Žně pro zahraniční novináře. Celý svět chtěl vědět, co se děje v Československu, říká historik

Oficiální média mlčela. V socialistickém Československu přitom jedna demonstrace právě odstartovala revoluci. Před pár dny se něco podobného stalo i v Berlíně. Zahraniční média proto musela vyslat své zpravodaje. Britská BBC, americká CNN nebo CBS, německá ARD i třeba finská YLE. Téměř padesát televizních společností přijelo točit sametovou revoluci. Byli tady ale také rozhlasoví a píšící novináři.

Demonstrace na Václavském náměstí 20. listopadu 1989
Zdroj: ČTK Autor: Jaromír Čejka

Televizní kamery, fotoaparáty i diktafony. Všechny mířily do Československa. „Rok 89 představoval velké žně pro novináře. To dění v Evropě bylo velice rychlé a bouřlivé. V Praze se odehrávaly už v září velice zajímavé události okolo západoněmecké ambasády. Byly tu pády režimů. Krátce tomu předcházel pád režimu v Berlíně a velice mediálně atraktivní pád berlínské zdi,“ říká historik z Vojenského historického ústavu Prokop Tomek.

Podle něj západní novináři během celého roku kočovali po východním bloku. To potvrzuje i tehdejší korespondentka agentury AP Alison Smaleová. „Něco podobného jsem zažila i v Berlíně tu noc, co byla stržena zeď. Bylo to něco, co se kumulovalo už od chvíle, kdy jsem přijela do Vídně jako hlavní korespondent AP pro střední a východní Evropu na začátku roku 1987,“ vzpomíná Smaleová.

Zdemolovaná kamera na Národní třídě

Čtyři televizní štáby byly už na Albertově 17. listopadu. Britská ITN se dostala i přímo do centra protestů na Národní třídu. Kameru ale po chvíli totálně zdemolovali policisté. „Konkrétně 17. listopadu došlo k napadení některých novinářů, k zabavení jedné videokamery,“ popisuje Tomek.

Další dny ale podle něj už zpravodaje výrazné komplikace nedoprovázely. „Myslím si, že nějaký dohled nebo kroky proti nim už nebyly tak silné jako třeba v době procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných v roce 1978–79. V tom období si moc byla jistější. Tady už vzhledem k mezinárodně-politickému vývoji nebylo možné postupovat tak tvrdě. Byla různá omezení, ale k vyhošťování už nedocházelo,“ popisuje Tomek.

Hlavní mediální pokrytí ale přišlo až poté. To zahraniční štáby vysílaly také ze studia Na Jezerce, které jim poskytla přímo Československá televize. Natočené materiály pak dostávaly do svých domovských redakcí letecky, auty nebo třeba vlaky. Zpravodajové reportovali také přímo z revolučního terénu. Jejich častým stanovištěm byla horní část Václavského náměstí.

Síť domácích spolupracovníků

Důležitou roli sehrály i zdroje novinářů. Prvních pár dní po 17. listopadu ovládala hlavní oficiální média stále ještě cenzura, a to včetně Československé televize a rozhlasu. „V listopadových dnech bylo dost podstatné, že zde byla i síť různých zpravodajů a spolupracovníků některých médií, kteří informovali média ve světě,“ vysvětluje Tomek.

„Myslím, že pro novináře je vždy důležité vstřebat co nejvíc detailů, abyste z nich pak mohli sestavit věrohodný řetězec událostí,“ objasňuje Smaleová.

Ze světa se zprávy díky BBC, Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě dostávaly zase zpátky do země – dokonce i v českém a slovenském jazyce. To vyzdvihuje i historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Velmi klíčovou roli v listopadu 89 sehrálo, stejně jako v těch předchozích měsících, Rádio Svobodná Evropa, takové alternativní zpravodajství z komunistického Československa. Poměrně poučené. V té redakci totiž byli Češi a Slováci, často to byli exulanti. Lidé, kteří věděli, jak to tady vypadá.“

Mezi nimi byl i Pavel Pecháček, tehdejší ředitel rádia. Do Prahy se dostal poměrně náhodou, ale když viděl, co se v hlavním městě dělo, neváhal. Ubytoval se v centru dění v hotelu na Václavském náměstí. Jen co si odložil zavazadla, běžel reportovat.

Zosobnění zahraničního nepřítele

„Byl to obrovsky pozitivní signál, takové překvapení. Svobodná Evropa byla takové zosobnění zahraničního nepřítele, té ideologické diverze, jak to režim nazýval. Do té doby nebylo dlouhých čtyřicet let vůbec myslitelné, aby někdo ze Svobodné Evropy přijel jako reportér, dopisovatel,“ objasňuje Tomek z Vojenského historického ústavu.

Historik přidává ještě vzpomínku bývalého premiéra a prvního předsedy Senátu Petra Pitharta: „Když Pecháčka v Praze viděl, řekl si, že už věří tomu, že režim padne, protože jestli je tady ředitel Svobodné Evropy z Mnichova, tak je to jednoznačný signál toho, že ten režim je velice slabý a už to nezvládá.“

„Začala další velká manifestace, Václavské náměstí je naprosto zaplněno. Právě hovoří Václav Havel, po dvaceti letech bezčasí se vrací do naší vlasti dějiny,“ právě tak popsal Pavel Pecháček listopadovou demonstraci ve vysílání Rádia Svobodná Evropa.