StB mě neustále sledovala, říká zpravodaj Hlasu Ameriky. V Praze byl i během sametové revoluce

Americký novinář Jolyon Naegele působil od roku 1984 jako zpravodaj Hlasu Ameriky pro východní a jihovýchodní Evropu. Během několika let své práce zažil pronásledování Státní bezpečností i zastrašování a vyhrožování vyhoštěním. Přesto hned po zásahu proti demonstrantům na Národní třídě zamířil do Prahy. Další revoluční dny už odsud reportoval. „Přijel jsem včas. Nezažil jsem sice násilí 17. listopadu, ale zakládání Občanského fóra nebo první tiskovku Václava Havla,“ vzpomíná.

Mladý Jolyon Naegele
Zdroj: soukromý archiv Jolyona Naegeleho

Jak náročné bylo pro zahraničního novináře získat akreditaci v socialistickém Československu?

Oficiálně byla jediná cesta. Musel jsem požádat úřady. Z jejich strany ale byl určitý odpor akreditace poskytovat. Můj předchůdce dostal jen jednorázové povolení spojené s nějakou jednou událostí. Ale koncem roku 1984 začalo americké velvyslanectví v Praze tlačit na ministerstvo zahraničí, aby poskytlo Hlasu Ameriky akreditaci. V případě, že by ji zpravodaj nedostal, tak by naopak zpravodaj Československého rozhlasu nemohl cestovat dál než 50 kilometrů z Manhattanu. Pak se velmi rychle výbor Komunistické strany rozhodl, že se nemají čeho bát, když tady bude Hlas Ameriky, a pozvali mě na pohovor. Po dvou týdnech mi oznámili, že si akreditaci můžu vyzvednout.

Co je na pohovoru zajímalo, co přesně chtěli vědět?

Co jsem zač a taky mě chtěli varovat. Hlavně mě poučili, abych nepsal hanlivě o socialistickém zřízení a vůbec o tomto státě. Předpokládali sice, že nebudu informovat zrovna jako Rudé právo nebo Československá televize, ale bylo jasné, že mě i tak budou sledovat. A že je bude zajímat, co je obsahem mých reportáží.

Zafungovalo to, měl jste strach?

Jakmile jsem měl tu akreditační knížku, tak jsem šel o pár set metrů dál na Hradčanské náměstí požádat o rozhovor arcibiskupa Tomáška. Aby bylo jasno, že nejsem žádná loutka zdejších úřadů a že budu psát o všeobecném dění a o všem, co je zajímavé.

Jak jste se v cizí zemi zorientoval?

Leccos jsem už měl. Jazyk jsem studoval rok intenzivně v Londýně na univerzitě. To nebylo tak, že jsem tu zničehonic přistál a musel jsem začít znova. Kontakty jsem také měl. Už dříve jsem sem jezdil. A také Ivan Medek, můj spolupracovník z Hlasu Ameriky ve Vídni, mě nasměroval na zajímavé osobnosti v disidentské komunitě. Postupně jsem si tak udělal síť zajímavých pramenů, ať už z okolí Charty 77 nebo z jiných hnutí. Samozřejmě jsem byl ale obklopen přáteli, kteří, jak se pak ukázalo, byli agenti Státní bezpečnosti.

Komplikovala vám právě Státní bezpečnost práci?

To si pište. Neustále mě sledovali. To mi ale vlastně udělali medvědí službu, protože jsem o tom pak psal. Když jsem byl neustále sledovaný, tak jsem se o tom přece musel zmínit. Ať už jsem byl zadržen na půl hodiny, nebo déle, tak jsem o tom vždy napsal.

A co nějaké přímé útoky, zažil jste i ty?

Na Václavském náměstí během Palachova týdne mi nastříkali auto bílou barvou, vypustili mi všechny čtyři pneumatiky… Strach jsem párkrát měl. Třeba když mě vzali do auta a odvezli přímo z pohřbu Jaroslava Seiferta. Jeli jsme po krajině a pak mě na poli hodili do jiného auta. Ta nejistota, co bude dál, jestli nebudu vyhoštěn, to bylo hrozné. Desátého prosince 1988 na mě pak ve vestibulu zaútočil jeden příslušník StB v doprovodu uniformovaného příslušníka SNB. Vyhrožovali mi, že můžu být vyhoštěn. A já na to: Vy jste anonym, ani jste se nepředstavil.

Kdy jste pak začal cítit, že se situace mění?

Hlavně bylo cítit, že ti nahoře nechtějí změnit nic. Krátce po Palachově týdnu jsem dělal rozhovor s Vasilem Mohoritou – generálním tajemníkem socialistické mládeže. Byl to nejmladší člen komunistického vedení. Ptal jsem se ho, proč je ČSSR jediná země, kde je přední spisovatel, tedy Václav Havel, ve vazbě. On na to, že tam nesedí kvůli divadelním hrám. Pak jsem dál držel mikrofon a on nenacházel slova. Snažil se mě přesvědčit gestikulacemi, že bych měl mikrofon vypnout, až po několik vteřinách říká, že jim přece jde o posílení socialismu, a ne jeho destrukci. Pak byl konec rozhovoru. Oni se prostě báli. To mi říkal opakovaně i Dubček. Dvacet let seděli na stejném místě a věděli, že se chovali špatně v šedesátém devátém i po něm.