Ještě čtyřiadvacátého února měl být prezident Edvard Beneš připravený vzdorovat. Následujícího dne, po pětidenním nátlaku komunistických funkcionářů vedených předsedou vlády Klementem Gottwaldem, ale podruhé ve své kariéře kapituloval před totalitní mocí – a jeho podpis pod demisí demokratických ministrů nasměřoval Československo ke čtyřem dekádám nesvobody. Od 25. února 1948 uplynulo sedmdesát let.
„Byl Edvard Beneš vinen?“ ptal se novinář Ferdinand Peroutka a ptal se již v době, kdy bylo o všem podstatném rozhodnuto. Stejnojmenný esej, jehož název stínuje i leitmotiv tuzemských intelektuálních debat posledních sedmdesáti let, totiž napsal v roce 1949 v anglickém exilu, kam o rok dříve uprchl před hrozící komunistickou perzekucí.
Na nastolenou otázku posléze odpovídal: „Jestliže na prahu nebes budeme souzeni podle svých citů, není pochyby, že je nevinen. Neboť demokratická víra ani na okamžik nevyhasla v jeho srdci ani se nezkalila v jeho mozku. Jestliže však budeme souzeni podle svých činů, pak stejně není pochyby, že Edvard Beneš potvrdil komunistický uchvatitelský akt v únoru 1948. Neučinil nic, aby odhalil jeho násilnost.“
Peroutkovy precizně formulované soudy v tomto případě odpovídají skutečnosti jen částečně. Poté, co se Edvard Beneš před sedmdesáti lety po čtrnáctidenní vládní krizi podvolil požadavkům komunistického premiéra Klementa Gottwalda a podepsal rekonstrukci jeho kabinetu v rudém aranžmá, totiž nadobro opustil Pražský hrad a přesídlil do svého letoviska v Sezimově Ústí. Odjezd z Prahy, při kterém z Hradu podle zvyku zmizela i prezidentská standarda, měl demonstrovat prezidentskou distanc od změny poměrů ve státě.
V době, kdy metropolí pochodovaly paramilitantní jednotky Lidových milicí a kdy si skupiny straníků sdružené v tzv. akčních výborech usurpovaly moc ve všech oblastech veřejného života, ovšem šlo do značné míry už jenom o symbolické gesto – byť nade všechnu pochybnost gesto odpovídající intelektuálnímu zázemí třiašedesátiletého prezidenta, který coby mnohaletý diplomat vždycky kladl důraz na drobné nuance demokratického vystupování. V geopolitické realitě totalizující se střední Evropy pro ně ale už nebylo místo.
Únor začal v prosinci. A o pět let dřív
Rozbuška, která v předjaří roku 1948 vyvolala krizi v širokém kabinetu tvořeném komunisty, sociálními demokraty, lidovci, národními socialisty a slovenskou Demokratickou stranou, je známá. Rudý ministr vnitra Václav Nosek nechal v půlce února odvolat nekomunistické policejní ředitele, nahradil je osobnostmi loajálními Gottwaldově partaji, a svůj krok odmítl revokovat i navzdory požadavku demokratických členů vlády.
Národněsocialističtí, lidovečtí a slovenští ministři následně podali protestní demisi, která otevřela cestu k přímé konfrontaci s Gottwaldovým táborem a během několika dní vyústila v komunistické převzetí moci. Třebaže je ale 25. únor 1948 tradičně považovaný za jedno ze stigmatických osmičkových dat tuzemských dějin, dveře k němu se otevřely už o pět let dříve – a jednou z osob, které tehdy tiskly kliku, byl paradoxně i Edvard Beneš.
Na počátku pražské cesty do kremelského područí totiž stála smlouva o československo-sovětském přátelství, kterou v prosinci 1943 pod Benešovou a Stalinovou patronací podepsal velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger a tamní ministr zahraničí Vjačeslav Molotov. Po negativní předválečné zkušenosti se západními spojenci tím chtěla tuzemská diplomacie opřít bezpečnostní záruky rozbité republiky o sílu Sovětského svazu.
Příklon k Sovětům ještě umocnilo osvobození země rudoarmějci a podoba nového kabinetu složeného v Košicích, kde komunisté (za první republiky okrajová a extremistická politická síla) obsadili ta nejvlivnější ministerstva: drželi strategický resort informací dohlížející na sdělovací prostředky, zemědělství, jež po válce řídilo osidlování pohraničí, vnitro a také obranu – třebaže tu vedl oficiálně bezpartajní generál Ludvík Svoboda.
Mantinely nové republiky
Na vychýlení poválečného politického systému se navíc podílel i samotný prezident, který kontury nového Československa definoval ve spise Demokracie dnes a zítra, psaném ještě během pobytu v Británii. Otřesený absencí loajality, kterou v Mnichově předvedly Londýn a Paříž, ve své publikaci ohlásil, že se liberálně buržoazní demokracie přežila a nahradit by ji měla vyspělejší forma socializující demokracie, která by do československého prostředí zavedla některé prvky sovětského socialismu a omezila kapitalismus.
Za nezdarem prvorepublikového projektu navíc podle Beneše nestál jen Mnichov, ale i selhání domácích politiků, jejich slabost a sledování sobeckých zájmů. Prezident, který se nikdy dostatečně neidentifikoval se stranickou politikou, proto už v roce 1942 navrhoval omezit v obnoveném Československu počet partají. Jedním z reálných neduhů meziválečného období ostatně skutečně byla fragmentovaná politická scéna, která vedla k nestabilitě vládnutí.
Obě benešovské vize se po osvobození podařilo naplnit, protože prezidentské dekrety vydávané v prvních poválečných měsících znárodnily velký průmysl i bankovnictví a zavedly centrální plánování. Státem omezený stranický systém třetí republiky navíc dal prostor jen osmi uskupením.
Navzdory limitům korigované demokracie ale Beneš coby následovník Tomáše Masaryka nadále zůstával věrný demokratickým hodnotám a počítal s tím, že politika obnovené země musí stát na mravních základech a že demokratický politik musí být mravní osobností.
Taková koncepce se ale ukázala jako iluzorní nejpozději po volbách v roce 1946, ve kterých v Československu (v Čechách a na Moravě mnohem výrazněji než na Slovensku) zvítězili komunisté dirigovaní Moskvou. A ti nestáli o socializující demokracii, ale o socialismus.
Na bedrech Hradu
Československá politická krize vyvolaná sporem o policejní reorganizaci vyvrcholila pět dní poté, co dvanáct z šestadvaceti ministrů podalo 20. února demisi. Ambici měli hned dvojí: donutit komunisty k poslušnosti, nebo vyvolat krizi, která by vedla ke jmenování úřednické vlády a předčasným volbám. Navzdory dva roky starému volebnímu vítězství totiž KSČ ztrácela na popularitě.
Demokratická vnitrokoaliční opozice ale nebyla jednotná. K demisi se nepřipojil ani šéf diplomacie Jan Masaryk ani sociální demokraté, jejichž levicové křídlo dirigované Zdeňkem Fierlingerem naslouchalo víc komunistům než Lidovému domu. A s menšinou odcházejících ministrů vláda automaticky nepadala.
V tu chvíli se rozhořel spor o interpretaci vládní krize, kde měli od počátku navrch komunisté. Ovládali rozhlas, v metropoli uspořádali tábory lidu a jimi opanované odbory vyhlásily generální stávku, které se zúčastnilo 2,5 milionu lidí. Odstupující ministry rudá média vykreslovala jako podvratnou opozici, která rozbíjí vládu, a jde proti zájmům pracujícího lidu.
K ruce měla KSČ navíc exkluzivního poradce – sovětského emisara a někdejšího velvyslance v Praze Valeriana Zorina, který do země přicestoval formálně proto, aby dohlédl na plnění sovětských dodávek obilí. Jeho první kroky ale směřovaly za Masarykem s cílem ho přesvědčit, aby se k demisi nepřipojoval.
Demokraté, věrni svým uměřeným zásadám i ve střetu s totalitní stranou, naopak místo mobilizace nabádali ke klidu a své pohledy upínali k Pražskému hradu a osobě prezidenta republiky, na něhož svou polovičatou demisí delegovali řešení celého kabinetního konfliktu. Beneš přitom neměl mnoho možností, jak situaci vyřešit, pokud se chtěl držet ústavy. Gottwald totiž za odcházející ministry obratem nabídl doplnění vládní sestavy o náhradníky ze všech dosavadních vládních stran – s tím rozdílem, že tentokrát šlo o trojské koně rudé hvězdy.
Zlomení demokrata
„Věřím, že rozumná dohoda je možná, protože je nezbytně nutná,“ napsal prezident Beneš ministerskému předsedovi 24. února 1948. Tentýž den přitom s Gottwaldem na Hradě také osobně jednal, trval na demokratickém řešení celé krize a pobízel ho k dohodě s protestujícími stranami.
Komunistický premiér ji ale již poněkolikáté odmítl, a Beneš následně národněsocialistickým ministrům vzkázal, že demisi nepřijme.
Zvrat přinesla noc. Ráno 25. února dala hlava státu pokyn svému osobnímu tajemníkovi, aby dopisy k přijetí demise přichystal.
Proměnných, které stály za Benešovým podvolením se rudé síle, je celá řada, ale ani jejich souhrn nedává dostatečné vysvětlení prezidentových pohnutek. Beneš nicméně už o dva dny dříve v rozhovoru se zástupci demokratů zmiňoval své obavy ze sovětské intervence, kterou mu mělo hrozit komunistické vedení, pokud se jejich požadavkům nepodvolí. Na samém začátku krize ostatně sovětské jednotky v Rakousku posílily o osmnáct tisíc rudoarmějců.
Premiér navíc Benešovi vyhrožoval také okamžitým zatýkáním „nepohodlných“ osob a zvrácenou ukázku budoucích praktik předvedly bezpečností sbory mezi 21. a 26. únorem, kdy podle historika Karla Kaplana do vězení nakrátko zamířilo bezmála pět set okresních funkcionářů národních socialistů a lidovců.
Prezident, vystavený intenzivní ideologické masáži komunistických manifestací, deklarací a stovek dopisů zasílaných na Hrad, měl navíc pocit, že je v politické krizi kvůli pasivitě demokratického tábora opuštěný – a že zemi, která se ještě nevzpamatovala z důsledků šesti válečných let, hrozí rozklížení a bojový občanský konflikt. Historik Václav Veber potom dodává, že vliv na Benešovo rozhodování mohla mít i první dáma Hana a její starost o manželův zdravotní stav.
Druhý československý prezident od mládí trpěl migrénami a vysokým krevním tlakem a od svých šedesáti let prodělal nejméně pět atak, při kterých ztrácel řeč a měl potíže s rovnováhou. Rozhodující z mozkových příhod přišla bezprostředně poté, co Kreml donutil Prahu odmítnout přijetí amerického Marshallova plánu hospodářské pomoci na poválečnou obnovu Evropy.
Lékařské konsilium tehdy Benešovi doporučovalo, aby nejvyšší ústavní funkci opustil, zatvrzelý politik ovšem radu odmítl slovy, že „není nikdo, kdo by ho mohl ve funkci nahradit“. Když se ale musel v únorových dnech podrobit opakovanému jednání s Klementem Gottwaldem, nestál proti odhodlanému komunistickému předákovi silný státník, ale unavený muž s podlomeným zdravím.
Pětadvacátého
V rozhodný den navštívil Gottwald prezidentský úřad hned dvakrát. V jedenáct dopoledne se s Benešem sešel za doprovodu ministra vnitra Noska i šéfa odborů Antonína Zápotockého a prezidentovi předal předlohu pro rekonstrukci kabinetu. „Důsledky našeho návrhu mohou být jedině dobré,“ prohlásil a Beneš odpověděl, že s řešením krize nebude dělat potíže, ale že si vše potřebuje důkladně rozmyslet.
Po poledni Československý rozhlas dozorovaný komunistickým ministerstvem informací odvysílal smyšlenou zprávu, že prezident republiky na Gottwaldovy podmínky přistoupil.
V půl páté v podvečer zamířil Gottwald na Pražský hrad podruhé. Zatímco dopolední setkání trvalo půl hodiny, tentokrát se ministerský předseda zdržel jen deset minut. Prezident, který o deset let dříve sledoval, jak wehrmacht obsazuje Sudety, podruhé ve své kariéře kapituloval.
Podpisem stvrdil jak pět dní starou demisi dvanácti ministrů, tak i čerstvě podanou demisi dalších dvou. A třebaže se v tu chvíli otevírala možnost vládu rozpustit (v demisi už byla většina členů kabinetu), připojil podpis také pod jmenovací dekrety Gottwaldem navržených vládních nástupců.
V pět hodin už komunistický předseda vlády promlouval na manifestaci na Václavském náměstí a oznamoval „porážku reakce a vítězství pracujícího lidu“. Srocení se podle odhadů zúčastnilo padesát až sto tisíc lidí a hned v jeho úvodu zaznělo jedno z nejznámějších provolání československých moderních dějin: „Právě se vracím z Hradu.“
Po deváté hodině večerní se na tomtéž místě konalo i slavnostní defilé ozbrojených lidových milicí a pohraničních pluků. Tichý studentský pochod, který tentýž den večer zamířil na podporu prezidenta a demokracie Nerudovou ulicí k Pražskému hradu, se podařilo Sboru národní bezpečnosti za pomoci milicionářů rozehnat.
Jednosměrný most
Důsledek politické krize roku 1948 komunistická propaganda v následujících dekádách překřtila na „Vítězný únor“ a podle poněkud překvapivých slov novináře Pavla Tigrida používala KSČ toto označení do značné míry právem.
„Bylo to totiž první a zároveň poslední nesporné vítězství, slazené mírně dávkovanou revolučností, vydobyté bez pomoci kohokoliv, Rudou armádou nevyjímaje,“ napsal ve své historické knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. „Navíc to komunisté vyhráli nad svými národněfrontovými druhy způsobem pozoruhodným a nepopiratelným zároveň, a to jak z hlediska dlouho připravované strategie, tak z hlediska bleskově aplikované taktiky.“
Jaká je ale úloha Edvarda Beneše? A byl prezident, který se podruhé ve svém životě snažil zabránit krveprolití, opravdu vinen za nástup totality? „Spíš než o vině musíme mluvit o osudu,“ píše Peroutka v již zmiňovaném eseji.
„Doufal, že postaví most (mezi Východem a Západem), po kterém všichni rádi půjdou, a že na prvním pilíři tohoto mostu bude vytesáno jeho jméno,“ dodává. Zkušenému politikovi s mimořádnou diplomatickou erudicí se to v jistém ohledu skutečně zdařilo, výsledek byl ale zcela jiný, než by si kovaný demokrat masarykovské školy představoval.
Chiméra Prahy coby svorníku mezi Ruskem a západní Evropou se totiž do debat o tuzemském zahraničněpolitickém směřování periodicky vrací – a to i navzdory tomu, že se most, který Beneš v pěti letech od roku 1943 pomáhal stavět, ukázal jako jednosměrný. Ve chvíli, kdy na něj Československo vkročilo, se totiž na jeho západní straně spustila závora ze železa. A trvalo bezmála dvaačtyřicet let, než se ji podařilo znovu zvednout.
Přehrajte si: Únorové dny v politickém dramatu režiséra Roberta Sedláčka
