Původně se mělo jednat „jen“ o komentář československých akademiků k politickým poměrům pražského jara. Pod rukou publicisty a spisovatele Ludvíka Vaculíka, jehož si pro sepsání provolání vybral vědec Otto Wichterle, se ale text změnil v obžalobu komunistické strany i dvaceti let poúnorového vývoje – a otřásl nejvyššími patry KSČ. Od zveřejnění manifestu Dva tisíce slov (27. 6. 1968) uplynulo padesát let.
Jiří Hendrych, pravá ruka prezidenta Antonína Novotného, opouštěl v červnu sedmašedesát spisovatelský sjezd už v první den jeho konání – a rozhodně se nejednalo o nadšený odchod. Poté, co Milan Kundera ve své úvodní řeči prohlásil, že každý, kdo potlačuje svobodu slova, dělá krok z novověku do středověku, kontroval Hendrych vzteklým „Všechno jste prohráli!“ a sněm demonstrativně opustil, aniž by věděl, že následujícího dne zazní ještě buřičtější promluva.
Ludvíku Vaculíkovi bylo 28. června 1967 bezmála jednačtyřicet, pracoval v Literárních novinách coby hlavní liberální tribuně obrozujícího se Československa a pozornost čtenářského publika už si svedl získat románem Sekyra (1966), ve kterém účtoval s komunistickou vizí zrodu „nového člověka“. V silně kritickém projevu v Národním domě na Vinohradech se pak rozhodl zúčtovat s režimem jako celkem.
„Považme, že se už po dvacet let nejúspěšněji prosazují lidé, kteří nemají nejmenší rezistenci proti všem demoralizujícím vlivům, jež produkuje moc,“ prohlásil ve své, na dobové poměry stále ještě skandální řeči věnované vztahu mezi mocí a občanem. „Uvažme dále, že lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu ani dovolání u zákonů, oporu vládnoucí moci, které by je podle litery měly chránit.“
Právě moc se podle Vaculíka ve dvou poúnorových dekádách slila do rukou jediné strany kralující „z uzavřených lóží“, aniž by měla opozici, a dávající prostor jen člověku průměru, jenž neklade žádné otázky. Podle zemitého publicisty původem z Valašska tím komunisté nechali celý národ propadnout do strachu i politické netečnosti. „Myslím, že už u nás není občanů,“ konstatoval.
Den nato delegáti sjezdu Vaculíka vyškrtli z orgánů spisovatelského svazu a odevzdat musel i stranickou legitimaci.
Až příliš rychlé časy
Proces společenského tání, k němuž vzdorovité spisovatelské promluvy výrazně dopomohly, se ovšem zákrokem proti rebelům (jehož součástí bylo i zabavení Literárních novin) zastavit nijak nepodařilo. Jen půl roku po Kunderově a Vaculíkově projevu musel prezident Novotný opustit křeslo šéfa komunistické strany a tváří nového politického kurzu se stal reformista Alexander Dubček.
Pod jeho vedením se také komunisté pokusili napravit vlastní reputaci a reagovat na stále rychlejší změny v nadechující se společnosti. Počátkem dubna 1968 proto ústřední výbor schválil Akční program KSČ, který kritizoval svá vlastní dřívější pochybení a vytkl si za cíl transformovat státní socialismus v demokratický „socialismus s lidskou tváří“. Dominantní křídlo progresivních komunistů tím fakticky (třebaže nepřímo) vyslyšelo i Vaculíkovy rok staré výhrady.
Ve straně ale současně stále existovala početná frakce stalinistů, kteří se neuměli se svébytnou cestou k socialismu ztotožnit. A byť je jejím nejznámějším tahem sepsání zvacího dopisu, jenž pomohl otevřít cestu k srpnové invazi, nejedná se o tah jediný. Už počátkem června zorganizovala centrála Lidových milicí v ruzyňském hangáru setkání svých členů, jehož výstupem byl pozdravný list sovětskému lidu obsahující i kritiku stále otevřenějších československých médií.
Pro Moskvu šlo o vděčný dar; mohla reagovat tiskovou kampaní, ve které přislíbila pomoc československému lidu. A protože texty ze sovětských novin cyklicky přebírala tuzemská média, společenské pnutí se stupňovalo. Právě do tohoto kvasu potom – zprvu tiše a zdánlivě mimoběžně – promluvila skupina pražských vědců.
Akademický tah
Jak v memoárové knize Neveselé kapitoly o vědě a moci vzpomínal Otakar Poupa z Fyziologického ústavu, část tuzemské vědecké obce v půli osmašedesátého roku usilovala o ustavení svazu vědeckých pracovníků, a když se nesetkala s úspěchem, vybídl ji tehdejší člen ústředního výboru František Kriegel k výraznější společenské aktivitě a k tomu, aby se vyjádřila k novým poměrům zaváděným dubčekovským vedením.
Skupinu akademiků tvořil vedle Poupy také básník a vědec z Mikrobiologického ústavu Akademie věd Miroslav Holub, ředitel ústavu pro nemoci krevního oběhu Jan Brod a především kapacita tuzemské makromolekulární chemie a vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterle, který stál v téže době i v čele přípravného výboru Společnosti pro lidská práva.
Právě Wichterle si byl vědomý toho, že pro veřejné vědecké provolání bude potřeba najít precizně formulujícího autora (třebaže literární zkušenost měl i Miroslav Holub), a jako tvůrce textu, v němž akademici okomentují poměry v republice, navrhl nesmlouvavého publicistu Vaculíka, jenž už v čase po spisovatelském sjezdu stihl vyměnit Literární noviny za redakci Literárních listů.
„Tenkrát mu to ještě myslelo jasně, i když byl komunista, z nich snad jedinému,“ uvedl na adresu výběru autora Poupa. Z Brodovy iniciativy se nakonec čtveřice akademiků s Vaculíkem sešla 6. června na terase pražského Parkhotelu, kde někdejšího baťovského odchovance seznámila se svou vizí – a jak později vzpomínal sám spisovatel, šlo jen o velice volný nástin: „Nepřinesli žádné podklady, vše jsem si musel vymyslet.“ To je ostatně také důvod, proč se výsledný text spojuje daleko spíš s autorem Českého snáře než s vědeckým kvartetem.
Představa o vyznění společenského poselství byla nicméně sdílená. „Přišli s tím, co jsme si mysleli všichni. Že je situace kritická, choulostivá a že je třeba veřejnost povzbudit, aby podpořila pokrokové křídlo ve straně,“ vzpomínal Vaculík, jenž výsledný text sepsal během pouhých osmi dní, a následně se tak mohla rozběhnout i hektická a nepříliš přehledná podpisová akce.
Během čtrnácti dní provolání signovala sedmdesátka respektovaných tváří veřejného života: básník Jaroslav Seifert, herci Rudolf Hrušínský, Jiří Suchý, Jiří Šlitr a Jan Werich, režisér Jiří Menzel, malíř Jiří Trnka, skokan na lyžích Jiří Raška, manželé Zátopkovi, cestovatel Jiří Hanzelka, a dokonce i člen komunistického ústředního výboru, filozof Karel Kosík.
Vyznění textu bylo ovšem na hony vzdálené tomu, co František Kriegel při svém prvotním kontaktu s akademiky očekával. Prohlášení totiž nezůstalo jenom u podpory Dubčekových reformistů, ale Vaculík se v něm po vzoru své řeči na spisovatelském sjezdu pustil i do nesmlouvavé kritiky komunistického režimu i celého poúnorového vývoje.
Veřejnost se s manifestem, který dnes patří mezi nejvýznamnější veřejná provolání československých dějin, mohla poprvé seznámit ve čtvrtek 27. června 1968. Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem zveřejnily na svých titulních stranách Literární listy, Zemědělské noviny i Mladá fronta a manifest vyšel i v odborářském deníku Práce. Rázná obžaloba československých poměrů tak v republice během jediného dne naráz kolovala v 1,3 milionu výtiscích.
Dva tisíce slov… a sedm navrch
„Když mi Ludvík Vaculík přinesl text onoho manifestu, nenalezl jsem v něm nic, co by mohlo vyvolat nějakou zvláštní bouři,“ vzpomínal v pamětech Literárky – můj osud literární kritik a tehdejší šéfredaktor Literárních listů Milan Jungmann. „Všechno se mi zdálo formulováno s náležitými taktickými ohledy, neprovokativně, a tak jsem tento materiál bez sebemenšího zaváhání schválil.“
Prohlášení adresované československé veřejnosti, o němž Jungmann psal jako o „neprovokativním“, ale způsobilo pravý opak: poprask v nejvyšších patrech KSČ, mnohahodinové jednání věrchušky i telefonát vůdce Sovětského svazu Leonida Iljiče Brežněva. Vaculík totiž svůj text o celkovém rozsahu 2007 slov neotevřel ničím jiným než explicitní kritikou komunistické strany.
KSČ podle spisovatele po válce vyměnila důvěru lidí za úřady a chybné vedení změnilo politickou stranu v mocenskou organizaci, která přitáhla „vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím“, přivlastnila si stát, svou vůli klamně vydávala za vůli dělníků, vyprázdnila význam parlamentu i voleb a propsala se i do kolektivní morálky, kdy si lidé přestali navzájem důvěřovat a přestali jevit i zájem o věci veřejné. V důsledku tak partaj ohnula republice hřbet natolik, že „přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter“.
Právě komunisté proto podle Vaculíka nesou největší podíl viny za stav společnosti; za obrodný proces, který nastartovalo dubčekovské vedení, jim proto ani není potřeba děkovat, protože pouze splácejí vlastní dluh a snaží se využít „poslední příležitosti k záchraně své i národní cti“. Reformisté navíc, píše publicista, nestanuli v čele státu proto, že by byli zasloužilými hlasateli pravdy, ale proto, že se stalinistický proud ve straně zdiskreditoval a vyčerpal předchozími dvaceti lety vládnutí.
V závěrečné části manifestu pak Vaculík zdůrazňuje, že se Československo nachází v rozhodném období, které ho naformuje na řadu let dopředu; autor proto pobízí zejména k tomu, aby občané reformní změny nevyžadovali jen od centrálního vedení, ale i regionálních komunistických organizací a ve vedení podniků.
Současně přidává děsivou predikci; do společenského tání podle něj mohou zasáhnout „zahraniční síly“, a varuje před tím, že „naši milí odpůrci si nedopřejí letního oddechu, budou mobilizovat své zavázané lidi a budou si už teď chtít zařídit klidné svátky vánoční!“
V této výstraze byl břitký novinářský hlas mnohem blíž pravdě, než by si sám přál. Dva měsíce po zveřejnění Dvou tisíců slov totiž ČSSR obsadila vojska Varšavské smlouvy, k čemuž nepřímo dopomohl i samotný manifest, a jak ve své studii Dva tisíce slov: Zrod a důsledky nečekaně vlivného provolání uvádí mediální historik Jakub Končelík, podle Rudého práva se Prahou po srpnové invazi nesl hořký posměšek, „jaký že je to obchod, dostat za dva tisíce slov sedm tisíc tanků“.
Poprask v nejvyšších patrech
Zveřejnění manifestu na konci června 1968 vyděsilo i samotné československé komunisty, a to hned z několika důvodů. Text totiž vyšel krátce před okresními konferencemi, které měly volit delegáty na připravovaný stranický sjezd. A podle Zdeňka Mlynáře, tehdejšího tajemníka ústředního výboru, mělo vedení pocit, že Dva tisíce slov příliš promlouvají do vnitropolitických záležitostí – a v debatě o směřování strany chtějí nahradit dubnový Akční program.
V odporu proti Vaculíkovu manifestu se navíc semkla obě křídla strany, byť s rozdílnými motivacemi. Reformní křídlo mělo obavy, že razance provolání upozorní na příliš benevolentní postoj dubčekovců ke svobodě tisku a poslouží jako argumentační bič stalinistům uvnitř ČSSR i v dalších sovětských satelitech. Sami tuzemští stalinisté pak vnímali Vaculíkova slova jako jasný signál kontrarevoluce, která chce zvrátit socialistické základy republiky.
Už v den vydání manifestu se tak o kontrarevoluci mluvilo na dopolední parlamentní schůzi a po poledni kvůli Dvěma tisícům slov zasedlo stranické vedení, kde manifest odsoudili představitelé všech názorových proudů včetně Františka Kriegla, jenž vědce zprvu k veřejnému provolání pobízel.
Kvůli veřejné mediální kritice do Prahy telefonoval i vůdce Sovětského svazu Leonid Brežněv, který manifest označil za „další nástup sil, které navodí kontrarevoluční situaci“, a předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský v emotivní diskusi varoval, že bez akutního stranického zásahu hrozí v horizontu dvou až tří měsíců násilné řešení poměrů v zemi. Ani on nebyl daleko od pravdy.
Debatu sice přerušila večerní slavnost (příznačně oslava z principu nedemokratická, připomínající dvacáté výročí nuceného sloučení sociální demokracie s KSČ), i zde ale od stranických funkcionářů zaznívala slova o „národní tragédii“, „konci demokratizačního procesu“ a „katastrofě“.
Straníci pak o Vaculíkově manifestu jednali ještě celou noc a výsledné stanovisko komunistického předsednictva vyznělo o něco smířlivěji: nemluvilo o kontrarevoluci, ale pouze o otevření cesty pro protisocialistické síly, a varovalo, že přes poctivé úmysly může provolání ohrozit celý obrodný proces – tím spíš, že vyjadřuje nedůvěru v současné vedení.
Pozvánka do Varšavy
Stačilo už jen několik dnů a týdnů, aby se obavy tuzemských komunistů ukázaly jako opodstatněné. Už 4. července pozval Brežněv Dubčeka na jednání do Varšavy, kterému měli být přítomní i zástupci Bulharska, Maďarska, NDR a Polska.
Dubček odmítl, stál o bilaterální schůzku, v půli července se ale varšavské setkání přesto uskutečnilo, třebaže bez české účasti. S výjimkou maďarského předáka Jánose Kádára se všichni účastníci setkání shodli na tom, že v Československu dochází ke kontrarevoluci, a manifest Dva tisíce slov je toho dokladem.
Cesta k invazi se otevřela. A třebaže se Dubček na přelomu července a srpna dočkal i dvoustranného československo-sovětského jednání v Čierné nad Tisou, v případě pražských snah o pochopení pro socialismus s lidskou tváří šlo už jen o labutí píseň. Do okupace vojsky Varšavské smlouvy zbývalo sotva dvacet dní.
