První polovina roku 1989 v Československu se nesla ve znamení sílící aktivity opozice, která postupně pronikala i mimo oblast disentu. Jednou z klíčových událostí té doby byl vznik petice, pod kterou se masově podepisovali představitelé kultury i dělníci. Text Několika vět byl poprvé zveřejněn 22. června v tehdy ilegálních Lidových novinách. Přesně o týden později manifest zazněl na rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Petici pak postupně podepsalo na 40 tisíc lidí.
Manifest Několik vět byl pokračováním událostí, které začaly již v lednu 1989 během tzv. Palachova týdne. Nezávislé iniciativy tehdy svolaly na Václavské náměstí demonstraci k 20. výročí smrti studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti nastupující normalizaci. Při pokusu položit květiny k pomníku sv. Václava zadržela policie představitele opozice.
V dalších dnech protestovaly na Václavském náměstí desetitisíce lidí, demonstrace rozháněla policie a byly nasazeny Lidové milice.
Mezi zadrženými byl i Václav Havel, který ve vězení zůstal až do května 1989. Právě Havlovo uvěznění však spustilo další události. Petici za jeho propuštění během jara podepsalo téměř 3400 lidí, včetně hereckých hvězd Petra Čepka, Jaromíra Hanzlíka nebo Daniely Kolářové.
Havel opět na svobodě
O Havlově propuštění rozhodl soud 17. května. V budově pankrácké věznice na něj čekali další disidenti i zahraniční novináři. „Jsem samozřejmě rád, že mě pustili na polovinu domů. I když si myslím, že celý ten můj trest byl nesmysl a že jsem vůbec v žádném vězení neměl být,“ komentoval tenkrát znovunabytou svobodu sám Havel.
Byt Havlových na vltavském nábřeží naplnily v den propuštění na oslavu desítky přátel, disidentů a umělců, včetně lidí, kteří se dosud neznali, ale zapojili se do šíření petice. A Václav Havel ihned začal plánovat další kroky, které by navázaly na úspěšnou iniciativu za jeho propuštění.
Okolnosti vzniku petice popsal Havel, již jako prezident, takto: „Po svém návratu z vězení jsem zjistil, že velké množství lidí, hlavně umělců, se nás otevřeně zastalo. Bylo bezpočet protestních a podpisových akcí. Zdálo se mi, že bychom toho mohli využít, že je v tom třeba pokračovat. Ostrá hranice mezi opozicí a disidentstvím byla prolomena. Sepsali jsme těchto Několik vět, uvedli jsme tam i své adresy. A povedlo se to.“
Pandán k textu Dva tisíce slov
Podobu textu dal Václav Havel a hlavními organizátory petice byli spolu s ním Alexandr Vondra, Stanislav Devátý a Jiří Křižan, který dal petici název, když ji Havel předložil několika spolupracovníkům ke konzultaci v restauraci Paroplavba u pražské náplavky. Inspiroval se přitom slavným textem Ludvíka Vaculíka.
„Naše změny byly jenom velmi drobné, spíš redakční úpravy. A tam jsem – hrdě se k tomu hlásím – vymyslel název Několik vět, jako pandán k textu Dva tisíce slov,“ vzpomíná Křižan.
Autoři manifestu vyzvali vedení státu k systémovým změnám a k zásadní změně společenského klimatu v zemi. V sedmi bodech pojmenovali základní požadavky, mezi nimiž bylo propuštění politických vězňů, ukončení omezování svobody shromažďování, uznání nezávislých iniciativ, svoboda tisku či respektování oprávněných požadavků věřících občanů.
Petici chtěli dát zkusmo přečíst lidem z různých okruhů. Mezi nejaktivnější rozšiřovatele petice patřil novinář Jan Rejžek, který sondoval zájem veřejnosti tak vehementně, že tím petici de facto zahájil.
„Když byla v červnu podoba textu hotová, kdosi navrhl, aby se tahle výzva nechala otestovat u několika osobností, nakolik by mohla oslovit širší veřejnost. Jenže říkejte nadrženým dostihovým koňům, že běží Velkou pardubickou jen jako trénink. Když jsem přinesl Křižanovi pár hustých archů s podpisy, málem omdlel, ale zase by bylo trapné po těch lidech chtít podpisy znovu. Tak se to spustilo, no,“ vysvětluje Rejžek, jak se vše rozběhlo.
„Vážím si hlavně lidí mimo Prahu“
Za některými osobnostmi už Rejžek chodil najisto: „Pokud někdo podepsal petici za propuštění Václava Havla, dalo se logicky čekat, že pokračuje dál. Ale bylo to zajímavé v případě některých herců, kterých jsem si opravdu vážil, a najednou mi předváděli takové herecké etudy – nemám tužku, nemám brýle a tak podobně. Ale ta petice nebyla povinná, byla to svobodná volba každého občana.“
„Kromě celebrit, které jsou zmiňovány, si hlavně vážím lidí mimo Prahu, běžných, anonymních signatářů, kteří s tím obvykle mívali na venkově větší problémy, byli předvoláváni na všelijaké výslechy, takže nic proti celebritám, ale zdůraznil bych roli soli země, těchto občanů,“ říká Rejžek.
Podobně to vidí i spisovatel a herec Zdeněk Svěrák. „Oni to měli daleko těžší kolikrát, na svém pracovišti a podobně. Nakonec se sešlo asi 40 tisíc podpisů a všechny spolusignatáře bych rád pozdravil.“ Sám vzpomíná, že pro něj petice za propuštění Václava Havla a Několik vět znamenaly možnost zvednout hlavu po hanbě podpisu anticharty.
Podobně možnost opět se nadechnout po letech tíživé normalizace chápalo více lidí. „Václav Havel chtěl, aby bylo patrné, že to na něco navazuje, a to především na činnost Charty 77,“ zdůrazňuje Alexandr Vondra, dnes europoslanec za ODS.
„Já jsem byl mluvčí Charty, takže jsem lovil především mezi disidenty a pak také mezi mladými lidmi, protože jsem byl tehdy nejmladší generace. Jirka Křižan byl spojnicí do divadla, filmu, ke scenáristům, spisovatelům, k umělecké obci. A Standa Devátý byl mimopražský, takže jeho úkol byl lovit zejména na Moravě,“ vzpomíná Vondra.
Síla petice spočívala právě v tom, že poprvé masově propojila chartisty, umělce, vědce i obyčejné dělníky, Pražany i obyvatele malých měst a vesnic.
Seznamy petentů pravidelně vysílaly stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. I zde se přitom uplatnil dramaturgický talent Václava Havla. Jednotlivé „várky“ do zahraničí neposílal tak, jak byly podpisy sesbírány, ale vědomě kombinoval seznamy takovým způsobem, aby se v každém objevila jména slavná i docela neznámá.
„Když jsme ty podpisy sbírali, tak jsme se radovali stejně z podpisu známé osobnosti i z podpisu dělníka a v těch várkách, které pak byly vysílány na Svobodné Evropě nebo na Hlasu Ameriky, tak jsme to schválně mixovali, aby tam byli jak lidé známí, tak ti úplně neznámí,“ říká Vondra.
Umělci, filozofové, vědci
Na prvních podpisových arších stála vedle sebe mimo jiné jména disidentů Jiřího Dienstbiera, Petra Uhla, Ludvíka Vaculíka či Jána Čarnogurského spolu s podpisy známých veličin z umělecké oblasti, například Josefa Kemra, Jiřího Menzela či Jiřího Suchého.
K výzvě se hlásili i významní vědci, například psychoterapeut Jaroslav Skála, filozof Ladislav Hejdánek a historik Josef Hanzal, ale i studenti a dělníci. Během týdne podepsalo text na 1800 občanů. Celkový počet signatářů se v listopadu 1989 blížil k 40 tisícům.
Vliv na úspěch petice měly samozřejmě také politické změny v Polsku nebo v Maďarsku a nakonec i v Sovětském svazu, kde probíhala perestrojka.
Vládními strukturami bylo Několik vět okamžitě po zveřejnění označeno za protistátní a protisocialistický pamflet. Rudé právo v článcích „Kdo seje vítr“, „Co mají za lubem“ a dalších rozpoutalo obvyklou kampaň, přičemž komunistický tiskový orgán podrážděně reagoval zejména na podpisy umělců, kteří dosud proti režimu nevystupovali.
To se týkalo mezi jinými Jiřího Bartošky, Daniely Kolářové, Marie Rottrové, Boleslava Polívky a především Hany Zagorové. Své znepokojení z „další akce nelegálních struktur“ vyjadřovaly pracovní kolektivy i jednotliví občané. Text výzvy přitom v oficiálních médiích zveřejněn nebyl.
„Paní Zagorová, milá holka“
Mezi umělci v souvislosti s peticí vynikalo jméno tehdy širokému publiku asi nejznámější, a to zpěvačka a několikanásobná zlatá slavice Hana Zagorová. O její tehdejší politickou popularitu se bezděky postaral tehdejší generální tajemník KSČ Miloš Jakeš ve svém legendárním červencovém projevu na Červeném Hrádku.
„Vždyť ty umělci, kteří to podepsali, žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou oni. Dostávám jednou ročně výpis, seznam těch umělců, kteří dostávají nad těch 100 tisíc korun platu, tedy vydělají si nad těch 100 tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další ne 600, milión, dva milióny berou, Jandové a jiní, každý rok. Ty náhodou neprotestovali, ale mnozí z těch, kteří se takhle dobře mají, protestovali,“ prohlásil tehdy.
Jakeš navíc tvrdil, že mnozí umělci ani nevěděli, co podepisovali. Je faktem, že někteří pod následným tlakem své podpisy odvolávali. Hana Zagorová si však za svou podporou pro Několik vět vždy stála. K textu petice se tehdy dostala díky svým kontaktům s Divadlem Sklep.
„Účinkovala jsem v Besídce Divadla Sklep. Nabídla jsem jim v té době, zda by nechtěli účinkovat v mém televizním pořadu. Odmítli, ale pozvali naopak oni mě do jejich programu a já jejich nabídku přijala. Ten večer mi během přestávky Ondřej Trojan přinesl petici Několik vět. Přelétla jsem text očima a zjistila, že ji může každý slušný člověk podepsat. Tak jsem mu slíbila, že si to po představení ještě jednou v klidu přečtu. A protože tam opravdu nebylo nic, proti čemu bych byla, tak jsem ji po představení podepsala,“ vypráví Zagorová.
Oznámení, že i populární zpěvačka podepsala, se brzy objevilo na Svobodné Evropě, a následovala rychlá reakce. Někteří spolupracovníci začali odříkávat domluvené projekty, mnozí „přátelé“ se jí začali vyhýbat.
„Začali mi volat organizátoři akcí, na kterých jsem měla účinkovat, a já si postupně ty akce ze svého diáře vyškrtávala. Měla jsem roztočenou desku a najednou nebylo volné studio, bylo to nepříjemné, protože jsem tím připravila spoustu lidí o práci,“ pokračuje.
„Volali mi také ze Slovenské televize, že změnili koncepci pořadu, ve kterém jsem měla účinkovat. Na konci toho telefonátu mi ta paní produkční řekla: Ale určitě tomu rozumíte, proč to je. A ještě dodala: Fandíme vám. A to mne potěšilo,“ vykresluje Zagorová atmosféru doby.
K petici Několik vět se postupně připojovali i lidé, kteří do té doby neměli odvahu se politicky projevit. Mnozí z nich se rozhoupali právě díky Zagorové podle hesla: Když to podepsala Zagorka, tak já taky.
Směrem k Listopadu
Represe režimu sice slábly, ale neskončily. V červenci 1989 oznámilo federální ministerstvo vnitra, že bylo zahájeno „trestní stíhání ve věci výzvy Několik vět pro trestný čin pobuřování“. Řada osob skončila ve vězení, další měly problémy v zaměstnání a ve školách.
V září 1989 přesto předalo 22 aktivistů jménem signatářů Několika vět na Úřad vlády dopis tehdejšímu předsedovi federální vlády Ladislavu Adamcovi. Požadovali v něm zahájení dialogu, jehož prostředníkem měl být kardinál František Tomášek. Na dopis vláda neodpověděla.
Sílící hnutí kolem manifestu proto chystalo demonstraci, která se měla konat na mezinárodní Den lidských práv 10. prosince. K tomu však už nedošlo. Po drastickém rozehnání studentského pochodu 17. listopadu byl vládnoucí režim v Československu konfrontován s daleko razantnější vlnou odporu, která nakonec znamenala i jeho konec.
