směřování po únoru 1948 hodnotí Akční program veskrze pozitivně, například zdůrazňuje „mimořádné vypětí sil našeho lidu, které přineslo dějinně významné úspěchy“ nebo že „socialistické zřízení pevně a natrvalo zapustilo v naší zemi kořeny“, mnoho skutečností kritizuje. A na tehdejší dobu až nezvykle otevřeně.
Komunisté v dokumentu přiznávají, že se postupem času nahromadilo mnoho problémů. Kritizují například překotné rozšiřování těžkého průmyslu na úkor všech ostatních oborů, které má neúměrné nároky na suroviny, pracovní sílu i investice.
Po dvou desítkách let také poprvé připouštějí, že model centrálně řízené ekonomiky nefunguje a neodpovídá možnostem ani potřebám země. Před ekonomiku se prý kladly nereálné úkoly a pracujícím se dávaly iluzorní sliby.
Dokument kritizuje například překotné rozšiřování těžkého průmyslu na úkor ostatních oborů
„Tato orientace prohlubovala nepříznivou, národním podmínkám neodpovídající strukturu výroby, v níž se nemohla dostatečně uplatnit domácí kvalifikovaná práce, způsobila značné technické zaostávání naší výroby, brzdila rozvoj služeb, vedla k porušení rovnováhy na trhu, zhoršovala mezinárodní postavení naší ekonomiky, zvláště podmínky směny naší národní práce se zahraničím, a nakonec musela vyústit ve stagnaci a v některých případech i ve snižování životní úrovně lidí,“ píše se v dokumentu.
Komunisté si začali uvědomovat, že v lidech sílí nespokojenost. Všímají si také, že mezi lidmi zcela zmizela iniciativa, odbornost a samostatnost, místo toho je nahradila poslušnost a poklonkování. Lhostejnost ke všemu společnému dávají do souvislosti mimo jiné i s likvidací drobného podnikání a radí, aby bylo znovu umožněno.
V některých částech je dokument až překvapivě otevřený: „Po řadu let pomalý růst mezd, stagnace životní úrovně a zvláště stále se prohlubující zaostávání vůči vyspělým průmyslovým zemím v oblasti infrastruktury, katastrofální stav bytového fondu a nedostatečná bytová výstavba, havarijní stav dopravního systému, špatná kvalita zboží a služeb, nekulturnost životního prostředí a vůbec celkové podmínky…“
Spíše mezi řádky pak program odmítá i násilí, které bylo nejsilněji spojeno především s počátkem 50. let. V roce 1968 už podle komunistů „není nutný zostřený třídní boj“ a přetrvávání některých metod z poúnorových let podle nich vyvolává ve společnosti napětí.
Odklon od socialismu se nechystal
Akční program z dubna 1968 však rozhodně nebyl odklonem od socialismu ani od vedoucí úlohy KSČ, která byla zakotvena i v ústavě. Dokument však neurčitě uvádí, že strana musí dělat takovou politiku, aby si vedoucí úlohu „plně zasloužila“.
Důkazem, že KSČ ukázala svou schopnost řídit společnost, je podle ní právě demokratizační proces, který strana rozvinula z vlastní iniciativy. Komunisté v dokumentu také tvrdili, že se opírají o „dobrovolnou podporu lidu“ a že společnosti nevládnou, ale že „nejoddaněji slouží jejímu svobodnému, pokrokovému socialistickému rozvoji“.
Závěrečný projev Alexandra Dubčeka na zasedání ÚV KSČ 5. dubna 1968 (zdroj: Archiv ČT)
Důkazem, že změna ideologického směru se od programu rozhodně čekat nedá, bylo například i ujištění, že „KSČ považuje politické vedení marxisticko-leninské koncepce vývoje socialismu za podmínku správného vývoje naší socialistické společnosti.“ Stejně tak konstatuje, že se strana chce i nadále „opírat o dělnickou třídu“.
Podle představ reformistů se měla ještě během roku obnovit svoboda shromažďování a spolčování. Tedy povolit vznik dobrovolných organizací, spolků a zájmových sdružení. To se však netýkalo třeba politických stran, dominanci si měla i nadále podržet KSČ spolu s jí ovládanou Národní frontou.
Konec cenzury i obnova svobody projevu
Program počítal také s tím, že je nutné v tiskovém zákoně „přesněji vymezit“ pravidla pro zákaz šíření určitých informací. Další formulace ale naznačovaly, že cenzura by se měla výrazně omezit.
„Je nutno překonat opožďování, zkreslování a neúplnost informací, odstranit neodůvodněné utajování politických a hospodářských skutečností,“ píše se v programu. Lidé na vedoucích pozicích měli mít povinnost pořádat tiskové konference a vystupovat v médiích. Počítalo se dokonce i s dovozem a prodejem zahraničního tisku.
„Pracujícím lidem, kterým už nediktuje třída vykořisťovatelů, nelze libovolným výkladem mocensky předpisovat, o čem smějí a o čem nesmějí být informováni, které své názory mohou a které nemohou veřejně vyslovit, kde se veřejné mínění může uplatnit a kde ne,“ znělo zdůvodnění faktického zrušení cenzury.
Strana si sice uvědomuje, že proces se „mohou pokusit zneužít ideologičtí odpůrci socialismu,“ ale věří, že tomu lze čelit právě otevřeností. Komunisté se domnívali, že když budou mít lidé pravdivé a úplné informace, budou na jejich straně. „Věříme, že v takovém boji všechny složky naší společnosti přispějí aktivně k vítězství pravdy, která je na straně socialismu,“ mysleli si autoři.
Historie.cs: Dva dokumenty, které pohnuly rokem 1968. Od Akčního programu KSČ ke Dvěma tisícům slov (zdroj: ČT24)
Další nové zákony měly zaručit svobodu projevu i menšinových zájmů a názorů. Zaručena měla být také ústavní svoboda pohybu, především výjezd občanů do zahraničí. „Jde hlavně o to, aby občan měl právní nárok i na dlouhodobější nebo trvalý pobyt v cizině a aby lidé nebyli bezdůvodně stavěni do postavení emigrantů,“ uváděli.
Podpora svobody slova nebyla u reformních komunistů nutně jejich přesvědčením, ale i politickým kalkulem. V novinářích viděli důležité tvůrce politického tlaku a tudíž svého spojence. Dubček potřeboval novináře, aby mu pomohli získat veřejnost pro jeho záměry, což se mu povedlo.
Cenzura fakticky přestala fungovat už v únoru, kdy komunisté zakázali využívat „administrativně byrokratických metod při umlčování kritiky“ a začali uvažovat o přechodu od předběžné cenzury k následné, což bylo v březnu schváleno. Novináři už ji ale nerespektovali a někteří i přímo kritizovali. V červnu pak vláda zrušila cenzorní úřad a s ní i seznamy zakázané literatury, následně parlament postavil cenzuru mimo zákon.
Dokument sliboval také rehabilitaci lidí, kteří byli oběťmi represí v minulých dvou desetiletích. Mělo skončit pronásledování a ponižování osob i jejich rodin. Naznačuje ale, že to nebude znamenat například vracení zabaveného majetku. Koncem června pak byl přijat zákon o soudních rehabilitacích.
Federace jako řešení česko-slovenských sporů
Obsáhle se program věnuje také vztahům mezi Čechy a Slováky, o nichž mluví jako o dvou rovnoprávných národech a odsuzuje dosavadní potlačování suverenity. Slovensko sice mělo na rozdíl od Česka své národní orgány, roli českých ale zastávaly úřady centrální a ty byly slovenským nadřazené. Role slovenských institucí ve společném státě tak byla zcela okrajová.
Navržené federativní uspořádání později parlament skutečně schválil a 1. ledna 1969 se z Československa stala federace. Vznikly Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika, každá se svou národní radou. Ustavena byla federální vláda i dvě vlády republikové a Federální shromáždění, později i republikové nejvyšší soudy. Čeština a slovenština byly prohlášeny za rovnoprávné.
Dne 27. října 1968 Národní shromáždění schválilo zákon o československé federaci
Během následné normalizace ale byla vzápětí federalizace a slovenská autonomie znovu omezena. I tak šlo o jedinou větší změnu z období pražského jara, která zadušení reformního úsilí alespoň v okleštěné podobě přežila.
Reformy narazily v Moskvě
Změny v Československu totiž brzy narazily na odpor tehdejšího Sovětského svazu, který socialistické státy měl v podstatě jako jakási podřízená autonomní území. Českoslovenští politici museli už v květnu v Moskvě vysvětlovat svoji politiku, sovětští činovníci je upozorňovali na „pokračující rozkladnou činnost pravicových sil v KSČ a na narůstající kontrarevoluční tendence“.
Dubček pro reformní představy nezískal žádné spojence. „Nejdříve to zkoušel v Polsku a Maďarsku, nakonec uspěl částečně jen v Rumunsku a Jugoslávii. Ale na vrcholu léta se ukázalo, že Československo stojí v těchto reformních plánech a přemýšlení o novém modelu socialismu vlastně úplně samo,“ vysvětluje historik Jiří Hoppe z Ústavu pro soudobé dějiny.
Moskva zaktivizovala představitele komunistických stran v dalších svých evropských satelitech (Polsko, NDR, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko). Ti se v červenci sešli ve Varšavě (bez účasti československých zástupců) a v tzv. varšavském dopisu vyjádřili znepokojení nad růstem údajné kontrarevoluční aktivity v Československu. Dopis obsahoval i ultimativní požadavky a tvrzení, že „to už není jen vaše věc“. Od postoje těchto zemí se distancoval rumunský vůdce Nicolae Ceausescu.
Historie.cs: Osmašedesátý - Bylo pražské jaro soubojem dvou skupin komunistů o moc, nebo občanskou snahou o polidštění totalitního režimu? (zdroj: ČT24)
Čeští komunisté dopis odmítli. Následovala jednání Dubčeka se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem a řada dalších schůzek. Sovětská strana apelovala na vedení KSČ, aby si uvědomilo „internacionální odpovědnost za osud socialismu v zemi a rozhodně čelilo vzrůstajícímu kontrarevolučnímu nebezpečí“.
Dubček odmítl Sovětským svazem požadované personální změny ve vedení KSČ a státu. Na schůzce představitelů států Varšavské smlouvy v Bratislavě 3. srpna pak zástupce konzervativních čs. komunistů Vasil Biľak předal Brežněvovi tzv. zvací dopis, který měl zdůvodnit vojenskou intervenci.
Vpád vojsk Sovětského svazu a Polska, NDR, Maďarska a Bulharska v noci z 20. na 21. srpna pak ukončil veškeré reformní snahy v Československu. K moci vrátil konzervativní představitele KSČ, kteří byli zcela poslušní Moskvě. Zemi čekalo dalších dvacet let komunistické diktatury a tzv. normalizace, komunistickou stranu personální čistky. Mnoho lidí se rozhodlo pro emigraci, množství dalších čekaly perzekuce. Samotný Akční program z dubna 1968 prohlásili komunisté v roce 1970 za „nesprávný a neplatný“.