Ve věku 88 let zemřel 6. června spisovatel Ludvík Vaculík. Proslavil se jako prozaik, fejetonista a nakladatel samizdatové literatury. V roce 1968 napsal manifest Dva tisíce slov, jeden ze symbolů pražského jara, jehož byl Vaculík předním zastáncem a propagátorem.
Zemřel spisovatel Ludvík Vaculík, autor manifestu Dva tisíce slov
Zemřel Ludvík Vaculík, bylo mu 88 let (zdroj: ČT24)
Díky své prozaické tvorbě patřil Vaculík mezi přední české poválečné spisovatele. Známý je však spíš pro svoje politické angažmá za komunistického režimu. Jeho manifest Dva tisíce slov zveřejnily Literární listy 27. června 1968. Kromě týdeníku Svazu československých spisovatelů vyšel také v denících Mladá fronta, Práce a v Zemědělských novinách.
Prohlášení, které vzniklo na podnět lidí z Československé akademie věd, požadovalo změnu poměrů v Československu. Kromě toho v manifestu, jehož celý název zněl „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“, vyjádřil Vaculík stanoviska občanské společnosti a nestraníků k poměrům v Československu mezi lety 1948 až 1968.
„Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí a filosofického vzdělání, kdyby aspoň měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.“
„Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování Alexandra Dubčeka.“
(úryvek z manifestu Dva tisíce slov)
Manifest 2000 slov
Dokument podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Vedení KSČ reagovalo hystericky. Sovětský vůdce Leonid Brežněv dokonce manifest označil za kontrarevoluční; podle něj byl naprostým dokladem toho, že vedení KSČ nemá situaci v zemi pod kontrolou. Ve svém důsledku tak prohlášení vedlo k rozsáhlému politickému tlaku a mediální kampani proti Československu. Sám Vaculík se stal jednou z nejpronásledovanějších spisovatelských osobností, přišel o zaměstnání a nesměl publikovat.
V době normalizace vedl samizdatovou edici Petlice, která vydávala zakázané autory, a v roce 1976 patřil k zakládajícím členům Charty 77. Po sametové revoluci dostal za svou práci řadu významných ocenění - v roce 1996 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka třetí třídy, v roce 2008 byl vyznamenán Státní cenou za literaturu. Také získal Cenu Karla Čapka (2002) či Cenu Ferdinanda Peroutky (2011).
Nejcennější jsou jeho fejetony, míní Šiklová
Ludvík Vaculík se narodil 23. července 1926 v Brumově na Valašsku. Patřil ke generaci, která po válce s velkými ideály začala budovat novou, lepší, socialistickou společnost a v šedesátých letech se dočkala krutého vystřízlivění (za svůj kritický projev na sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967 byl vyloučen z KSČ).
Za okupace studoval Vaculík obuvnickou a obchodní školu a pracoval u firmy Baťa ve Zlíně. V roce 1950 dokončil studia na pražské Vysoké škole politické a sociální. Souběžně působil jako vychovatel mládeže a následně jako redaktor v nakladatelství Rudé právo, později ve vysílání Československého rozhlasu pro mládež.
„Budeme si jej všichni pamatovat jako významného a odvážného muže pera a slova, který po celý život a za každého režimu přemýšlel svobodně a nezávisle,“ reagoval na zprávu o Vaculíkově úmrtí premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD).
„Jeho názory, jeho spisovatelská a novinářská činnost a především boj proti komunistické zvůli jsou hodny úcty. Odešel umělec, svérázný a statečný člověk, před jehož životním postojem nelze než smeknout,“ uvedl ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).
Z Vaculíkovy prozaické tvorby se stala kultovní záležitostí novela Sekyra z roku 1966, ve které sugestivním způsobem popsal poválečné nadšení a pozdější trpké zklamání levicových idealistů. Proslavil se ale i romány Morčata, Český snář nebo Jak se dělá chlapec. Jeho poslední knihou byly Hodiny klavíru, které vyšly v roce 2007.
Jako novinář byl spojen především s Literárními novinami (později Literární listy), do jejichž redakce nastoupil v roce 1965. Svými sociálně kritickými články si získal přízeň veřejnosti. „Nejcennější jsou jeho fejetony, v nichž vždy komentoval současnou situaci a nikdy nebyl konformní,“ zavzpomínala socioložka Jiřina Šiklová. „Také díky Vaculíkovi se spisovatelé stali tím, co se později nazývalo svědomí národa.“ Po změně režimu rozvíjel svou publicistickou činnost zejména v Lidových novinách, kam donedávna pravidelně přispíval.
GALERIE
videogallery_538700
Podle herce, scenáristy a režiséra Břetislava Rychlíka odešla velká autorita. Spisovatel, jehož otevřený, kritický a mnohdy velice přesný pohled česká společnost potřebovala. „Byl takřka součástí naší rodiny, jedním z nejbližších lidí, které jsem měl tu čest potkat. Moc mě to zasáhlo,“ řekl zarmoucený filmař. Připomněl, že oba se narodili 23. července (Rychlík v roce 1958), takže jednu dobu slavili narozeniny společně.
„Už jsem to tušil, konečně i v těch svých sloupcích jako by se půl roku loučil. Dovezl jsem mu nedávno z Plzně 'osvoboditelské' pivo, pojmenované po americkém generálu Pattonovi. On měl podobné zorničky jako před smrtí Václav Havel, když jsme ho byli spolu navštívit.“
Právě v den Vaculíkova úmrtí vrcholil v Praze Sjezd spisovatelů. „Odešla mimořádná osobnost české literatury. Odešel spisovatel, který změnil představu o českém románu, ať už v knize Český snář, nebo v knize Jak se dělá chlapec,“ konstatoval literární historik Pavel Janáček. Účastníci akce uctili odchod Vaculíka minutou ticha.
Přátelé o Vaculíkovi tvrdili, že byl vždy individualistický, vyhraněný, kontroverzní a tvrdohlavý. Zápal, se kterým odhaloval nešvary komunismu, byl patrný také v jeho pohledu na společnost po listopadu 1989. Svými názory některé společenské skupiny doslova pobuřoval. Spisovatel Pavel Kohout kdysi prohlásil, že zatímco jedni mají neúprosného glosátora rádi, druzí by jej nejraději trhli mezi dveřmi. Dodal však, že i první skupina se čas od času nechává slyšet, že by Vaculíkovi udělala to samé.
V rodinném životě bývá Vaculík líčen jako dominantní, patriarchální typ. Se svojí manželkou Marií (zvanou Madla), kterou si vzal v roce 1949, měl tři syny. Na konci sedmdesátých let navázal vztah se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, z něhož vzešli dcera a syn. Ve stáří se nicméně vrátil k manželce.