Před 90 lety, 23. února 1929, skončil pátý sjezd Komunistické strany Československa (KSČ) – přelomová událost v dějinách strany i celé země. Vedení KSČ totiž ovládli „karlínští kluci“ v čele s 33letým Klementem Gottwaldem, který prosazoval radikální bolševizaci a naprosté podřízení Moskvě a Stalinovi. Komunisté se stali militantní a nekompromisní opozicí, která otevřeně usilovala o zničení demokratické republiky a byla prodlouženou rukou Moskvy.
„V Moskvě se učíme, jak vám zakroutit krk.“ Gottwaldovi karlínští kluci před 90 lety ovládli KSČ
KSČ vznikla v roce 1921 odštěpením marxistického proudu Bohumíra Šmerala z Československé sociální demokracie, kterou záhy předstihla. Ke komunistům přešla třetina sociálnědemokratických poslanců i značná část voličů. Se 300 tisíci členy se KSČ brzy stala po ruské a německé komunistické straně třetí nejpočetnější stranou v Evropě.
Hned po svém vzniku se KSČ zapojila do takzvané Kominterny, mezinárodní komunistické organizace řízené z Moskvy. Propojení mezi oběma organizacemi ale existovalo už dříve, Kominterna totiž vysílala do Československa své agenty, kteří se podíleli už na ustavení strany.
Historik Jan Rychlík o vítězství radikálního křídla v KSČ před 90 lety (zdroj: ČT24)
V prvních letech si KSČ udržovala na Moskvě jistou nezávislost. Zlom nastal po kongresu Kominterny v roce 1924, který vyhlásil program bolševizace jednotlivých komunistických stran a na němž byla KSČ ostře kritizována. Výtky směřovaly k jejím postojům k národnostní otázce i k pomalému postupu při „očišťování strany od sociálnědemokratických přežitků“. S kritikou do vlastních řad vystoupili na kongresu i mladí straníci bez sociálnědemokratické minulosti.
K české otázce vystoupil s příspěvkem „O pravicovém nebezpečí v KSČ“ sám sovětský vůdce Stalin. Podle něj převládaly mezi československými komunisty reformistické iluze, většina dělníků byla spokojena s existencí samostatného státu a konflikt mezi pravicí a levicí proto nabýval národnostního rázu. Kominterna sice poté přinutila znesvářená křídla KSČ ke kompromisu, s ním však ani jedna ze stran nebyla spokojena.
Gottwald kritizoval „umírněnost“ a čekal na svou šanci
V parlamentních volbách v roce 1925 se stali komunisté druhou nejsilnější stranou hned po agrárnících, když je podpořil skoro milion voličů a získali 13 procent hlasů. Socialistické strany se však po volbách ocitly v opozici a byly zdatným soupeřem komunistů v boji o přízeň dělníků. Komunistům nepřál ani hospodářský růst, protože mzdy a životní úroveň dělníků – tedy jedny z hlavních bodů programu KSČ – rostly i bez jejich přičinění.
Uvnitř KSČ soupeřily různé směry a opakovaně v ní probíhaly čistky. Představitelé „pravicového“ křídla Bohumír Šmeral a Karl Kreibich získali funkce ve vedení Kominterny a odjeli do Moskvy, čímž ztratili možnost výrazněji ovlivňovat dění ve straně. Do vedení KSČ se v roce 1925 v rámci postupující bolševizace dostali zástupci levicovější frakce Václav Bolen a Bohumil Jílek. Ještě radikálněji naladěný byl ale Klement Gottwald, který stanul v čele agitačně-propagačního oddělení.
Historie.cs: Když byli komunisté v opozici (zdroj: ČT24)
Navenek se však KSČ snažila vystupovat poměrně umírněně. Taková politika sice popularitě strany svědčila, ale Kominterna s ní nebyla spokojena a tlačila stranu k organizaci masových akcí – ty ale byly neúspěšné. Aby vedení nezdary napravilo, pokusilo se zorganizovat 6. července 1928 „Rudý den“ jako náhradu za zakázanou spartakiádu. I tuto akci úřady zakázaly, přesto se měla uskutečnit. Byla však tak špatně připravena, že ji strana na poslední chvíli odvolala. Takové fiasko dalo Gottwaldovi a jeho příznivcům záminku k otevřenému vystoupení proti vedení.
Spor se přenesl i na kongres Kominterny. Gottwald tam vystoupil s „Materiálem k diskuzi o československé otázce“, ve kterém zkritizoval vedení strany za opuštění radikálního programu likvidace „buržoazní Československé republiky“ a zaujetí „oportunistického“ postoje. Kvůli krachu Rudého dne navíc obvinil vedení z neschopnosti.
Kominterna se za Gottwalda postavila a otevřeným listem „Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“ vyzvala KSČ k očištění se od „oportunistických živlů brzdících bolševizaci KSČ“. Taková podpora umožnila Gottwaldovi a jeho přívržencům – skupině přezdívané „karlínští kluci“ – ovládnout ústřední sekretariát strany.
- Skupina mladých ambiciózních a radikálních komunistů kolem Klementa Gottwalda, která prosazovala bolševizaci strany a její absolutní podřízení Moskvě a Kominterně. Členy byli například Rudolf Slánský, Jan Šverma, Pavel Reimann, Josef Guttmann, Jaromír Dolanský, Václav Kopecký a další.
- Označení vychází od sídla pražského sekretariátu strany v Karlíně, kde Gottwald působil. Zpočátku ho používala v pejorativním významu starší generace komunistů kolem zakladatele strany a někdejšího předsedy sociální demokracie Bohumíra Šmerala, později se stalo běžným označením.
„KSČ byla ještě příliš zasažena ‚sociálnědemokratickými přežitky', což bylo dáno tím, že to byla strana masová a její členstvo byli bývalí sociální demokraté. Nebyla dostatečně revoluční, byly tam různé platformy a frakce, příliš se tam debatovalo, což odporovalo leninskému pojetí,“ říká historik z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK Jan Rychlík.
„Lenin řekl, že komunistická strana není diskusní klub, že to je revoluční organizace proletariátu. V jeho pojetí byla bolševická strana vojenská organizace, kde jako v armádě platí, že nižší složky bezprostředně a bez odmlouvání musí vyplnit rozkazy složek vyšších. To před rokem 1929 nebylo a na pátém sjezdu to bylo prosazeno, proto se dostává intervencí Moskvy k moci Gottwaldovo křídlo,“ vysvětluje Rychlík.
Převrat karlínských kluků
Skupina kolem Gottwalda po podpoře Kominternou vycítila příležitost a narychlo svolala pátý sjezd KSČ. Konal se od 18. do 23. února 1929 v Lidovýchovné budově Domovina v pražských Holešovicích. Zúčastnilo se ho 176 delegátů, z toho 124 hlasujících, z nichž bylo 90 procent dělníků. Sjezd se „karlínským klukům“ podařilo utajit i před mnohými členy strany. Na „správný“ průběh zato přímo na místě dohlíželi funkcionáři Kominterny.
Gottwald na sjezdu ostře kritizoval stranického vedení – přestože byl sám jeho součástí. „Vedení, které bylo zvoleno IV. sjezdem KSČ, již neexistuje. Vedení, které bylo zvoleno IV. sjezdem, bylo poraženo 6. července na Václavském náměstí. Bylo poraženo v Okťabrském sálu moskevského domu sojuzů, bylo poraženo ve stech schůzích a konferencích strany, bylo poraženo na 23 konferencích strany, bylo poraženo na 23 konferencích krajských, bylo poraženo v celé straně a v celé Komunistické internacionále. Ale ještě předtím – a to učinilo tu porážku právě tak hanebnou – samo uteklo z bojiště, hodilo flintu do žita, uteklo od kormidla strany.“
Reliéf sochaře Františka Davida zachycující pátý sjezd KSČ v roce 1929. Odhalen byl v Muzeu Klementa Gottwalda v roce 1961
Gottwald označil situaci v Československu za „nástup fašismu“, na který strana nedokázala reagovat, neboť je plná „oportunistických úchylek“ a „zcela odtržená od mas“. Také sociální demokraty označil za „sociálfašisty“. Budoucnost KSČ viděl v prosazování ostré bolševické konfrontační politiky, nesmlouvavém protirežimním programu a odmítání kompromisů.
Velkou pozornost však věnoval i „nutnosti“ dalších čistek uvnitř strany: „Poněvadž nejvyšším úkolem strany je vést boj proti buržoazii, vést boj proti finančnímu kapitálu, proti kapitalistickému státu, právě proto musí v první řadě potřít agenturu nepřátel ve vlastních řadách.“
Detail pamětní desky na budově Domoviny
Sjezd dopadl podle plánů radikálního křídla. Generálním tajemníkem strany se stal Gottwald a vedení zcela ovládli jeho stoupenci, a to hlavně „mladí“, nezatížení „starými sentimenty a nacionálními úchylkami“, ale i několik starších členů loajálních ke Kominterně, například pozdější druhý komunistický prezident Antonín Zápotocký.
Bolševizace KSČ tak byla dokončena. Strana poté bezvýhradně přijímala jakékoli příkazy z Moskvy a plně se podvolovala diktátu Kominterny. Pod jejím tlakem změnila i svou organizační strukturu, kdy se straníci museli začít organizovat v podnikových buňkách.
Odchod poloviny členů, včetně intelektuálů
Výsledky sjezdu a vítězství Gottwaldova křídla pobouřily většinu členů KSČ a způsobily jejich masový odchod. V krátké době se počet členů snížil ze zhruba osmdesáti na čtyřicet tisíc. Od KSČ se také odvrátila velká část Rudých odborů, které byly se stranou úzce spjaté.
Protestovali také intelektuálové, kteří byli členy strany nebo ji podporovali, například spisovatelé Ivan Olbracht, Stanislav Kostka Neumann, Marie Majerová, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Helena Malířová a Vladislav Vančura. Za to byli ihned vyloučeni, s výjimkou Seiferta ale později do strany vstoupili znovu.
- Uchvácení moci v KSČ Klementem Gottwaldem v roce 1929 zachycuje i film Dvacátý devátý režiséra Antonína Kachlíka, natočený v roce 1974 podle scénáře prorežimního autora Jaroslava Matějky.
- Propagandistický snímek o „dramatickém zápasu za revoluční bolševickou orientaci KSČ“ značně překrucuje skutečné události. Oslavuje Gottwalda i Antonína Zápotockého a naopak upozaďuje jiné tehdejší významné osobnosti.
- Ideologická schematičnost a normalizační pojetí filmu se už v době uvedení míjely u diváků účinkem a vzbuzovaly posměšné reakce.
- V českých filmových databázích ČSFD a FDb má snímek od diváků hodnocení 34 a 36 procent.
Šestadvacet poslanců a senátorů KSČ vydalo prohlášení, ve kterém protestovali proti výsledkům sjezdu a změně politiky – za to byli jako „likvidátoři linie pátého sjezdu“ ze strany vyloučeni. Příznačné bylo, že boj proti „likvidátorům“ uvnitř strany si nové vedení nechalo schválit v Moskvě. Vyloučením všech kritiků však téměř zmizela vnitrostranická opozice a bylo možné dokončit bolševizaci.
„Učíme se, jak vám zakroutit krk“
- 1920: 1 590 520 – 25,7 % – 74 mandátů (jako součást sociální demokracie, 23 poslanců přešlo v roce 1921 do KSČ)
- 1925: 934 223 – 13,2 % – 41 mandátů
- 1929: 753 220 – 10,2 % – 30 mandátů
- 1935: 849 509 – 10,3 % – 30 mandátů
V parlamentních volbách v říjnu 1929 sice KSČ oslabila a ztratila pětinu hlasů, i tak se ale stala třetí nejsilnější stranou. Jádro voličů bylo pevné i v dobrých časech, které měla záhy vystřídat světová hospodářská krize. Klement Gottwald se stal poslancem a hned v prvním projevu dal najevo, jakým směrem se nyní chtějí komunisté ubírat:
„(…) budeme bojovati za požadavky vesnické chudiny, domkářů a malorolníků, budeme se bíti o ulice, o svobodu tisku, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, o svobodu stávkovou.“ O dvacet let později činili komunisté pod jeho vedením přesný opak. V projevu však byly i některé pasáže, ve kterých Gottwald skutečně nelhal:
A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!
„Napřed rozvrátíme vás. My vyhlašujeme vám a vaší sociálfašistické vládě nejostřejší boj. (…) Přejde vás smích. My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti, houževnatě, cílevědomě do té doby, až vaše panství bude smeteno,“ vzkázal Gottwald.
Tehdy však jeho fanatické projevy a výhrůžky vyvolávaly spíše údiv nebo smích. „Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno bráti vážně, že není možno nic jiného, než smáti se,“ reagoval národněsocialistický poslanec a ministr Alois Tučný, když hřímání komunistického šéfa označil za „hodinu zábavy“. „Nebojte se, že někomu z řeči pana předřečníka naskočila husí kůže. Přežili jsme již podobných řečí velké a velké tucty a přežili jsme již kurážnější radikály než pana Gottwalda…,“ dodal.
Gottwaldovy hrozby se po válce naplnily
V prezidentských volbách v roce 1934 Gottwald kandidoval proti Tomáši Garriguovi Masarykovi s heslem „Ne Masaryk, ale Lenin“. Kromě neúspěchu si za své výroky v předvolební kampani vysloužil trestní stíhání, před nímž uprchl do SSSR. Vrátil se v prosinci 1935, když úřady zatykač zrušily.
Stokorunová československá bankovka z roku 1989 s Klementem Gottwaldem
V roce 1938 patřil Gottwald k nejsilnějším kritikům mnichovské dohody a poraženectví československé vlády. „I bosí Habešané by bojovali, dobře vyzbrojená československá armáda ale nikoliv,“ prohlásil.
Po zákazu KSČ emigroval v listopadu 1938 do Sovětského svazu, kde přečkal druhou světovou válku. V prosinci 1943 se dohodl s představitelem londýnské emigrace prezidentem Edvardem Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje.
Do Československa se vrátil až po osvobození v květnu 1945 jako místopředseda vlády a předseda Národní fronty, zároveň se znovu stal předsedou KSČ, jímž byl až do své smrti. V prvních poválečných volbách v roce 1946 vyhrála jeho strana volby, když získala téměř 40 procent hlasů, a Gottwald se stal premiérem. Komunisté také umožnili Edvardu Benešovi jednoznačné znovuzvolení do prezidentského úřadu a jejich vliv na nemocí oslabeného prezidenta se tak ještě zvýšil.
Roustoucí vliv a tlak komunistů vyústil v únoru 1948 v převrat, když donutili prezidenta Beneše k obměně vlády. 25. února Gottwald na Václavském náměstí oznámil, že prezident všechny jeho návrhy přijal a šéf komunistů vyhlásil „porážku reakce a vítězství pracujícího lidu“. Beneš v červnu abdikoval a Gottwald několik dní poté usedl do uvolněného prezidentského křesla, premiérem se stal Antonín Zápotocký.
Gottwald byl poslušným vykonavatelem Stalinových příkazů. Represe a politické procesy postihovaly nejen běžné občany, ale i samotné členy strany včetně jejího vedení. Na popravišti se tak ocitl i Rudolf Slánský, jehož kariéra v KSČ začala právě s Gottwaldovým nástupem k moci.
Gottwald zemřel ve svých 56 letech v roce 1953, jen několik dní po návratu z pohřbu sovětského diktátora Josifa Stalina v Moskvě. A nástupcem „prvního dělnického prezidenta“, jak komunistická propaganda Gottwalda označovala, byl zvolen opět Zápotocký.