Listopad začal už v lednu. Cesta rokem, který změnil dějiny

Okamžik je v historii vlastně fikcí, upozorňuje publicista Pavel Kosatík. Letopočty, které se děti učí ve školách nazpaměť, nás klamou. Skutečné události jsou v čase rozprostřeny do mnohem větší šíře, píše v knize České okamžiky. Platí to i pro 17. listopad. Přelomová studentská demonstrace, která spustila řetězec dalších událostí, nespadla z nebe, ale předcházely jí jiné akce, které naznačovaly blížící se změny. S mírnou nadsázkou lze napsat, že listopad začal už v lednu, jak ukazuje výběr událostí roku 1989.

Demonstrace na Václavském náměstí 18. ledna 1989
Zdroj: ČTK Autor: Michal Doležal

15.–22. ledna: Palachův týden

Už třetí lednový týden roku 1989 komunistickým režimem v Československu otřásl. Násilné potlačení pietní akce, která měla připomenout 20. výročí úmrtí Jana Palacha, vyústilo v sérii protirežimních demonstrací. Zapojily se do nich tisíce lidí, a protože trvaly sedm dní, dostaly označení Palachův týden. Síla protestů překvapila nejen vládnoucí komunisty, ale i opozici. Události vešly do dějin jako první otevřená a masová demonstrace proti režimu od roku 1969. Policie zatkla na 800 lidí. Osm předních aktivistů, mezi kterými byl i Václav Havel, komunistická justice obvinila z výtržnictví a uvěznila.

26. ledna: Petice za propuštění Václava Havla

Československem se začala šířit petice na podporu už poněkolikáté nesmyslně uvězněného Václava Havla. Petici za propuštění Havla i ostatních zatčených a odsuzující nepřiměřený zásah Veřejné bezpečnosti podepsaly postupně více než tři tisíce lidí především z oblasti kultury. Zjara se iniciativy chopil Jiří Křižan, který spolu s dalšími spolupracovníky vyvinul velké úsilí pro to, aby byl Václav Havel propuštěn v polovině trestu. Překvapivou novinkou bylo, že se proti režimu otevřeně postavili známí a uznávaní umělci, jména jako Petr Čepek, Jaroslav Hanzlík, Daniela Kolářová, Hana Zagorová, Zdeněk Svěrák nebo Jiří Bartoška.

6. února: Kulaté stoly v Polsku

Polští komunisté a představitelé opozice, kterou reprezentoval zejména odborový svaz Solidarita, se poprvé sešli u kulatého stolu. Diskuse, kterých se na straně opozice účastnili například Bronislaw Geremek, Tadeusz Mazowiecki, Jacek Kuroń či Adam Michnik, skončily v dubnu 1989 podpisem závěrečných dohod. „Šok, byl to šok. Nemohl jsem komunistům přijít na jméno a najednou jsem s nimi seděl u jednoho stolu,“ popisoval Michnik. Jednání nakonec vedla ke změně režimu. Šlo o první případ v někdejším socialistickém bloku, kdy vládnoucí strana přistoupila k otevřené diskusi se svými kritiky.

2. května: Maďarsko likviduje železnou oponu

Maďarsko už v květnu fakticky začalo likvidovat plot z ostnatého drátu na své hranici. Důvodem bylo kromě politického uvolnění částečně i to, že ostraha hranic upozorňovala na jejich špatný stav: i ta nejmenší zvířata spouštěla falešný poplach. Na konci června 1989 pak ministři zahraničí Maďarska a Rakouska Gyula Horn a Alois Mock ostnatý drát na společné hranici symbolicky přestřihli. V té době už byla značná část plotu zničena. 

17. května: Václav Havel na svobodě

O propuštění Václava Havla po čtyřech měsících vězení rozhodl soud v polovině května. V budově pankrácké věznice na něj čekali další disidenti i zahraniční novináři. „Jsem samozřejmě rád, že mě pustili na polovinu domů. I když si myslím, že celý ten můj trest byl nesmysl a že jsem vůbec v žádném vězení neměl být,“ prohlásil Havel. Byt na vltavském nábřeží, kde bydlel s manželkou Olgou, naplnily v den propuštění na oslavu desítky disidentů a umělců. A Václav Havel ihned začal plánovat další kroky, které by navázaly na úspěšnou petici za jeho propuštění. Tehdy začala vznikat iniciativa, která skončí peticí Několika vět.

4. června: Volby v Polsku

Zásadním výsledkem „kulatých stolů“ v Polsku byla dohoda o volbách naplánovaných na léto, jichž se bude moci zúčastnit i opozice. Nakonec Solidarita v těchto volbách zvítězila, čímž komunistický režim v Polsku definitivně padl a země nastoupila cestu k demokracii. Také v Maďarsku, které se už během osmdesátých let vydalo cestou pozvolných reforem, se na konci července konají volby, v nichž jsou do parlamentu zvoleni zástupci opozice.

9. června: Dopis kardinála Tomáška

Kardinál František Tomášek poslal prezidentu Gustávu Husákovi dopis, v němž protestoval proti zakotvení marxismu-leninismu jako státní ideologie v připravované změně ústavy. Zároveň vyzval Husáka k zakotvení svobody náboženského vyznání. „V ústavě je třeba výslovně a jednoznačně stanovit právo každého občana žít podle své víry a veřejně ji vyznávat,“ stálo v listu. Tomášek se navíc zaštiťoval peticí za náboženskou svobodu zorganizovanou katolickým aktivistou Augustinem Navrátilem, kterou v předchozím roce podepsalo na 600 tisíc lidí. Šlo o vůbec nejmasovější protest proti režimu v Československu.

29. června: Několik vět

Další klíčovou událostí byl vznik petice, pod kterou se masově podepisovali představitelé kultury i dělníci. Text Několika vět byl poprvé zveřejněn 22. června v tehdy ilegálních Lidových novinách. Přesně o týden později manifest zazněl na rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Podobu mu dal Václav Havel a hlavními organizátory petice byli spolu s ním Alexandr Vondra, Stanislav Devátý a Jiří Křižan, který dal petici název. Inspiroval se při tom slavným textem Ludvíka Vaculíka 2000 slov. Režim zareagoval nenávistnou kampaní proti signatářům. V Rudém právu vyšel 30. června jako reakce na Několik vět článek Kdo seje vítr. Přesto petici do podzimu postupně podepsalo na 40 tisíc lidí.

17. července: Jakeš v Červeném Hrádku

Generální tajemník komunistické strany Miloš Jakeš pronesl nezapomenutelný projev v Červeném Hrádku. Záznam vystoupení vyvolával salvy smíchu a Jakeš se stal nechtěnou komediální hvězdou. Zlidověly pasáže o signatářce Několika vět Haně Zagorové nebo o nesnadné přestavbě socialistického zřízení: „To není jednoduchý proces, ta přestavba. Není. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná, a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé a vypadají při tom jako přátelé, určitou dobu.“ Zmatená řeč, která se šířila díky vysílání Rádia Svobodná Evropa, byla pro mnohé Čechy i Slováky signálem, že vládnoucí režim není tak silný, jak se tváří při rozhánění opozičních demonstrací.

21. srpna: Výročí okupace

Ozbrojené složky se intenzivně připravovaly na střetnutí s demonstranty k výročí okupace 21. srpna 1968. V pohotovosti byla armáda i Lidové milice. Masivní bezpečnostní akce ovšem zdaleka přesahovala tehdejší záměry opozičních skupin v čele s Chartou 77. Pietního shromáždění se nakonec v Praze zúčastnilo zhruba 1500 lidí. Policie protestní demonstrace rozehnala, přičemž zatkla 320 československých občanů a více než padesát cizinců, hlavně Maďarů a Poláků. České disidenty totiž do Prahy přijeli podpořit jejich kolegové ze zemí, kde již probíhaly politické změny.

25. srpen: Prognostik Zeman v televizi

Tehdejší prognostik Miloš Zeman jako host vystoupil v televizním Hospodářském zápisníku a popsal neutěšený stav socialistické ekonomiky i společnosti. Zeman přitom přišel do vysílání, aby odvolal to, co předtím napsal v Technickém magazínu. V něm označil socialistické Československo za zaostalou zemi a otevřeně kritizoval tehdejší režim. Místo mírných slov ale diváci Hospodářského zápisníku slyšeli od Zemana ještě tvrdší kritiku. Avizoval tehdy třeba to, že Československo čekají stávky a demonstrace. Pro současného prezidenta znamenalo jeho vystoupení konec na pracovišti. Fakt, že se předtočený Hospodářský zápisník dostal k divákům, se dá označit za shodu náhod. Svou roli sehrály probíhající prázdniny, kdy vedoucí služba nefungovala jako obvykle.

30. září: Východní Němci utíkají přes Prahu

Více než deset tisíc občanů Německé demokratické republiky ukrytých na velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze dostalo povolení k odjezdu vlaky a autobusy do Bavorska. Na cestu přes pražské velvyslanectví se během října vydalo ještě víc lidí než v září. Muži už se nevešli ani na zahradu, a tak museli čekat na ulici. Ještě začátkem listopadu bylo na ambasádě nejméně 1300 lidí a další přicházeli. Následná dohoda obou německých států byla předzvěstí změn v Československu i pádu Berlínské zdi. Po uprchlících zůstaly v Praze opuštěné trabanty a wartburgy.

1. října: Bankovka s Gottwaldem

Vláda pustila do oběhu nové stokorunové bankovky s portrétem Klementa Gottwalda. Bankovka s politikem, který měl na svědomí justiční vraždy padesátých let, se však setkala se značnou nepopularitou mezi občany. Lidé ji poškozovali různými popisky a kresbičkami, třeba nápisem „Vrah“ na Gottwaldovo čelo. Vymýšleli také různé způsoby skládání bankovky tak, aby bylo dosaženo komického znetvoření Gottwaldovy tváře. Vzhledem k těmto skutečnostem a zejména k následným listopadovým událostem byla nová bankovka stažena a nahrazena původním typem platným od roku 1961.

9. října: Demonstrace v Lipsku

V Německé demokratické republice se kritici režimu, bojovníci za lidská práva a věřící pravidelně scházeli k takzvaným mírovým modlitbám v kostele svatého Mikuláše v centru Lipska. Na podzim pak přenesli svůj protest na přilehlé náměstí. Policie proti tisícům protestujících nejdříve zasahovala. Přesto počet demonstrantů dále stoupal a 9. října dosáhl 70 až 100 tisíc, což podle historiků komunistický režim v NDR zlomilo. Policisté proti demonstraci poprvé nezasáhnou. Masové protesty pokračovaly a šířily se do celého východního Německa.

28. října: Výročí vzniku Československa

Po výzvě nezávislých iniciativ se v Praze na Václavském náměstí uskutečnila demonstrace u příležitosti 71. výročí vzniku Československa. Policejní jednotky ji násilně rozehnaly. Protestů se účastnily tisíce lidí, demonstrace se konaly nejen v Praze, ale také v Brně a dalších městech. Jako při většině výročí policie už předem pozatýkala řadu disidentů. V cele předběžného zadržení pobyl krátce i Václav Havel, a to navzdory nemoci.

9. listopadu: Pád Berlínské zdi

Člen politbyra východoněmecké komunistické strany Günther Schabowski oznamuje na televizí živě přenášené tiskové konferenci zjednodušení cest do zahraničí. Z jeho zmateného prohlášení omylem vyplyne, že obyvatelé NDR mohou okamžitě vycestovat. Tisíce východních Němců se vydávají ke zdi a požadují otevření hraničních přechodů. Policie pod jejich tlakem nakonec kapituluje a krátce před půlnoci pouští desetitisíce lidí do Západního Berlína. Symbol železné opony tak po 28 letech padá.

11.–17. listopadu: Teplické demonstrace

Týden před 17. listopadem se konaly protestní demonstrace v několika městech severních Čech, především v Teplicích. Důvodem byl zoufalý stav životního prostředí, konkrétně několik dnů trvající a velmi silná smogová inverze. Demonstrace za čistý vzduch, které vyvrcholily 13. listopadu, nebyly násilně potlačeny, ale přinutily místní komunistické funkcionáře k dialogu s veřejností. Akce se přitom konaly mimo hlavní struktury disentu.

12. listopadu: Svatořečení Anežky České

Téměř 10 tisíc poutníků z Československa v čele s kardinálem Františkem Tomáškem se zúčastnilo ve vatikánském chrámu svatého Petra svatořečení Anežky České, dcery krále Přemysla Otakara I. a zakladatelky kláštera a špitálu Na Františku. Při této příležitosti poskytl papež Jan Pavel II. československým poutníkům generální audienci. Kanonizace se měla původně konat v Československu, komunisté ale odmítli polského papeže vpustit do země. Spolupracovník kardinála Tomáška Tomáš Halík při svém projevu parafrázoval barokní proroctví, podle kterého tehdy, až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách konečně dobře.

17. listopadu…

V Praze na Albertově se konala řádně ohlášená a překvapivě povolená studentská manifestace k uctění památky Jana Opletala za účasti zhruba 15 tisíc vysokoškoláků, po níž následoval pietní akt na Vyšehradě. Část davu ale postupovala do centra metropole podél Vltavy k Národní třídě, kde došlo k surovému zásahu příslušníků Veřejné bezpečnosti a pohotovostního pluku. Pohoršení veřejnosti vedlo k řetězu dalších událostí: vznik Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, demonstrace na letenské pláni, abdikace prezidenta Gustáva Husáka a zvolení Václava Havla prezidentem.