Před sedmdesáti lety se v Československu konaly parlamentní volby: první od konce války a na dlouhou dobu poslední, které se dají považovat za svobodné, protože vládní krize o dva roky později vyústila v komunistické převzetí moci. Svůj nezanedbatelný podíl na tom ovšem měli i samotní čeští voliči, kteří 26. května 1946 většinově podpořili právě KSČ a dali jí tak parlamentní i vládní sílu – zatímco Slováci hlasovali převážně pro demokraty.
Jedním z faktorů, který podobu hlasování v parlamentních volbách v Československu před sedmdesáti lety nejvýznamněji ovlivnil, byla existence Národní fronty. Šlo o zastřešující poválečnou formaci, která vznikla o rok dříve jako svazek protifašistických sil a svou samotnou existencí regulovala politickou scénu. Národní fronta totiž zahrnovala všechny povolené strany a z poválečného stranického života vyloučila silné váhy první republiky, pravicově orientované agrárníky a národní demokraty.
V českých zemích tak mohly působit jen čtyři politické strany: Komunistická strana Československa (KSČ), Československá sociální demokracie (ČSSD), Československá strana národně socialistická (ČSNS) a Československá strana lidová (ČSL). A právě tyto strany se před sedmdesáti lety utkaly o přízeň voličů, kteří jim měli rozdělit křesla v Ústavodárném národním shromáždění.
Rudé tažení českými kraji
Navzdory poválečnému éthosu, jenž přál levicovým myšlenkám a děkoval sovětům za porážku Hitlera, byly československé výsledky překvapivé – a potvrdily do té doby jen deklarovanou politickou dominanci komunistů v tuzemském veřejném prostoru. Gottwaldova KSČ zvítězila v polovině moravských okresů a opanovala volební výsledky všech českých krajů.
Vůbec nejlepší bilanci si KSČ připisovala v širokém pohraničním pásu někdejších Sudet. Osidlování opuštěných domů a zemědělských usedlostí ve stejné době řídila ministerstva zemědělství a vnitra, jež v obou případech spravovali rudí ministři (Július Ďuriš a Václav Nosek), a volební místnosti od Chodska po Liberec v květnu šestačtyřicet hlásily pro KSČ i šedesátiprocentní zisky. Rekordní výsledek pro gottwaldovce hlásilo Tachovsko, kde rudou kandidátku podpořilo 70,45 procent voličů.
Význam probíhajícího odsunu Němců pro rozhodování voličů potvrzuje i publicista a historik Petr Zídek. „Rozhodující pro výsledek bylo, že komunistická strana držela ministerstvo zemědělství, které v pohraničí rozdělovalo půdu po odsunutých Němcích a rozdělovalo ho v tom smyslu, že majetek nerozdává stát – ale sama komunistická strana,“ podotkl v rozhovoru pro ČT24.
Historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Vít Smetana navíc připomíná, že si komunisté výhru vedle voličského zápalu pojišťovali i silovými tahy: „Osoby, které byly před volbami obviněny z nějakého provinění, nemohly ve volbách kandidovat. Komunisty ovládané ministerstvo vnitra toho efektivně využilo, když před volbami v Praze rozeslalo obvinění proti národní cti proti třiceti tisícům lidí – a odhaduje se, že v celostátním měřítku to bylo sto až tři sta tisíc případů.“
Celkový zisk komunistů v českých zemích nakonec dosáhl 40,17 procent hlasů. Na druhém místě pak skončila ČSNS, třetí ČSL a nejhůře dopadla ČSSD. Výlučná soutěž čtyř stran, které nepřipustily jinou konkurenci, také zavdává důvodné pochyby, nakolik se dá mluvit o „posledních demokratických volbách“ do hlasování v roce 1990. Poslední, ryze demokratické a neomezené volby proběhly v roce 1935.
Slovenské „Ne“
Na Slovensku byla situace odlišná. Komunisté soupeřili s Demokratickou stranou, která dokázala přitáhnout příznivce z řad bývalých agrárníků a hlinkovců, a mezi občany se netěšili zdaleka takové přízni jako v Čechách a na Moravě. Těsně před volbami proto do klání vstoupila ještě dvě další uskupení: Strana práce a Strana slobody.
„Obě strany byly vytvořeny krátce před volbami jenom proto, aby ubraly počet hlasů pro Demokratickou stranu, když se slovenští komunisté zalekli její podpory,“ vysvětluje historik Smetana. Razantní změnu ovšem pestřejší stranické pole nepřineslo – slovenští demokraté z voleb odešli s dvaašedesáti procenty hlasů, což byl ještě lepší výsledek, než jaký měli komunisté v české části republiky.
Ani osmatřicet procent pro slovenské komunisty ale pro Gottwaldovu partaj neznamenalo neúspěch – celorepublikově se stala v parlamentu nejsilnější stranou, KSČ a KSS ve třísetčlenném sboru společně držely 114 mandátů.
Nová vláda, jejímž premiérem se stal předseda KSČ Klement Gottwald, záhy prosadila v parlamentu vládní program, který obsahoval hlavní předvolební požadavky komunistů, včetně dalšího znárodňování. Své ministry navíc díky vysoké podpoře voličů partaj udržela na klíčových mocenských postech: ministerstvu vnitra, ministerstvu obrany a ministerstvu informací.
Výsledky v jednotlivých okresech a obcích navíc zároveň určily poměr zastoupení v národních výborech, které nahradily dosavadní obecní zastupitelstva, a komunisty tak katapultovaly i mezi vůdčí síly v regionech. Cesta k převzetí moci se otevřela.
