František Kriegel sice pomáhal vybudovat komunistický režim v Československu a v období února 1948 stál dokonce v čele lidových milicí. Do dějin se ale také zapsal jako ten, který jako jediný nepodepsal potupný brežněvovský diktát v srpnu 1968. Patřil i mezi čtyři statečné poslance, kteří odmítli souhlasit se sovětskou okupací. Naopak jako jeden z prvních připojil svůj podpis pod Chartu 77. Dodneška nese Krieglovo jméno cena, kterou každoročně uděluje Nadace Charty 77 za statečnost v oblasti lidských práv.
František Kriegel ukázal, že i všemocným Sovětům se lze postavit. S okupací nesouhlasil hned dvakrát
František Kriegel se narodil přesně před 110 lety v polském městě Stanislawów. V Praze vystudoval medicínu a ve 30. letech se zúčastnil jako lékař španělské občanské války. Po porážce španělských republikánů přešel v únoru 1939 do Francie a prostřednictvím norského Červeného kříže se pak s dalšími lékaři dostal až na čínsko-japonskou frontu.
Svou devítiletou anabázi vojenského lékaře zakončil v Barmě jako smluvní lékař americké armády. Do Prahy se vrátil po skončení bojů na podzim roku 1945.
Doma se začal angažovat v KSČ, po roce 1945 byl členem pražské organizace a podílel se i na komunistickém převratu. V období únorového převratu v roce 1948 byl zástupcem velitele hlavního štábu Lidových milicí.
V letech 1949 až 1952 navíc působil jako náměstek ministra zdravotnictví Plojhara. Pod Kriegelovým vedením se uskutečňoval proces zestátňování a sjednocování zdravotnictví podle sovětského vzoru. Právě jeho činnost na přelomu 40. a 50. let je Krieglovi vyčítána dodnes. V 50. letech ale přicházejí stranické čistky a boj proti sionismu, Kriegel je funkce zbaven a poté pracoval jako lékař v Tatře Smíchov.
Zpátky do politiky se vrací až během postupného uvolňování v 60. letech. V roce 1964 byl zvolen poslancem Národního shromáždění a v roce 1968 patřil na pár měsíců i mezi nejužší politickou špičku, když byl členem předsednictva ÚV KSČ.
Pražské jaro a Akční program KSČ nadělaly vrásky v Moskvě
Pražské jaro totiž znamenalo především změny uvnitř vládnoucí komunistické strany. V lednu oddělilo vedení KSČ funkci prvního tajemníka a prezidenta republiky. Nejmocnějším mužem ve straně se stává Alexander Dubček, prezident Novotný navíc o pár měsíců později končí po 11 letech ve funkci a nahrazuje ho generál Ludvík Svoboda.
V dubnu schválilo vedení KSČ takzvaný Akční program, který reagoval na kritiku stalinismu i celkové mezinárodní uvolnění, ale i na ekonomickou krizi v tehdejším Československu. V čele vlády stanul reformní komunista Oldřich Černík a reformní komunisté se dostali i do čela Národního shromáždění a Národní rady – té předsedal právě František Kriegel.
Jenže uvolňování politických a kulturních poměrů ve svém satelitu nesl velice nelibě Sovětský svaz. V květnu si pozval Brežněv československé vedení do Moskvy na kobereček a tam je sovětští činovníci upozorňovali na „pokračující rozkladnou činnost pravicových sil v KSČ a na narůstající kontrarevoluční tendence“.
Alexander Dubček gratuluje Františku Krieglovi ke zvolení do ÚV KSČ
A tlak na Československo z východního bloku neustával ani v dalších měsících. Tzv. varšavský dopis z července 1968 obsahoval i ultimativní požadavky a tvrzení, že „to už není jen vaše věc“. Jenže československé vedení schválilo k dopisu odmítavé stanovisko. Sovětská strana pak apelovala na vedení KSČ, aby si uvědomilo „internacionální odpovědnost za osud socialismu v zemi a rozhodně čelilo vzrůstajícímu kontrarevolučnímu nebezpečí“.
Jenže Dubček odmítl personální změny ve vedení KSČ i státu, které požadovala Moskva. Na schůzce představitelů států Varšavské smlouvy v Bratislavě 3. srpna pak zástupce konzervativních čs. komunistů Vasil Biľak předal Brežněvovi takzvaný zvací dopis, který měl zdůvodnit vojenskou intervenci.
Brutální vpád vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Polska, NDR, Maďarska a Bulharska) v noci z 20. na 21. srpna pak ukončil veškeré reformní snahy v Československu.
Kriegel byl internován hned první noc okupace, mohl skončit za Uralem
Hned v noci bylo také několik vedoucích čelních představitelů státu odvezeno do SSSR. Vedle Dubčeka nebo Černíka to byl i právě František Kriegel. Okupantům se ale nepodařilo získat podporu prezidenta Ludvíka Svobody a instalovat do čela Československa v rozporu s ústavou kolaborantskou tzv. dělnicko-rolnickou vládu, která by zajistila politickou legitimitu okupace.
Prezident Svoboda pak souhlasil s jednáním v Kremlu, aby se pokusil vyjednat návrat internovaných politiků. Tato jednání se však odehrávala pod diktátem Sovětů a výsledný přijatý protokol byl v podstatě kapitulací Československa.
GALERIE
Kriegel
Původní představa sice byla taková, že společné memorandum vypracuje česká strana, již záhy se ale Sověti rozhodli, že ho sepíší sami. Pozdě večer 25. srpna se mezi československými politiky začalo diskutovat, zda sovětský návrh protokolu podepsat, či odmítnout. Váhali zejména příslušníci reformního proudu, podle svědectví na ně emotivně apeloval i prezident Svoboda, aby protokol podepsali.
Tlak na československé představitele v Kremlu byl enormní. Delegátům například naznačovali, aby Kriegla nechali v Moskvě, s tím, že se o něj postarají. Myšleno tak, že si ho odvezou někam za Ural.
Nátlak nakonec slavil úspěch a svůj podpis připojilo 19 vrcholných politiků Československa. Jedinou výjimkou byl předseda Národní fronty František Kriegel. Sověti ho drželi v izolaci a nepomohlo ani naléhání jeho krajanů. Protokol odmítl podepsat se slovy: „Co se mnou mohou udělat? Pošlou mě na Sibiř, nebo mě dají zastřelit. S tím já počítám a kvůli tomu to nepodepíšu.“
Kriegel: Nepodepsal jsem, protože protokol všestranně svazoval ruce naší republice
Moskevský protokol znamenal faktický konec pražského jara. V textu se již objevuje termín „normalizace“ poměrů v zemi, včetně zastavení činnosti „antisocialistických“ organizací (např. sociální demokracie) či provedení „nutných kádrových opatření ve vedení tisku, rozhlasu a televize“. Koncem srpna schválil protokol Ústřední výbor KSČ.
Pobyt sovětských vojsk v Československu pak byl legalizován smlouvou z 16. října 1968. O dva dny později dokument schválilo Národní shromáždění, když pro smlouvu hlasovalo 228 poslanců, deset se zdrželo hlasování a našli se i čtyři, kteří zvedli ruku proti: František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková a znovu František Kriegel.
Odmítl jsem podepsat tzv. moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země.
Podle této smlouvy zůstala „část sovětských vojsk dočasně na československém území za účelem zajištění bezpečnosti zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil“. Jenomže moskevský protokol neobsahoval datum odchodu sovětských vojsk a „dočasný pobyt“ se nakonec protáhl až do 90. let minulého století.
StB Kriegla sledovala až do jeho smrti
František Kriegel sice nebyl ani zastřelen, ani poslán na Sibiř, za svůj „nepodpis“ byl ale v roce 1969 vyloučen z ústředního výboru a následně i z komunistické strany. Ten samý rok také přišel o poslanecké křeslo.
V 70. letech se pak angažoval v disentu a jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, která požadovala mimo jiné dodržování lidských práv v Československu. Státní bezpečnost už ho bude sledovat až do jeho smrti. Když pak František Kriegel uprostřed tuhé normalizace 3. prosince 1979 zemřel, zakázal komunistický režim veřejný pohřeb.
Jeho jméno ale nezůstalo zapomenuto. V roce 1987 uctila jeho památku Nadace Charty 77, když ve Stockholmu zřídila Cenu Františka Kriegla. Ta se uděluje každoročně za příkladnou statečnost v úsilí o dodržování lidských práv, občanských svobod a politické tolerance.
V roce 2015 pak František Kriegel obdržel in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
