Třetí lednový týden roku 1989 otřásl komunistickým režimem v Československu. Násilné potlačení pietní akce, která měla připomenout 20. výročí úmrtí Jana Palacha, totiž vyústilo v sérii protirežimních demonstrací. Zapojily se do nich tisíce lidí, a protože trvaly sedm dní, dostaly označení Palachův týden. Síla protestů překvapila nejen vládnoucí komunisty, ale i opozici. Události předznamenaly pád režimu v listopadu 1989.
Vzpomínání na Palacha komunisty dráždilo i po dvaceti letech. Týden ho brutálně potlačovali
Události: 30 let od Palachova týdne (zdroj: ČT24)
Druhý den roku 1989 oznámili představitelé pěti nezávislých iniciativ, že 15. ledna uspořádají na Václavském náměstí pietní vzpomínkový akt na Jana Palacha při příležitosti dvacátého výročí jeho upálení. Lidé se o akci dozvídali z letáků a informovala o ní i rozhlasová stanice Svobodná Evropa.
Leták s informacemi o shromážděních konaných při příležitosti 20. výročí sebeupálení Jana Palacha
„Palachova oběť byla už tenkrát pociťována, a i my se k ní dnes takto vracíme, jako vrcholně burcující čin, kterým chtěl tento mladý člověk zastavit naši národní rezignaci na ideály svobody a demokracie. Svou obětí nejvyšší v nás chtěl Jan Palach probudit sílu k důstojnému a smysluplnému životu,“ stálo v oznámení akce, která chtěla krátkou vzpomínkou „zpřítomnit trvalou platnost apelu, který nechceme a ani nemůžeme obejít“.
Umřel, protože chtěl vykřiknout co nejhlasitěji. Chtěl, abychom si uvědomili, co se to s námi děje, abychom viděli, co to vskutku děláme, a uslyšeli, co to vskutku říkáme v tom čase ústupků, o kterých se říkalo, že jsou nezbytné, kompromisů, které byly vydávány za rozumné, a taktizování, o kterém se leckomu chtělo věřit, že je chytré.
Přestože organizátoři výslovně uvedli, že vzhledem k charakteru vzpomínkového aktu nejde o veřejné shromáždění, a není proto podle zákona nutné jej ohlašovat, tehdejší pražský národní výbor (obdoba dnešního magistrátu) akci zakázal. Také odvolání svolavatelů bylo ihned zamítnuto.
Členové opoziční Charty 77 Václav Havel a Dana Němcová dostali 9. ledna anonymní dopis, ve kterém autor oznamoval, že se na protest proti politickým poměrům 15. ledna po Palachově vzoru zapálí na Václavském náměstí. Havel ho chtěl od činu odradit ve vysílání Československé televize, ta to však odmítla. Jeho apel odvysílala až Svobodná Evropa.
Oběť Jana Palacha není jen historií, ale stále živou výzvou pro nás pro všechny, kteří si uvědomujeme, co jsme dlužni. Začněme tedy splácet svůj dluh již dnes. Pokloňme se jeho památce a napřimme se.
Občany zatýkali ještě před pietou
V noci na neděli 15. ledna začali příslušníci Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí připravovat zátarasy v ulicích kolem Václavského náměstí. V neděli před ohlášeným časem vzpomínkového aktu už byl celý prostor uzavřen.
Představitele občanských iniciativ zatkli na Vinohradech ještě před začátkem akce. Václav Havel a Vlasta Chramostová se měli s účastníky setkat až po cestě, zatčení proto unikli. Ve dvě hodiny dorazili k budově Federálního shromáždění, kde zhruba pěti stovkám lidí oznámili, že zástupci iniciativ byli zatčeni.
Chartistka Libuše Šilhánová poté na trávník položila květinu a lidé začali spontánně zpívat československou hymnu. Vzápětí přijel autobus s příslušníky Bezpečnosti, kteří začali účastníky vytlačovat směrem na Vinohradskou třídu.
GALERIE
Lidé využili Palachova výročí k protivládním protestům
Protože se k pomníku sv. Václava nemohli účastníci vzpomínkové akce dostat, spontánní manifestace probíhaly na náměstí a v okolních ulicích. Bezpečnostní složky proti nim zakročily s nebývalou brutalitou. Oproti protestům v roce 1988 je posílili nejen příslušníci Lidových milicí, ale i větší počet transportérů s vodními děly.
Zasahující příslušníci se snažili zabránit jakémukoli shromáždění lidí. Jakmile se někde seskupil dav, okamžitě jej napadali a rozháněli. Mnohokrát je dokonce ani nevyzvali k rozchodu, jak to i tehdy vyžadoval zákon.
Řada příslušníků SNB během demonstrace 15. ledna 1989
Na demonstranty šli s obušky, plynem i vodními děly
Zásahy byly i na tehdejší dobu velmi tvrdé a brutální. Příslušníci demonstranty surově bili, často zcela náhodně a bezmyšlenkovitě, vybíhali proti lidem, a útočili dokonce i na prchající. Do davů také záměrně velkou rychlostí najížděli auty, v úzkých ulicích tak došlo k mnoha zraněním. Demonstranty, kterým se podařilo na náměstí proniknout, rozehnali pomocí obušků, slzného plynu a vodních děl.
Několik stovek lidí příslušníci s obušky a psy vytlačili do Jindřišské ulice. Tam však stálo několik transportérů, autobus a osobní vozy Veřejné bezpečnosti, které lidem ztěžovaly průchod. Dav tak nemohl postupovat dostatečně rychle a byl zcela bezbranný. Příslušníci je bili, mnoho lidí utrpělo zranění a přišlo o boty i další osobní věci.
obrázek
Potyčky se rozšířily i do dalších míst v centru Prahy a pokračovaly až do pozdního odpoledne. Na řadě míst se příslušníci snažili rozehnat občany vodními děly. Lidé se před nimi schovávali do podchodů, mnozí místní obyvatelé jim otevírali domy a pouštěli je dovnitř.
Na brutálním zásahu se podílelo 2200 příslušníků SNB a 1300 členů Lidových milicí. Mnoho zbitých a zatčených lidí pak bylo vyslýcháno, na služebnách strávili několik hodin. Vyšetřovatelé je při výslechu nejen uráželi, ale i fyzicky týrali, a dokonce i vyhrožovali smrtí. Některé demonstranty příslušníci poté odvezli a následně vysadili několik desítek kilometrů za Prahou, bití přitom pokračovalo i během cesty. Sebrali jim také doklady.
Provokace protistátních živlů, tvrdila televize
Tehdejší Československá televize však události popsala zcela jinak. V duchu komunistické propagandy mluvila o protistátních živlech řízených ze zahraničí, dlouhodobě připravované akci, provokacích a narušení veřejného pořádku. Záběry dokumentující brutalitu zákroků skončily v trezoru a veřejnost se o nich neměla nedozvědět.
Náš štáb sledoval, jak se na Václavském náměstí několik protistátních živlů pokoušelo o provokaci, chtěly zneužít 20. výročí nesmyslné sebevraždy studenta Palacha a vyvolat protisocialistické emoce.
„Náš štáb sledoval, jak se na Václavském náměstí několik protistátních živlů pokoušelo o provokaci, chtěly zneužít 20. výročí nesmyslné sebevraždy studenta Palacha a vyvolat protisocialistické emoce. Tuto akci dlouhodobě připravovaly různé protistátní skupiny, především Charta 77 společně se západními diverzními centry a některými západními rozhlasovými stanicemi jako Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Zamýšlená akce byla zakázána, proto bylo náměstí nejprve v klidu vyklizeno. Proti zbylým provokatérům později příslušníci pořádkových jednotek řádně zakročili,“ referovala televize o událostech 15. ledna 1989.
Palachův týden: Jak informovala ČST a jak to opravdu bylo (zdroj: ČT24)
Protesty pokračovaly. A sílily
I následující den se představitelé nezávislých hnutí opět sešli na Václavském náměstí, aby se znovu pokusili uctít památku Jana Palacha položením květin k soše svatého Václava. Přestože akce byla spontánní a veřejnost o ní nevěděla, přišlo několik set lidí.
Opakoval se ale scénář předchozího dne – příslušníci bezpečnostních sil pietě zabránili, účastníky rozehnali a čtrnáct jich zatkli. Mezi zatčenými byl například i Václav Havel (následně odsouzen k devíti měsícům vězení), Dana Němcová, Alexandr Vondra, Stanislav Penc nebo Petr Placák.
O událostech z 15. a 16. ledna informovala stanice Svobodná Evropa, tuzemská média se však držela oficiálního popisu událostí. Proti lživým informacím tisku a proti tvrdému zásahu se ohradila Demokratická iniciativa dopisem parlamentu, na dění reagoval i světový tisk.
Demonstrace pokračovaly i v dalších dnech. Ve středu 18. ledna se na Václavském náměstí sešlo několik tisíc lidí, kteří diskutovali a skandovali nejrůznější hesla, například „Ať žije Charta!“, „My nejsme živly!“ nebo „Zítra zase tady!“
Svět to vidí!“„Svobodu!“„Ať žije Gorbačov!“„Kde máte ty živly?“„Zítra zase tady!
„Když jsem na vlastní uši slyšel velké davy skandovat ‚Ať žije Charta!‘ nebo ‚Charta zvítězí!‘ a když jsem později, po návratu ze čtyřměsíčního pobytu ve vězení, viděl na videu, jak davy mladých lidí volají ‚Pusťte Havla!‘, měl jsem prazvláštní pocity: hluboké dojetí a velké překvapení se ve mně mísilo s pocitem jakési satisfakce. Uvědomil jsem si najednou, že to mnohaleté strastiplné úsilí oněch ‚sebevrahů‘, zaplacené mnoha desítkami let ve vězení, přece jen nebylo zbytečné a že se začíná zhodnocovat,“ vzpomínal na lednové události v deníku The Independent ze 3. listopadu 1989 Václav Havel, tehdy ještě stále disident pronásledovaný režimem.
K zastavení násilí vůči občanům, k propuštění zatčených a k zahájení dialogu mezi státní mocí a společností vyzvalo v prohlášení i patnáct bývalých členů KSČ. Tento den byl také jediným, kdy proti lidem bezpečnost nezasáhla. Šlo ale o „klid před bouří“.
Demonstrace na Václavském náměstí 18. ledna 1989
Za Čechy se postavil Evropský parlament i kanadský ministr
Ve čtvrtek 19. ledna byl totiž několikatisícový dav napaden nejbrutálněji za celý týden. Policisté obsadili polovinu Václavského náměstí a bili všechny lidi bez rozdílu. Dokonce i náhodné chodce, kteří se akce vůbec neúčastnili.
Mnoho lidí skončilo na stanicích Veřejné bezpečnosti, kde museli dlouhé hodiny stát u zdi s rozkročenýma nohama a rukama za zády. Opět byli vyslýcháni, ponižováni a týráni. Mnozí byli také znovu vyvezeni daleko za Prahu. Zatýkání a výslechy byly směřovány především na mladé lidi, ale policejní brutalitě se nevyhnuli ani staří lidé a děti.
V tento den schválil Evropský parlament rezoluci, ve které odsoudil brutální zákroky proti občanům Československa, kteří chtěli pouze uctít památku Jana Palacha. Proti porušování lidských práv protestoval na právě probíhající schůzce Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě i kanadský ministr Joe Clark.
Týden protestů zakončila v sobotu 21. ledna pouť k hrobu Jana Palacha do Všetat u Mělníka. Bezpečnost však už o několik dní dříve hřbitov uzavřela a přísně střežila, v sobotu obklíčila i celou obec. Lidé, kteří na místo chtěli jet vlakem, byli už v Praze legitimováni a vyslýcháni. K hrobu se podařilo dostat jen bývalému mluvčímu Charty 77 Stanislavu Devátému, který k němu hodil trnovou korunu.
Příslušníci SNB ve Všetatech při kontrole lidí, kteří chtěli uctít památku Jana Palacha u jeho hrobu (21. ledna 1989)
Zásahy byly stále tvrdší, vyvrcholily v listopadu
Události takzvaného Palachova týdne vešly do dějin jako první otevřená a masová demonstrace proti komunistickému režimu od roku 1969. Poprvé se na ní spojily občanské iniciativy, hnutí a disidenti s oficiálními pracovníky z kulturního prostředí. Paradoxem doby bylo, že zatímco v Praze a ve Všetatech byli lidé rozháněni, zatýkáni a biti, ve stejnou dobu ve Vídni českoslovenští delegáti podepisovali dohodu, v níž se zavázali k dodržování lidských a občanských práv.
Dokument Pavla Kačírka: Palachův týden (zdroj: ČT24)
Palachův týden byl nejznámější, nikoli ale jedinou výraznou protestní akcí, se kterými se slábnoucí komunistický režim v Československu konce 80. let potýkal. Už v březnu 1988 se v Bratislavě shromáždily dva tisíce lidí na tzv. svíčkové demonstraci za náboženskou svobodu a demokracii. V den 20. výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy se 21. srpna 1988 na Václavském náměstí v Praze sešlo na 10 tisíc lidí, i tehdy proti nim tvrdě zasáhla policie.
Podobně dopadla o dva měsíce později i nepovolená demonstrace u příležitosti 70. výročí založení republiky, které se účastnilo dle odhadů dva až pět tisíc lidí. Sílící nervozitu režimu dokládají i stále tvrdší zásahy proti protestujícím, například v srpnu 1989 byla na zásah kromě policistů a milicionářů připravena i armáda. Demonstrace, do kterých se zapojily desetitisíce lidí, vyvrcholily 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Tamní zásah pak odstartoval události, jež vedly k pádu komunistické vlády.
Ozvěny Palachova týdne
O událostech Palachova týdne se v Česku znovu začalo více mluvit v roce 2013, když se poslancem stal Zdeněk Ondráček (KSČM). Jako člen pohotovostního útvaru Veřejné bezpečnosti totiž v lednu 1989 proti demonstrantům zasahoval.
Na autentických dobových záběrech, které Česká televize odvysílala mimo jiné v rámci seriálu Vyprávěj, Ondráček odůvodňoval brutální zákroky tím, že demonstranti prý byli ozbrojeni kudlami, řetězy i boxery. Zároveň ale později přiznal, že o údajných zbraních jen slyšel od svých nadřízených, ale neviděl je.
Proti jeho působení vznikla i petice. „Považujeme za nemorální a nepřijatelné, abyste jakožto bývalý příslušník represivních složek komunistického režimu zastával post poslance, a podílel se tak na řízení demokratického režimu, proti jehož zavedení jste bojoval,“ uvedli signatáři a vyzvali Ondráčka k rezignaci, ten ji však odmítl.
Po sněmovních volbách v roce 2017 byl Ondráček na třetí pokus zvolen šéfem komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Proti tomu se loni v březnu znovu zvedla vlna protestů, na několika demonstracích se sešly tisíce lidí. Když se poslanci chystali Ondráčka z postu odvolat, sám rezignoval.
Kvůli působení v pohotovostním pluku v roce 1989 čelil kritice také Lubomír Metnar (za ANO), který byl v první Babišově vládě ministrem vnitra. Přestože demonstranti protestovali také proti Metnarovi, své místo ve vládě nakonec uhájil, pouze se přesunul na post ministra obrany.
Protest proti zvolení Zdeňka Ondráčka do čela komise pro kontrolu GIBS. Lidé drží symbolické bílé obušky z papíru (5. března 2018)
Několik původních účastníků lednového týdne roku 1989 se také každoročně setkává na Václavském náměstí. Pokládají květiny na připomínku oběti Jana Palacha a připomínají si tehdejší události.