Přesně před padesáti lety začala jednání v Čierné nad Tisou. Sověti v čele s Leonidem Brežněvem se tam pokusili československé komunisty donutit, aby zvrátili reformní proces. Podle historiků to bylo poslední varování před vojenskou intervencí. Armády varšavské smlouvy obsadily Československo o tři týdny později.
Poslední varování. Čierna nad Tisou se před 50 lety stala diplomatickým centrem Východu
Události: 50 let od jednání v Čierné nad Tisou (zdroj: ČT24)
Koncem července a v prvních dnech srpna se jméno Čierna nad Tisou začalo skloňovat ve všech světových jazycích. Před padesáti lety 29. července 1968 tam přibyly dva ostře sledované vlaky.
Jeden patřil československé delegaci, kterou občané vyprovázeli vzkazem: „Jsme s vámi, buďte s námi.“ Ve druhém vlaku cestoval Leonid Brežněv a jeho delegace. Přijel s jasným požadavkem, chtěl zastavit pražské jaro, které považoval za kontrarevoluci. Žádal obnovit cenzuru, obměnit vedení KSČ nebo rozpustit nekomunistické spolky.
Sovětští představitelé na schůzce mimo jiné prohlásili, že SSSR ztratil za druhé světové války při osvobozování Československa 20 milionů životů, a tudíž zemi nevydá ani Severoatlantické alianci, ani československým pravicovým silám.
Českoslovenští zástupci, v čele s prvním tajemníkem ústředního výboru KSČ Alexandrem Dubčekem, reformy ve své zemi hájili s tím, že demokratizační proces neznamená ústup ze socialistické cesty. „Československá delegace doufala, že se jí podaří s představiteli Sovětského svazu uhrát nějaký kompromis, který zmírní napětí,“ popisuje naděje politiků historik slovenského Ústavu paměti národa Peter Jašek.
Delegace se sešly v dnes už chátrající budově naproti nádraží. Ta tehdy sloužila jako kino a kulturní dům železničářů. Přímo na stanici pracovala tehdy dvacetiletá Klára Némethová. Vzpomíná, jak sovětský vlak vždy na noc odjížděl za hranice do Užhorodu. „Každý den jsme povinně museli jít vítat, potom do práce. Ale nic se nedělalo, jen se sedělo a čekali jsme, co bude,“ vykládá pamětnice a bývalá primátorka Čierné nad Tisou.
Schůzka plánovaná na jeden den se totiž protáhla. Politici se nedokázali dohodnout. A tak to zkoušeli v užším kruhu přímo ve vagonech na peronu. V takovém prostředí se uskutečnila i soukromá debata mezi Dubčekem a Brežněvem. O čem přesně v sovětském vlaku mluvili, se dodnes neví.
Podle některých zdrojů zástupci KSČ v Čierné nad Tisou podlehli nátlaku a slíbili mimo jiné, že doma znovu zavedou cenzuru, zakážou Klub angažovaných nestraníků i sdružení bývalých politických vězňů K231 a odvolají některé funkcionáře, včetně odbojného člena předsednictva Františka Kriegla.
Po návratu z Čierné hovořil Dubček v projevu k národu o potěšitelných výsledcích rokování. „Představitelé Sovětského svazu tu Čiernou nad Tisou brali, že ano, tuhle šanci jsme jim ještě dali a mají možnost udělat to, o čem jsme se v Čierné bavili a co oni považovali za kvazi dohodu,“ říká Jašek.
Dubček po letech v pamětech přiznal, že jediným výstupem ze schůzky byla dohoda o následném setkání šesti států Varšavské smlouvy: „Žádná jiná dohoda se v Čierné nedosáhla ani nepodepsala,“ napsal.
Čierna nevyšla, Bratislava pak podepřela vojenské řešení
Šest zemí Varšavské smlouvy (Bulharsko, Maďarsko, Polsko, NDR, Československo a SSSR) se sešlo již 3. srpna v Bratislavě, kde bylo na závěr podepsáno společné prohlášení, jež obsahovalo i dvě klíčové věty.
První z nich, později využívaná Moskvou jako ospravedlnění srpnové invaze, označovala „ochranu a upevnění socialistických vymožeností“ za „společnou povinnost všech socialistických zemí“. Československé zástupce uklidnila formulace, že spolupráce se bude odehrávat na principech „suverenity a národní nezávislosti a územní nedotknutelnosti“.
Teprve v roce 1992 vydaly ruské archivy další dokument, který má spojitost s bratislavskou schůzkou. Takzvaný zvací dopis, v němž představitelé konzervativního křídla KSČ žádali o pomoc „všemi prostředky“ proti nebezpečí kontrarevoluce, podle svědků ho předal v Bratislavě nejvyššímu sovětskému představiteli Leonidu Brežněvovi Vasil Biľak, šéf slovenských komunistů a člen předsednictva ÚV KSČ.
K oběma jednáním v Čierné nad Tisou a v Bratislavě upíraly zraky miliony lidí v celém Československu a s obavami očekávaly výsledek. Nikoli však s rukama založenýma v klíně. Lidé v té době adresovali vedení KSČ tisíce dopisů a telegramů vyjadřujících podporu.
Ve stejné době se v Československu zrodila i živelná masová akce „Fond republiky“, do něhož na obnovu hospodářství přispívaly podniky i jednotlivci. Jen za dva týdny se ve fondu shromáždilo na 160 milionů korun a přes 40 kilogramů zlata.
Reformnímu procesu vyjadřovaly otevřeně podporu i některé socialistické země, konkrétně Rumunsko a Jugoslávie. Ze západních komunistických stran odsuzovaly v červenci 1968 vývoj v Československu jen západoněmecká a řecká. Francouzská komunistická strana dokonce navrhla svolat mezinárodní poradu komunistických stran a zprostředkovat tak řešení sporů mezi Prahou a Moskvou.
To ale obě znesvářené strany odmítly. O necelé tři týdny později dali Sověti rozkaz k okupaci Československa.