Květen 1945, konec války. Radost ze znovunabyté svobody se ale mnohde rychle tavila v hněv proti všemu německému bez ohledu na reálnou vinu. Němečtí civilisté se stávali terčem nadávek a lynčování, ale i vražd. A mstít se chtěl i profesor Vladimír Malý. V prvních poválečných dnech zabil v Českých Budějovicích dvě ženy a pět dětí. Tomu nejmladšímu bylo jen 15 měsíců. Přestože se tak stal jedním z nejhorších masových vrahů na našem území, k soudu se dostal až po šesti letech – zřejmě i vlivem své spolupráce s komunisty.
Zabil po válce ze msty pět malých dětí, nejmladší zastřelil v postýlce. Vrah Němců byl ale asi sám kolaborantem
„Ihned, jakmile jsem spatřil ono děcko, z bezprostřední blízkosti jsem proti němu vystřelil, když jsem předtím vstoupil za dveře kuchyně. Nato jsem postřílel všechny tam přítomné děti, kolik jich bylo, se nepamatuji, a sice jedno po druhém,“ uvedl v roce 1951 u výslechu Vladimír Malý.
Na jeho poválečném hněvu je zajímavé také to, že byl za války pravděpodobně kolaborantem a s Němci spolupracoval. Jeho příběh nyní v knize Od kolaborace k vraždám zpracoval badatel Jan Ciglbauer.
Profesor, co bil studenty a přátelil se s Němci
„Bohužel to nebyl výjimečný případ. Ve své knize chci poukázat právě na skutečnost, že v podobných vraždách a vůbec násilí na německém obyvatelstvu se velmi často angažovali lidé, kteří měli sami máslo na hlavě z doby okupace, a buď se potřebovali zbavit důkazů a svědků, nebo alespoň vytvářeli dojem jakýchsi národních mstitelů a němcobijců,“ vysvětluje Ciglbauer. Právě tato charakteristika sedí i na profesora Malého.
Narodil se 29. dubna 1903 v Jičíně. Otec mu zemřel, když mu bylo 11 let. V úmrtním listě je uvedeno, že na „úbyť mozku“ – tak se tehdy označovala příčina smrti vlivem duševní poruchy. Vladimír Malý žil nadále s matkou a dvěma staršími sestrami. Navzdory matčině přání šel po gymnáziu studovat přírodní vědy na Karlovu univerzitu, kde v roce 1928 získal doktorát. Od toho roku začal také vyučovat na gymnáziu. Většinou ale nikde dlouho nevydržel.
Později u výslechu uvedl, že vystřídal asi 15 různých škol. Míval totiž časté problémy jak s učiteli, tak se spolužáky. „K chlapcům na gymnáziu se choval i hrubě. Svědčilo o tom třeba větší zranění v obličeji jednoho chlapce, kterého udeřil do tváře,“ napsal v textu Historie matkou moudrosti? Příběh jednoho profesora začátkem 90. let Jiří Pokorný.
V roce 1929 se Malý oženil s Marií Roubalovou. Měli spolu jedno dítě, které ale krátce po narození zemřelo. Podle pozdějších výpovědí byl Malý podivínský a neměl mnoho přátel – před válkou se ale scházel se skupinou mužů, se kterými hrál tenis. Tuto skupinu tvořil jeden po válce zastřelený Němec, budoucí krajský vedoucí NSDAP a německý majitel obchodu s optikou, který po válce spáchal sebevraždu. Tato přátelství potvrzují, že Malý zřejmě nebyl vždy „plný nenávisti k Němcům“, jak po válce popisoval, když se snažil obhájit své vraždy.
Malého zatklo gestapo. Pak začal dostávat peníze bez práce
V době okupace učil Malý na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Tam také v roce 1940 vstoupil do Českého svazu pro spolupráci s Němci. Byla to kolaborantská organizace, která vznikla na popud nacistů. Těžko říct, zda se k ní Malý připojil z přesvědčení, nebo s vidinou nějakých získaných výhod.
Jeho spory s kolegy, nadřízenými i žáky ale dál trvaly. V dubnu toho roku dokonce dostal od Zemské školní rady oficiální výstrahu za „pedagogicky nevhodné rozhovory, opovážlivou interpelaci na ředitele a netaktnost a nekolegiálnost“. Od září byl pak Malý přeložen na gymnázium ve Frýdku-Místku.
A právě tady ho v říjnu 1941 zatklo gestapo a společně s dalšími asi třiceti učiteli a sedmdesáti studenty ho převezli do věznice v Kounicových kolejích v Brně. Tady byl Malý držen šest týdnů, po kterých se dostal na svobodu. Dle svých slov za tu dobu zažil jeden výslech bez použití násilí. Za jeho zatčením podle dochovaných informací byla především snaha nacistů zlikvidovat školu a zatčení byli vybráni náhodně. Přesto bylo v jeho zadržení něco zvláštního.
Podle Ciglbauera dostal po propuštění půlroční placenou zdravotní dovolenou. Následně byl přidělen na gymnázium ve Valašském Meziříčí. Reálně tam ale neučil, pouze si chodil pro plat. To vše v době, kdy veškeré možné pracovní síly včetně učitelů posílali nacisté na nucenou práci do Říše.
Z učitele vedoucí a možná kolaborant?
Stejná situace se opakovala, když byl Malý v září 1942 přeložen na gymnázium v Moravské Ostravě. I tady do práce nechodil. „Jmenovaný po dobu působení v Ostravě se jevil jako povahy vychytralé, hádavé a rád popírá, co dříve tvrdí. Nepožíval zvláště dobré pověsti,“ stojí ve vyšetřovacím spisu z roku 1951.
Nakonec v říjnu 1943 nastoupil do továrny Jirkov ve Velešíně, kde se po třech týdnech v novém zaměstnání a oboru stal vedoucím montážního oddělení. Následně byl v roce 1943, tentokrát na vlastní žádost, přeložen do Zlína. V březnu 1945 pak dostal mimořádnou placenou dovolenou a až do konce války ji trávil v Českých Budějovicích, kde stále bydlela jeho manželka.
Ciglbauer ve své studii upozorňuje na to, že je zvláštní, jak protektorátní úřady vycházely Malému vstříc. Také zmiňuje, že dva Malého známí, kteří byli zapojeni do odboje a zmínili se mu o tom, byli následně zatčeni gestapem. S tím možná profesor za války spolupracoval, i když přímé důkazy chybí.
„Vzhledem k jeho válečným osudům o tom byl přesvědčen i státní žalobce. Ostatně Malý minimálně nepopíral své členství ve Spolku pro spolupráci s Němci, i když se toto členství snažil různě zlehčovat. Jen za toto měl být po válce souzen podle takzvaného malého retribučního dekretu, ale nestalo se tak,“ vysvětluje Ciglbauer. Místo, aby Malý stál před soudem, stal se totiž samozvaným soudcem i popravčím.
Pověst národního mstitele mohla ohrozit kartotéka udavačů, proto vraždil
Na konci války Malý rychle na své přátelství s Němci zapomněl. Obstaral si například kyblík s černou barvou a v noci maloval na fasády domů, kde bydleli Němci, hákové kříže. S několika ozbrojenými mladíky také chodil po bytech a vykonával domovní prohlídky, při kterých demolovali byty a snažili se dokonce některé lidi násilím vystěhovat.
Zajímal se také o Marii Želiborovou, která bydlela ve stejném domě jako on a udržovala vztah s řidičem bezpečnostní služby SS Sicherheitsdienst Antonem Hagenem. Malý si od jejího bytu vyžádal klíče od domovnice, které lhal, že byl pověřen správcem majetku. Želiborová se tehdy ale zdržovala u své přítelkyně Pauly Cunové. Malý mezitím její byt vyraboval. Když se do něj Želiborová vrátila, vtrhnul tam Malý s nadávkami a pistolí v ruce. Ženě se podařilo mu pistoli vyrazit a utekla opět ke své kamarádce Cunové. Ta ale udělala zásadní chybu.
Paula Cunová byla manželkou Karla Cuna, který byl zástupcem velitele budějovické služebny Sicherheitsdienst. Na konci války padl do zajetí Američanů a doma tak zůstala jeho manželka se třemi dětmi. Své kamarádce Želiborové se ale svěřila, že její manžel má doma dokumenty, které potvrdí, že byl za války dobrým člověkem. A zároveň že si schoval jakousi kartotéku toho, „jaké svinstvo bylo mezi lidmi v Českých Budějovicích“.
Podle Ciglbauera tak zřejmě po válce existoval soupis kolaborantů a konfidentů, který by zřejmě některým obyvatelům velice uškodil. A možná i Malému, který se o existenci seznamu zřejmě náhodou od Želiborové dozvěděl.
Zabavená zbraň Vladimíra Malého
Zastřelil i batole v postýlce. Oběť ho před smrtí stačila udat. Marně
Marie Želiborová dál zůstávala v bytě Pauly Cunové, kam si pro ni 12. května 1945 opět přišel Malý, který ji s pomocí dvou mladíků odvlekl do sběrného střediska Němců.
O tři dny později se Malý do bytu Pauly Cunové vrátil. Co se tehdy přesně stalo, už mohl popsat jen Malý, který na místě vyvraždil všechny, kteří v bytě byli. Jeho výpovědi se navíc opakovaně lišily.
V 11 hodin zřejmě zazvonil a ptal se, zda je v bytě Karl Cuno, nebo řidič Hagen. Paula Cunová mu řekla, že ne. Malý se šel do bytu sám podívat. Kromě Pauly Cunové a jejich tří dětí tam byla ještě její přítelkyně Anna Henschelová a její dvě děti. Malý pak v ložnici obě ženy zastřelil a pak zbraň namířil i na 15měsíční Karolu Cunovou, která tam spala v postýlce.
„V tomto okamžiku jsem si ujasnil, že nesmí naživu zůstati žádný očitý svědek mého činu, a všechny zbývající děti jsem postřílel,“ uvedl v roce 1951 u výslechu.
V kuchyni pak postupně ranou do týla zavraždil čtyři děti – šestiletou Uthu Cunovou, pětiletého Hanse Roberta Cuna, čtyřletého Horsta Adolfa Henschela a tříletou Franzine Annu Henschelovou. Pak z bytu odešel.
Střelbu uslyšela sousedka, která to šla ohlásit domovníkovi, a společně zavolali na policii. Ta na místo dorazila údajně kolem 13. hodiny. Paula Cunová, její nejmladší dcera Karola a tříletá Franzine Anna v té době ještě žily. „Holčička u dveří byla ještě živá, neustále plakala a zmítala se na zemi celá v krvi,“ uvedl soused Vladislav Šácha, který policii doprovázel. Paula Cunová mu dokonce ještě dokázala říct několik slov: „Udělal to profesor Malý.“
Chránil ho vlivný kamarád-kolaborant. Až do emigrace
Všechny tři raněné následně zemřely. Malý tak v bytě Karla Cuna zavraždil sedm lidí, z toho pět malých dětí. Protokol o vraždě byl ale sepsán až týden poté. Přestože Paula Cunová před smrtí stačila označit možného vraha, Státní zastupitelství v Českých Budějovicích přesně měsíc po vraždách bylo vyrozuměno, že „pachatel nebyl vypátrán“. Podle Ciglbauera bylo ale v Budějovicích veřejným tajemstvím, že vrahem je Malý, který se tím ani netajil. Proč se tedy nikdo nesnažil zločin vyšetřit?
„Ty důvody byly dva. Jednak ochranná ruka poručíka Sboru národní bezpečnosti Václava Hrnečka, se kterým v těch dnech Malý úzce spolupracoval. Je dost možné, že Hrneček dopředu věděl, za jakým účelem Malý do Cunova bytu půjde a sám na zničení kartotéky konfidentů Sicherheitsdienst mohl mít také zájem vzhledem k jeho protektorátní minulosti. Dalším důvodem byl fakt, že již za pár dnů – 20. května 1945 – se řada budějovických policistů angažovala v hromadné popravě 28 Němců na městském hřbitově a zkrátka na sebe nechtěli upozorňovat vyšetřováním vražd jiných Němců. Na to ostatně poukazoval po letech při vyšetřování sám Malý, že jiné daleko větší masakry v Budějovicích také vyšetřovány nebyly a měl bohužel pravdu,“ vysvětluje Ciglbauer.
Malý v dalších dnech pokračoval s Václavem Hrnečkem v rabování německých bytů. Krátce po válce se také stal členem komunistické strany a Svazu československo-sovětského přátelství. Bývalý člen kolaborantského svazu pro spolupráci s Němci také založil v Budějovicích pobočku Svazu osvobozených politických vězňů a byl jmenován soudcem z lidu u Mimořádného lidového soudu v Budějovicích, kde měl rozhodovat o osudu obviněných udavačů a konfidentů.
Na podzim 1945 se Malý s manželkou přestěhovali do Prahy. Učil na gymnáziu v Dejvicích, kde se opakovaly jeho konflikty s kolegy i studenty, ke kterým se choval hrubě. Nadále byl ale činný ve straně. Jeden ze studentů například vzpomínal, jak profesor dohlížel na májové oslavy v roce 1948.
„Studenti a studentky se podle příkazu měli radovat ve vyrovnaných řadách rázným krokem (…) Místo toho se však normálně otáčeli, bavili, smáli. Profesor Malý nejen nadále křičel své příkazy, ale vbíhal do řad, chytal málo se radující zezadu za ramena a kopal kolenem. I patnácti- a šestnáctiletá děvčata po tomto vysvětlení pochopila, co je to radost z oslav 1. máje,“ vzpomínal student.
Malý možná předpokládal, že jeho poválečné vraždy už zůstanou bez trestu. To se ale změnilo, když jeho „ochranná ruka“ Václav Hrneček emigroval do Německa. Tam se měl angažovat v tajných službách, ale i jeho minulost dostihla. V utečeneckých táborech se totiž našli Češi, kteří v něm poznali svého spoluvězně z koncentračního tábora Dachau. Tam prý ho nacisté jmenovali velitelem světnice, který směl své spoluvězně beztrestně bít.
Také Karl Cuno potvrdil, že Hrneček se zřejmě nacházel v jeho kartotéce konfidentů – konkrétně se měl angažovat v odhalení odbojové skupiny, která operovala na budějovické poště. Hrneček byl v Německu v roce 1954 odsouzen k osmi letům vězení. Po sedmi měsících byl ale podmínečně propuštěn a zmizel pravděpodobně do Spojených států.
Vladimíra Malého přišli zatknout v lednu 1951. V jeho bytě tehdy našli tři pistole, které měl schované u hlavy gauče, kde spal. Uvedl, že se bál pomsty Karla Cuna za vyvraždění jeho rodiny. Vraždu nezapíral. Uváděl ale, že po svých rodičích zdědil psychické problémy, zlomilo ho věznění gestapem a také to, že za války zemřely obě jeho sestry. Vraždy označil za akt msty za „utrpení, které Němci učinili československému národu“.
Prokurátora ale toto vysvětlení nepřesvědčilo. „Nebojoval proti mužům, ale vrhl se na ženy a děti, aby na nich dokázal svou statečnost. Již z toho jest viděti, že toto nebyl pravý důvod jeho hnusného činu (…) Proto nelze připustit, aby obviněný se vůbec nějak jen snažil spojit svůj hrůzný zločin jakýmkoli způsobem s osvobozeneckým bojem českého národa, s nímž nemá nic společného. Jak shora vylíčeno, jde zde jen a jen o sprostou, surovou vraždu bezbranných žen a malých dětí, o vraždu spáchanou z nízkých pohnutek,“ uvedl při hlavním přelíčení prokurátor Bohumil Kadlečík.
Motivem byla podle něj kartotéka konfidentů, která podle několika svědků skutečně existovala a po vraždícím běsnění Malého z bytu zmizela. Soud v říjnu 1951 odsoudil profesora k trestu smrti.
Za vraždu žen a dětí pykal 11 let. Pak dostal milost
Malý se na místě odvolal. Soud se pak táhl až do roku 1953. Mezitím ale začal Malý spolupracovat se Státní bezpečností. „Už jeho první ,vytěžení‘ je značně obsáhlé. Snažil se osočit spoustu svých kolegů učitelů z toho, že jsou benešovci, ze západního smýšlení a podobně. Neváhal popisovat jejich konkrétní výroky proti režimu,“ vysvětluje Ciglbauer.
V roce 1953 změnil soud verdikt z trestu smrti na doživotí. Po amnestii prezidenta Antonína Zápotockého se Malému trest změnil na 20 let. Jeho manželka, kterou prý násilnický Malý několikrát v manželství udeřil, se opakovaně pokoušela o jeho propuštění a podávala žádosti o milost a o revizi případu. Po polovině trestu zažádal profesor o propuštění. V té době spolupracoval s StB.
„Pravděpodobně donášel na své spoluvězně. To jistě jeho předčasné propuštění ovlivnilo. V době, kdy již byl na svobodě, byl evidován jako agent – tedy skutečně aktivní spolupracovník, který mohl dostávat od StB samostatné úkoly,“ vysvětluje Ciglbauer.
Malého skutečně 23. května 1962 propustili. Za vraždu dvou žen a pěti dětí si odseděl 11 let. Po propuštění se vrátil ke své manželce do pražského bytu.
„Víme vlastně jen to, že pravděpodobně dožil v Praze a nezanechal po sobě žádné potomky. Navíc Malého svazek u StB byl zničen v roce 1984,“ uzavírá Ciglbauer.