Sbor národní bezpečnosti

Před třiceti lety si bývalý agent StB Pavel Minařík vyslechl rozsudek za přípravu atentátu v mnichovském sídle rádia Svobodná Evropa. Do vězení kvůli tomu ale nikdy nenastoupil. Nadřízená instance čtyřletý trest zrušila a státní zástupci už pak u soudů neuspěli.

Ne každý příslušník Sboru národní bezpečnosti v roce 1948 sloužil komunistické ideologii – několik z nich za odpor naopak zaplatilo životem. Připomínala je pamětní deska na policejním prezidiu. Jenže od rekonstrukce budovy před osmi lety už tam není. Možná poslední pamětník bojuje za její návrat.

Uplynulo 72 let od justiční vraždy právničky a političky Milady Horákové. Na oběti komunismu vzpomínali lidé po celé republice. Nejvíc pietních akcí se konalo v hlavním městě. Uskutečnily se například u památníku na Újezdu nebo v pankrácké věznici, kde byli političtí vězni popravováni.

Okresní soud v Pardubicích ve čtvrtek vyhověl návrhu někdejšího disidenta Jiřího Wonky. Domáhal se soudní rehabilitace za omezení osobní svobody. Dva dny v listopadu 1988 byl násilně hospitalizován na psychiatrickém oddělení pardubické nemocnice, kam ho dopravili po zásahu příslušníků Státní bezpečnosti.

Květen 1945, konec války. Radost ze znovunabyté svobody se ale mnohde rychle tavila v hněv proti všemu německému bez ohledu na reálnou vinu. Němečtí civilisté se stávali terčem nadávek a lynčování, ale i vražd. A mstít se chtěl i profesor Vladimír Malý. V prvních poválečných dnech zabil v Českých Budějovicích dvě ženy a pět dětí. Tomu nejmladšímu bylo jen 15 měsíců. Přestože se tak stal jedním z nejhorších masových vrahů na našem území, k soudu se dostal až po šesti letech – zřejmě i vlivem své spolupráce s komunisty.

Přejít železnou oponu pomáhali lidem v roce 1948 také příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Převaděčskou síť ale rozbila Státní bezpečnost a většina policistů skončila s vysokými tresty v žaláři. Jeden z převaděčů ale nebyl dopaden. Při zatýkání Jaroslav Maršík utekl a deset let se potom skrýval v bytě své sestry v jihočeském Bavorově.

První z třiceti případů majora Zemana viděli diváci poprvé před 45 lety, 11. ledna 1976. Detektivní seriál dosáhl značné popularity, čehož využilo vedení státu k propagandistické masáži a překroucenému výkladu nedávné historie. Uvědomoval si to i představitel hlavní role seriálu Vladimír Brabec. „Nevěděli jsme přesně, do čeho jdeme. Potom už nešlo utéct. Když se to natočilo, tak jsem se za některé díly styděl, styděl jsem se, že v nich jsem,“ popsal později herec. Seriál, ve kterém televizní vyšetřovatel řeší kriminální případy a zároveň poučuje diváky o záškodnících v zemi, se stal ožehavým tématem i po sametové revoluci. Na obrazovkách se ostatně vysílá dodnes.

Nejvyšší soud zrušil rozsudek vyřčený před 37 lety nad ženou, která tehdy při domovní prohlídce osočila příslušníky Sboru národní bezpečnosti. Ti svým postupem vyděsili její dceru. Žena skončila před soudem pro údajný útok na státní orgán a rozsudek zněl: tři roky ochranné léčby na psychiatrii. Justice případ otevřela poté, co ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) podala stížnost ve prospěch odsouzené.

V noci ze 13. na 14. dubna je to přesně 70 let od zahájení takzvané Akce K, která byla zaměřená na likvidaci církevních řádů a kongregací. Tehdy v roce 1950 obklíčili členové komunistických policejních složek a Lidových milicí kláštery sedmi nejpočetnějších mužských řeholí, jejich obyvatele nahnali do připravených autokarů a rozvezli do internačních táborů. Druhý zásah byl proveden v noci z 27. na 28. dubna a třetí fáze, zaměřená na ženské kláštery, následovala na podzim 1950.

Cepy, sekery i plamenomet – těmito zbraněmi před třiceti lety vězni v Leopoldově útočili proti bezpečnostním složkám. Při největší vězeňské vzpouře v Československu měli trestanci věznici pod kontrolou celé dva týdny. Ministerstvo vnitra proti nim muselo 28. března 1990 nasadit obrněné transportéry, vrtulníky a více než dva tisíce mužů. Vůdce vzpoury se za její potlačení symbolicky pomstil ještě rok a půl poté.

Vysoké účesy, krátké kalhoty a barevná saka – tak vypadali takzvaní páskové v 50. letech v Československu. A také aktéři procesu s Vyšehradskými jezdci, chuligány, ze kterých komunisté účelově udělali nepřátele režimu. Obdivovatelé americké kultury byli ale spíše drobnými kriminálníky než bojovníky proti totalitě.

Sobota 25. listopadu byla v roce 1989 sychravá a mrazivá. Přesto dorazilo na Letenskou pláň 800 tisíc lidí demonstrovat proti komunistickému režimu a podpořit požadavky Občanského fóra. „Co je však největší? Ta lidská svoboda,“ zazpívala si zaplněná Letná s písničkářem Jaroslavem Hutkou, který přijel z nuceného exilu rovnou z letiště.

V pátek zemřel v USA ve věku 95 let protikomunistický odbojář Josef Hasil, známý jako „král Šumavy“. Někdejší pohraničník pomohl na přelomu 40. a 50. let 20. století desítkám lidí dostat se přes hranice na Západ. V odboji pokračoval navzdory perzekucím svých blízkých i přes ohrožení vlastního života. Nezastavilo ho ani vězení, kam ho po udání komunistický režim poslal. V roce 2001 dostal od prezidenta Václava Havla medaili Za hrdinství.

Před šedesáti lety natočil Karel Kachyňa film Král Šumavy. Snímek o proradných špionech a hrdinných „esenbácích“ tehdy do kina přilákal čtyři miliony diváků. O prorežimním thrilleru s nepopiratelnými formálními filmařskými kvalitami nyní vydal knihu Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, upálení Jana Palacha a dalších událostech následujícího roku začali lidé stále hlasitěji vyjadřovat svůj nesouhlas s nastupující érou normalizace. V létě 1969 se konaly mohutné demonstrace v řadě českých měst. Po potlačených protestech k prvnímu výročí invaze byl přesně před 50 lety, 22. srpna 1969, přijat takzvaný pendrekový zákon, který měl krvavé zásahy proti demonstrantům legalizovat.

Komunistický režim v srpnu 1989 čekal, že výročí sovětské okupace a dění v okolních zemích vyústí v početné demonstrace. Na Václavském náměstí v Praze se skutečně lidé sešli, bylo jich ale méně než pořádkových sil s obušky. České demonstranty přijeli, přísným kontrolám navzdory, podpořit také mladí Maďaři a Poláci. Díky nevýrazné účasti si režim myslel, že zvítězil, touha po změně ale i po tvrdém zásahu rostla.

Před 30 lety byl pražský Palác kultury plný lidových milicionářů a příslušníků SNB. V projevech zaznívala ostrá kritika signatářů petice Několik vět, komunisté navíc spustili propagandu, ve které chartisty a další opoziční skupiny označovali za teroristy i fašisty.

Sedmičlenná skupina skautů z Podkrkonoší se v létě 1949 pokusila utéct za hranice – komunistický režim jejich hnutí zakázal a členům hrozila perzekuce. Plán na emigraci ovšem skončil v Jizerských horách krvavým přepadením bezpečnostními složkami, při kterém dva skauti zemřeli a další čekalo mnohaleté vězení. Od policejní „operace Jizerka“ uběhlo 24. července sedmdesát let, a třebaže přesné místo tvrdého zásahu není známé, stopy po akci Státní bezpečnosti se objevují dodnes.