Pád Berlínské zdi

„Uvidíme se na Západě.“ Jako první propustila Berlínská zeď dva přátele, kteří ji pomáhali zbořit

Aram Radomski sedí 9. listopadu 1989 u večeře ve svém bytě ve východoberlínské čtvrti Prenzlauer Berg a dívá se na televizi. Běží v ní přímý přenos tiskové konference. Poněkud zmatený mluvčí vládnoucí komunistické strany na ní nejistě utrousí, že lidé mohou z NDR okamžitě vycestovat na Západ. Radomskimu projede hlavou, že se právě v jeho životě něco z minuty na minutu změnilo, a kvapně opouští byt. Vrátí se do něj až druhý den ráno po noci strávené v Západním Berlíně. Radomski a jeho kamarád Siegbert Schefke totiž budou prvními, komu se podaří proniknout za bortící se Berlínskou zeď.

 

„Byl to takový vágní pocit, ještě ne jistota. Tušení, že něco je jinak, než jak tomu bylo ještě před hodinou,“ popsal Radomski po letech začátek historické noci.

Z domova zamíří o pár domů dál ke svému známému, který si právě balí kufr a chystá se emigrovat na Západ přes pražskou západoněmeckou ambasádu. „Hele, myslím, že už nemusíš nikam jezdit, můžeš jít přímo přes západoberlínskou hranici.“ Známý ale stále pochybuje a oba se vydávají do místní hospody, kde poprosí výčepní, aby jim pustila rádio.

Do hospody vzápětí vchází Siegbert Schefke. „Hele, Arame, teď musíme jít.“ Radomski přisvědčí a oba přátelé se rozhodují: Jdeme k hraničnímu přechodu.

„Jestli nebudeme zpátky do hodiny, tak jsme na Západě a potkáme se o půlnoci v baru Kuckucksei v (západoberlínském) Kreuzbergu,“ říkají před odchodem kamarádům, kteří jen nevěřícně kroutí hlavou. „Uvidíme se na Západě,“ uzavírá Schiefke a vyráží s Radomskim trabantem k přechodu Bornholmer Straße, zatímco se jim přátelé za zády smějí.

Schabowskiho omyl

Východoněmecká tisková agentura ADN reaguje na nečekaný vývoj zprávou s neutrálním titulkem „Vládní mluvčí o nových pravidlech pro cestování“. Západní agentury Reuters a DPA vydávají nejprve zprávu o tom, že občané NDR mohou okamžitě vycestovat do SRN. Agentura AP ale vzápětí doslova napíše, že „NDR otevírá hranice“, přestože tato interpretace skutečnosti zcela neodpovídá.

Na oné slavné tiskové konferenci sice člen stranického politbyra Günter Schabowski skutečně krátce před sedmou hodinou oznamuje zjednodušení cest do zahraničí. Následná otázka jednoho z novinářů, odkdy začne nařízení platit, ho však zaskočí. 

Schabowski v rozpacích listuje papíry. „Podle toho, co vím, to vstupuje… je to okamžitě, neprodleně,“ odvětí nepřesvědčivě. Nařízení má přitom platit až od následujícího dne a lidé si podle něj mají spořádaně chodit na úřady pro povolení. Schabowski to neví, protože se příslušného zasedání osobně neúčastnil.

Všem není hned jasné, co jeho vyjádření znamená. Po půl osmé však novinku odvysílá východoněmecká televize. V pořadu „Aktuelle Kamera“ ji jako druhou zprávu v pořadí monotónním hlasem odříká hlasatelka Angelika Unterlaufová. „O soukromé cesty do zahraničí lze odteď požádat bez dalších podmínek.“

V osm večer hlásí zpravodajská relace Tagesschau západoněmecké televize ARD, kterou už v té době „chytá“ většina východoněmeckých domácností, že „NDR otevírá hranice“. Tisíce východních Němců vypínají televizi a vydávají se k hraničním přechodům.

„Potížisté“ můžou jít

Radomski a Schefke potkávají cestou k Bornholmer Straße policistu, který je posílá zpět. Nenechají se však zmást. Když kolem tři čtvrtě na osm dorážejí k přechodu, je už na místě asi dvacet až pětadvacet lidí. Další desítky lidí přicházejí také k přechodům na Invalidenstraße, Sonnenalle či Heinrich-Heine-Straße.

„Je to pravda, co říkal Schabowski, že dnes můžeme přejít?“ volají opakovaně lidé na Bornholmer Straße. Pohraničníci jim zas a znovu odpovídají, že musejí mít víza, že mají jít domů a že se nic dít nebude. „Je pravda, že můžeme s platným osobním průkazem přejít?“ křičí Radomski, ale nikdo mu neodpovídá.

Radomski se nenechá odradit a zkouší to znovu. Atmosféra na místě postupně houstne a po deváté hodině se u přechodu tlačí už pět set až tisíc lidí, kteří se s čím dál větší vervou dožadují otevření hranice. „Možná byste mohli pustit aspoň potížisty, aby se to uklidnilo,“ navrhuje Schefke.

Když se ani na poněkolikáté položený dotaz nikdo neozve, volá Radomski, že chce mluvit se sloužícím velitelem. Tím je ten večer Harald Jäger. „Schabowski přece řekl ‚okamžitě… neprodleně‘,“ říká mu Radomski.

Jäger zase zmizí a vrací se po patnácti minutách. „Kdo chce, může teď jít,“ oznamuje kolem půl desáté a otevírá několika nejdůraznějším malou zamřížovanou branku.

„Tohle má být ten Západ?“

Radomski a Schefke ukazují své průkazy, do nichž dostávají razítko. Netuší, že jsou právě zbavováni východoněmeckého občanství a že se na základě razítka už nemají do NDR nikdy vrátit. Teď se však jako první lidé dostávají ten večer přes Berlínskou zeď.

„Najednou jsme prostě přešli přes temný most Bösebrücke a byli jsme ve (západoberlínské čtvrti) Weddingu. A ten byl stejně tak bezútěšný jako Východ. Říkal jsem si, jestli tohle má být ten Západ,“ vzpomínal později Radomski.

„Mohli jsme jít přes most do Západního Berlína. Pořád jsem ale měl pocit, že ulice najednou prudce zahne a budeme zpátky na Východě. A tam bude stát policejní nebo armádní auto a odveze nás do vězení,“ bál se Schefke, který si předtím pro jistotu schoval do spodního prádla padesát západních marek.

Že jsou skutečně na Západě, uvěří oba až v okamžiku, kdy za mostem spatří několik vozů taxi značky Mercedes. Schefke dokonce nevěří, že jsou volní, dokud v jednom z nich oba nesedí. Taxikáři jsou překvapení, kde se na místě berou východní Němci. Radomski opáčí, že by měli na místo během noci zajet opakovaně, protože „tu zrovna otevírají Berlínskou zeď“.

Berlínská zeď v 80. letech (schéma)
Zdroj: Wikipedia.org
Autor: Vojtěch Rejl

Reportéři pod dohledem Stasi

Aram Radomski a Siegbert Schefke nejsou jen „těmi, kdo prošli zdí jako první“. Východoněmeckému režimu jsou už předtím dobře známí. Tehdy šestadvacetiletý Radomski a třicetiletý Schefke totiž společně dokumentují skutečnosti, které by NDR raději utajila, jako například ničení životního prostředí, rozpadající se historická města nebo protirežimní protesty.

Své videozáznamy nechávají skrze prostředníky, často diplomaty či západoněmecké poslance, kteří při přechodu hranic neprocházejí kontrolou, propašovat na Západ, kde informace zveřejňují tamní média. Jejich příspěvky vysílá například veřejnoprávní televize ARD.

O oba se zajímá východoněmecká tajná policie Stasi, oba jsou opakovaně vyslýcháni a neustále sledováni. Přesto se rozhodnou přesně měsíc před pádem Berlínské zdi, 9. října 1989, vyrazit z Berlína do Lipska, kde se chystá pravidelná pondělní protirežimní demonstrace.

Přes střechy a na věž

Schefke, který žije ve stejné čtvrti jako Radomski, je v domácím vězení pod dohledem Stasi, a na schůzku s přítelem se proto vydává „vrchem“. Vyleze na střechu domu, v kterém bydlí, a po překonání dalších asi deseti navazujících budov na něj v jednom ze střešních vikýřů čeká Radomski. Společně pak nasedají do trabantu a míří do Lipska. Cestou auto ještě dvakrát až třikrát vymění.

Po příjezdu hledají vhodné stanoviště k natáčení. Napřed se chtějí usadit na balkoně jednoho z výškových domů, domovník je ale varuje před přítomností Stasi. Do města mezitím přijíždějí další a další bezpečnostní složky, vodní děla a obrněné transportéry. Kolují zvěsti, že režim chystá tvrdý zásah podobný tomu z pekingského náměstí Nebeského klidu.

Schefke a Radomski nakonec zaklepou na dveře fary reformované církve. Farář Hans-Jürgen Sievers, kterého neznají a který nezná je, chvíli přemýšlí. Nakonec je pustí na sedmdesát metrů vysokou kostelní věž.

„Tyhle záběry změní svět“

Zatímco státní média hlásí, že se do Lipska stahují „opilí rowdies“, Schefke a Radomski natáčejí desetitisíce pokojných demonstrantů, kteří se svíčkami v rukou volají „Wir sind das Volk“. Do dosud největšího protestu se jich zapojí sedmdesát až sto tisíc – a policie proti nim poprvé nezasáhne.

„Jestli se ty záběry ráno objeví v západní televizi, nezmění to jen NDR a Německo – změní to Evropu i svět,“ prohlašuje prorocky Radomski. Kvůli obavám z bezpečnostních složek setrvávají na věži až do pozdního večera. 

Když se odváží sestoupit dolů, zamíří do blízkého hotelu. V otáčecích dveřích podstrčí přibližně dvacetiminutový materiál Ulrichu Schwarzovi, šéfovi východoberlínské redakce časopisu Spiegel. Schwarz sice podobně jako další západní reportéři nesmí hlavní město NDR opustit, ještě tu noc však propašuje kazetu ve svých spodcích do Západního Berlína.

Následující večer odvysílá záběry televize ARD v pořadu Tagesthemen. Moderátor Hanns-Joachim Friedrichs však uvede, že záznam pochází od italského televizního týmu, aby Schefkeho s Radomskim kryl. Záběry obletí svět a protesty proti východoněmeckému režimu ještě víc rozdmýchají.

Pokyny shora nepřišly

„Při zacházení se superlativy je potřeba opatrnosti, snadno se opotřebují. Ale dnes večer je možné jeden risknout. Tento 9. listopad je historický den,“ hlásí Friedrichs v Tagesthemen o měsíc později. Je přibližně tři čtvrtě na jedenáct večer.

Východoněmecká televize se chvíli předtím snaží vývoj zbrzdit a zdůrazňuje, že o vycestování je i přes uvolnění podmínek stále třeba požádat.

Friedrichs to však vzápětí v ARD zcela anuluje. „NDR sdělila, že její hranice jsou okamžitě pro každého otevřené, brány zdi se otevírají.“ Následné živé záběry z přechodu v Invalidenstraße sice ukazují, že tomu tak zatím není, další masy lidí se však zvedají od televizí a míří k hranicím.

Vedení vládnoucí Sjednocené socialistické strany Německa (SED) nebere dlouho překotný vývoj na vědomí, protože celý den až do devíti hodin večer jedná její ústřední výbor. Teprve po desáté hodině se šéf státu Egon Krenz dovídá o situaci na hranicích.

Později tvrdí, že se rozhodl „nechat věcem volný průběh“. Jasné pokyny ale od něj ani od velitele Stasi Ericha Mielkeho podle všeho nepřišly. Příkaz k otevření zdi nedostává ani Stasi, ani armáda.

Video Před 30 lety padla Berlínská zeď. Původní záběry
video

Před 30 lety padla Berlínská zeď. Původní záběry

Před 30 lety padla Berlínská zeď. Původní záběry

Pád Berlínské zdi: dobová reportáž Československé televize (11. 11. 1989)

Dobové záběry. Před 30 lety padla Berlínská zeď

Před 30 lety padla Berlínská zeď. Dnes její ruiny slouží jako prostor pro umělce

Zeď padla v půl dvanácté 

Situace v Bornholmer Straße se mezitím stává neudržitelnou. Propuštění několika „výtržníků“ včetně Radomskiho a Schefkeho situaci neuklidnilo, naopak zvýšilo tlak ze strany ostatních čekajících, kteří skandují „Otevřete bránu!“. Po jedenácté večer jsou jich na přechodu už tisíce.

Když se jim povede odstranit z cesty ostnatý drát před přechodem, bojí se pohraničníci, že jim půjde o život. Velitel Jäger, který pořád marně čeká na pokyny svých nadřízených, se proto půlhodinu před půlnocí rozhoduje jednat na vlastní pěst. 

„Když jsem viděl, co by se mohlo stát, že jsou moji spolupracovníci zahnáni do úzkých a požadavky občanů NDR stále hlasitější, rozhodl jsem se všechno otevřít a kontroly okamžitě zastavit,“ líčí později.

Během tři čtvrtě hodiny prochází přes přechod v Bornholmer Straße asi dvacet tisíc lidí. Postupně se otvírají další přechody, někde i pod tlakem obyvatel Západního Berlína. Kolem půlnoci už jsou otevřené všechny.

Přes hranice proudí celou noc tisíce lidí. Mnozí z nich na zeď vylezou, další do ní buší kladivy a dláty. Západoberlínská třída Kurfürstendamm se změní ve víc než tříkilometrovou party zónu.

Setkání na Západě

Radomski a Schefke jsou tou dobou v hospodě v západoberlínském Kreuzbergu. Sedí v ní s přáteli, kteří se ještě před několika hodinami jejich plánu vysmívali. Všichni stále nemohou pochopit, že zeď skutečně padla. V hospodě stráví většinu historické noci.

Schefke zůstane na Západě celkem čtyři dny. Radomski, který během noci navštíví a fotografuje další otevřené přechody, se brzy ráno vrací do svého bytu ve východoberlínském Prenzlauer Bergu. „Byl jsem prostě unavený a chtěl jsem domů.“ Jeho zneplatněný průkaz už nikoho nezajímá.