Přejít železnou oponu pomáhali lidem v roce 1948 také příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Převaděčskou síť ale rozbila Státní bezpečnost a většina policistů skončila s vysokými tresty v žaláři. Jeden z převaděčů ale nebyl dopaden. Při zatýkání Jaroslav Maršík utekl a deset let se potom skrýval v bytě své sestry v jihočeském Bavorově.
Mezi převaděči na Západ byli i policisté. Jaroslav Maršík se před dopadením skrýval deset let
Události, komentáře: Příběh převaděče na Západ z řad policistů (zdroj: ČT24)
Komunisté převzali v Československu moc v únoru 1948, systém ale v průběhu roku ještě nebyl etablovaný. Neprobíhaly zatím ani čistky v policejních sborech. Policisté byli zároveň bývalými protektorátními četníky, a byť část z nich byla členy komunistické strany, kam vstupovali po válce, měli určité zásady.
Do převaděčské sítě se tak kompletně zapojily dvě stanice Sboru národní bezpečnosti, a to ve Vimperku a Kvildě. Právě na šumavské stanici o šesti příslušnících pracoval i strážmistr Jaroslav Maršík. Policisté se dostali do zvláštní situace, kdy se jejich kolegové z pohraniční stáže vlastně stali jejich soupeři. Vzájemně si proto policisté pomáhali, vysílali například předsunuté hlídky.
Jaroslav Maršík
Jaroslav Maršík však i se svou družkou ze stanice odešel v srpnu do Prahy, kde pracoval jako úředník. Mezitím ale příslušníci Státní bezpečnosti rozbili síť převaděčů a po masivním zatýkání na Šumavě se vydali zatknout do pražské kanceláře i Maršíka.
„Svým způsobem to čekal. Doufal, že se to neprozradí, ale byl připravený,“ popsal reportér serveru Aktuálně.cz Pavel Švec, který příběh rozkryl. Maršík podle něj při zatýkání popřel svou identitu a donutil dva příslušníky StB, aby s ním šli ověřit jeho totožnost na kádrové oddělení. V členité budově se jim ale ztratil a utekl, nasedl na vlak do jižních Čech, odkud pocházel. Během cesty ale dostal strach a před Příbramí vystoupil.
Za deset let se ven podíval jen jednou
„Tři měsíce se skrýval, získal nezištnou pomoc u manželů v Bratkovicích u Příbrami,“ uvedl Švec. Podařilo se mu kontaktovat svou sestru, která ho pak tajně odvezla do svého bytu v Bavorově, kde pak Maršík strávil následujících deset let.
Podle Švece se úspěšně skrýval po celou dekádu především proto, že po něm represivní orgány nepátraly. Předpokládaly totiž, že sám přešel na Západ. To ostatně Maršík také zamýšlel, plán mu ale překazil zápal plic. Bývalý policista byl ale také velmi opatrný a z bytu raději nevycházel.
Vyšetřovací spis na Jaroslava Maršíka
„Když přišla návštěva, tak se schovával. Měl vybudovaný prostor v zastlané posteli. Z vyšetřovacího spisu a výslechů, které s ním prováděli po deseti letech, vyplývá, že venku byl jenom jednou, a to když se jeho sestra stěhovala a on v noci přeběhl. Když se stěhovala podruhé, tak už ho přenesli v dřevěném kufru,“ přiblížil Švec.
Přesto se o jeho úkrytu dozvěděla tajná policie. Už dříve na něj upozornil anonymní dopis, který však okresní policejní stanice založila. Rozhodující byla až informace od jedné ze vzdálenějších příbuzných. „Udání přišlo od širší rodiny, která byla podle mě po deseti letech skrývání a strachu, že se to provalí, zničená,“ řekl Švec. Státní bezpečnost v bytě provedla zátah a Maršíka při něm objevila.
Odsouzen byl na sedm let vězení, do kterého nastoupil v Českých Budějovicích. Po roce 1960 se po amnestii dostal na svobodu. Odstěhoval se pak na sever Čech do Bíliny, poté se přesunul opět na Šumavu do Železné Rudy. „Tam už se mi smrt v matrikách nepodařilo vypátrat,“ uzavřel Švec.
Udání upozornilo na Maršíka skrývajícího se u sestry