Ludvík Svoboda. Hrdina z východní fronty, jehož o prezidentský post připravila až ústavní klička

Na jaře roku 1968 vyvrcholila výměna na čelných politických místech v Československu. Už od ledna stál v čele ÚV KSČ Alexander Dubček, který nahradil prezidenta Antonína Novotného. Zatímco prvně jmenovaný představoval novou krev a tzv. socialismus s lidskou tváří, Novotný platil za tvář konzervativního proudu. Jeho dny se ale pomalu chýlily ke konci i na Pražském hradě. Po tlaku straníků 22. března abdikoval a přesně před 50 lety ho v čele státu vystřídal generál Ludvík Svoboda.

Ve volbě prezidenta ČSSR v roce 1968 uspěl armádní generál Ludvík Svoboda 

Zdroj: ČTK

Svoboda měl být jako bývalý válečný hrdina z východní fronty autoritou, která zaštítí obrodný proces vrcholícího pražského jara. Nakonec ale z Pražského hradu jen odevzdaně přihlížel nástupu normalizační éry v Československu.

Na rozdíl od svých komunistických předchůdců na Pražském hradě nebyl Svoboda typickým kariérním straníkem. Byl ale válečným hrdinou – je spojen s takřka všemi slavnými bitvami československých legionářů i vojáků na východní frontě první i druhé světové války (Bachmač, Zborov, Sokolovo, Kyjev, Dukelský průsmyk).

Proti Mnichovu a kapitulaci 

Svoboda se narodil v roce 1895 do zemědělské rodiny na Vysočině a i on sám chtěl být agronomem. Atentát na rakouského následníka trůnu a povolávací rozkaz do bojů první světové války ale zásadně ovlivnily jeho život. O rok později zběhl do československých legií, které právě vznikaly. Prošel bitvami u Zborova a Bachmače, zúčastnil se bojů o sibiřskou magistrálu a s legiemi se do Československa vrátil až v roce 1920.

Pak se sice chvíli staral o rodinný statek, po další mobilizaci v roce 1921 už ale v armádě zůstal. Krátce působil v Kroměříži, kde si našel manželku Irenu a dalších osm let sloužil na Podkarpatské Rusi – v mnohonárodnostním východním cípu mladé republiky se dokonce naučil maďarsky, aby se se svými vojáky dorozuměl. Ve 30. letech mimo jiné přednášel na vojenské akademii v Hranicích.

Odstraňování hraničního sloupu mezi ČSR a Německem v době Mnichovské dohody
Zdroj: ČTK

Do Buzuluku, z Buzuluku

Když v roce 1938 podepsaly evropské velmoci mnichovskou dohodu, která ve prospěch nacistického Německa okleštila republiku, stavěl se Svoboda proti kapitulaci a demobilizaci, která vydala Sudety bez boje. Proto zběhl do Polska, kde se v očekávání evropského válečného konfliktu již rodila československá jednotka.

Po zajetí Rudou armádou, jež na základě tajného dodatku paktu Molotov-Ribbentrop v počátku světové války okupovala východní část Polska, požádal Svoboda v Sovětském svazu o azyl a chtěl se podílet na vzniku tamní československé jednotky. Místo toho byl ale obviněn ze špionáže, a dokonce mu hrozila i poprava. Nakonec jeho soudce údajně přesvědčila přímluva až přímo z Kremlu.

Ludvík Svoboda nakonec opravdu začal organizovat 1. československý samostatný prapor, který byl založen v roce 1942 ve městě Buzuluk. Jednotku tvořila asi tisícovka mužů i žen, což představovalo vojenské novum své doby.

Její jádro tvořili vojáci a dobrovolníci z čs. legionu v Polsku, které prve stejně jako Svobodu stihlo zajetí a internace v Sovětském svazu. Významné zastoupení zde ale měli i Židé, kteří po útěku z ČSR skončili v sovětských lágrech, stejně jako uprchlíci z Podkarpatské Rusi.

 Právě tato jednotka se pak v roce 1943 zapojila do bitvy o Sokolovo, což bylo vůbec první bojové nasazení československé armády na východní frontě. Svobodova jednotka v bojích s nacisty obstála, ačkoliv nakonec musela ustoupit a hrozilo jí obklíčení. S notnou dávkou štěstí se jim nakonec podařilo vyváznout.

O pár měsíců později se zúčastnili i bojů o Kyjev a následně také krvavé karpatsko-dukelské operace, během které se dukelským průsmykem podařilo rudoarmějcům vstoupit na československé území – a začít ho od východu osvobozovat.

Na obraně do roku '50 

Ludvík Svoboda si jako velitel na východě udělal velké renomé, i proto se stal v roce 1945 jako nestraník ministrem obrany v košické vládě. Vládní post přebírá po Janu Masarykovi. Během únorového převratu v roce 1948 podpořil komunistickou stranu, když se nepřipojil k demisím demokratických ministrů, a závěrem roku se stal i členem KSČ.

Z postu ministra obrany přihlížel i justiční vraždě svého spolubojovníka z východní fronty – generála Heliodora Píky. Jeho smrt byla podle historiků první takovou vraždou po komunistickém převratu, mezi Svobodou a Píkou navíc existovala i osobní vazba, protože v Plzni zavražděný generál působil jako emisar londýnské vlády na východních bojištích. 

Komunistické hledání nepřítele ovšem nezůstalo jen u generality se zkušeností se Západem, a když zacílilo do vlastních řad, brzy dostihlo i Ludvíka Svobodu. V roce 1950 přišel o post ministra obrany, kde ho vystřídal ambiciózní Alexej Čepička, zeť prezidenta Klementa Gottwalda. A o rok později proti Svobodovi padlo obvinění, že se pokusil zneužít armádu proti poúnorové vládě.

V listopadu 1952 byl dokonce zatčen, po intervenci z vysokých sovětských míst se dočkal propuštění, ne už politické rehabilitace. Z veřejného života se stáhl a odešel na rodnou Vysočinu, kde pracoval v JZD. 

V těchto turbulentních letech ovšem současně došlo k výměně na nejvyšších postech jak v Československu, ale hlavně v Sovětském svazu. Krátce po sobě umírají Klement Gottwald i Josif Vissarionovič Stalin – jeho kult se pak začíná hroutit zásluhou nového sovětského vůdce Nikity Chruščova.

Nikita Chruščov s Antonínem Novotným v Praze
Zdroj: ČTK

A právě Chruščov sehrál v životě Ludvíka Svobody významnou roli; Když totiž v roce 1957 zavítal na návštěvu do Československa, zatoužil po setkání s tímto hrdinou z východní fronty. To pomohlo Svobodovi k návratu zpět z Vysočiny. Po návštěvě Chruščova krátce učil na Vojenské akademii a po odchodu do penze v roce 1958 se podílel na práci Vojenského historického archivu.

Během neklidných 60. let setrvával Svoboda v pozadí; celou dobu byl sice poslancem Národního shromáždění a deset let i členem předsednictva Národního shromáždění, věnoval se ale sepisování pamětí, působil ve vedení Svazu protifašistických bojovníků a bojoval za rehabilitaci neprávem perzekvovaných vojáků.

Pražské tání 

Nejmocnějším mužem v Československu byl tehdy Antonín Novotný, který stál v čele Ústředního výboru KSČ a zároveň držel i nejvyšší ústavní funkci. Jako první z rudých státníků také vyměnil oslovení „pane prezidente“ za „soudruhu prezidente“. Navzdory jeho konzervativismu ale právě pod vládou Novotného docházelo v zemi k uvolňování politické i společenské atmosféry.

V červnu 1967 na sjezdu Československého svazu mládeže a zejména pak na sjezdu Svazu československých spisovatelů zazněly hlasy požadující pluralitu názorů a kritizující politiku vládnoucí KSČ. Důkazem stupňující se nervozity vládnoucího režimu byly také strahovské události v říjnu 1967, kdy proti studentům protestujícím proti výpadkům elektřiny na vysokoškolských kolejích na pražském Strahově tvrdě zasáhla policie. 

Na změnu atmosféry ve společnosti se komunisté snažili zareagovat a výsledkem bylo odvolání Novotného z funkce prvního tajemníka – na jeho místo byl v lednu 1968 zvolen slovenský politik Alexander Dubček. Šestačtyřicetiletý Dubček dokázal spojit názorové proudy ve straně, získal spontánní podporu veřejnosti a stal se symbolem celého obrodného procesu.

Video Historie.cs - Ludvík Svoboda - Generál v obklíčení
video

Historie.cs: Ludvík Svoboda - Generál v obklíčení

Historie.cs: Ludvík Svoboda - Generál v obklíčení

Archiv ČT24: Ludvík Svoboda zvolen prezidentem dvakrát (1968, 1973)

Rok 1968. A jediná „opravdová“ volba

Dva měsíce po opuštění stranického vedení rezignoval Novotný i na úřad prezidenta a právě v tu chvíli se vrací na scénu tehdy už dvaasedmdesátiletý Ludvík Svoboda, kterému se otevřely brány Pražského hradu.

Jak přitom připomněl moderátor ČT Jakub Železný, nešlo jen tak o nějakou volbu. Rezignace Antonína Novotného totiž postavila komunistickou stranu do zcela nové situace, kterou od převzetí moci dosud neznali: Prezident nezemřel, ale podal demisi. Dokonce se tehdy objevovaly úvahy, že by se o Hrad mohlo ucházet více kandidátů, tato možnost byla i na jinak revoluční rok 1968 přílišná.

Věrchuška nakonec vygenerovala jediného uchazeče – Ludvíka Svobodu, kterého Dubčekovi navrhoval Svaz protifašistických bojovníků. A třebaže neměl protikandidáta, v dějinách totalitního Československa šlo o volbu zajímavou. Poprvé v době socialismu se totiž hlasovalo tajně, přičemž šest poslanců se zdrželo a jeden odevzdal neplatný hlas.

„Právě to dělá z této volby první a poslední skutečnou prezidentskou volbu v dobách existence komunistického režimu. Ty další byly (stejně jako všechny předchozí) opět jednomyslné,“ dodával Jakub Železný ve svých předvolebních postřezích pro ČT24. Do nejvyšší ústavní funkce byl Svoboda zvolen přesně před půlstoletím - 30. března 1968. 

Ve prospěch podvolení

Stále uvolněnější atmosféru v Československu ovšem s nelibostí sledoval Kreml i ostatní sovětské satelity. Napětí vyvrcholilo v červenci 1968 tzv. varšavským dopisem pěti komunistických stran. Dopis byl v podstatě varováním před možností vojenského zásahu, bude-li pokračovat „odklon Československa ze socialistické cesty“.

O měsíc později už k invazi skutečně došlo; „operace Dunaj“ představovala jediný vojenský zásah v historii Varšavské smlouvy, paradoxně namířený přímo proti jednomu z vlastních členů. 

Ludvík Svoboda a Alexander Dubček v srpnu 1968
Zdroj: Vladimir Lukin

Prezident Svoboda sice odmítl jmenovat kolaborantskou, dělnicko-rolnickou vládu, a když byli vládní představitelé v čele s Dubčekem internováni v Moskvě, tak se svou osobní přítomností přičinil o jejich návrat do Prahy. Zároveň ale patřil k aktivním zastáncům přijetí kapitulačního moskevského protokolu, který znamenal faktický konec pražského jara.

„Myslím si, že Svoboda byl svým způsobem přesvědčený, že zachraňuje situaci. Věděl, čeho jsou Sověti schopni, a bál se, aby neudělali to nejhorší, co se udělat dá – aby opravdu nevzniklo nějaké krveprolití nebo střelba do lidí,“ uvedl v Historii.cs vojenský historik Jiří Bílek s tím, že prezidenta-generála rozhodně neomlouvá. „Jen se snažím najít vysvětlení pro člověka, který v dané chvíli vlastně všechno zrazuje a říká: 'Skloňme se a uvidíme, co se dá dělat potom.'“

Konec nadějí. Husák místo Dubčeka

V dubnu 1969 tak Svoboda podporoval i nástup Gustáva Husáka do vedení KSČ, kde vystřídal Alexandera Dubčeka; ambiciózní slovenský politik, který v padesátých letech prošel komunistickým žalářem, platil v době společenské liberalizace za jednu z tváří obrodného procesu, namísto společenského tání ale akcentoval především slovenskou otázku a možnosti federalizace. Po srpnové invazi zvolil pragmatický obrat – a stal se hlavním aktérem zadušení liberalizačních tendencí.

Prezident ČSSR Ludvík Svoboda s Gustávem Husákem během 25. výročí Slovenského národního povstání
Zdroj: Wikimedia Commmons
Autor: Peter Zelizňák

Sám Svoboda se pak podporou Moskvou protežovaného Husáka dostal do politických kleští a postupně přicházel o reálný politický vliv; od roku 1974 navíc nemohl kvůli zdravotnímu stavu vykonávat prezidentský úřad. V té době mu bylo už osmasedmdesát, odmítl však abdikovat.

Cílevědomý Husák nakonec svůj vzestup na politický vrchol završil v roce 1975, kdy se stal vedle prvního muže komunistické strany i prezidentem. Došlo totiž ke změně ústavy, která umožňovala, aby Svobodu Federální shromáždění zbavilo funkce. Voják, který bojoval po boku legionářů, válečný hrdina, který provedl Čechoslováky východní frontou, a prezident, jenž přihlížel tomu, jak normalizace láme napřímené společnosti vaz, nakonec umírá o čtyři roky později – 20. září 1979. Československo je v tu dobu už plně ponořeno do husákovského bezčasí.